Hned poté, co jsem zavěsil blog, ve kterém jsem provokativně naznačoval potenciální souvislosti mezi černými dírami ve vesmíru, těmi v atomech a prostoru vůbec, a těmi mezi ženskýma nohama, jsem měl nutkání, zašel do knihkupectví, a při marném hledání knihy o štěstí z meditace (Jak netrpět), jsem nemohl nenarazit na velkou tlustou bílou knihu, která svým názvem na hřbetu, ale i obalem řvala: Vagina. A níže: Dokořán. Již letmé prolistování stačilo nadchnout: všechno je jinak, než jak nám tvrdili (svou fejetonistickou samizdatovou a blogerskou alternativně hudebně terapeutickou a internetovou kariéru duchovní a naznačovací jsem začal otázkou Proč nám o tom neřekli?), Šokujících a k úžasu tlačících informací a odpovědí je v knize přehršle a pravidelní čtenáři, ale i čtenářky, si snadno dokáží představit, jak jsem při čtení této knihy žasl nadšením, co všechno jsem už naznačil ve svých blozích a jak se s autorkou knihy shodujeme…
Napsala ji před třemi lety Naomi Wolfová, a loni vydalo právě nakladatelství Dokořán. Čekal jsem a dočkal se tak hned pětkrát úžasu: ze záplavy nejnovějších vědeckých (dokonalost ale i zranitelnost ženského pohlaví nově odhalujících) informací, z objevu, že ani (americké a spisovatelky) ženy samy o své vagíně moc nevědí, a za třetí z humpoláckého křupanství mužů amatérů i profesionálních výzkumníků a tzv. vědců, kteří názvoslovím, pitváním a asi z obavy nad mocí černých děr tohoto typu a připodobňováním ženských funkcí k mužským naše amatérské znalosti ostříhali na ježka. A tak jak mi to poslední dobou přichází, budu citovat a divit se.
Už názvy kapitol naznačují onu novou perspektivu (z podtitulku), s jakou se autorka, také na základě vlastních zkušeností ze stavu, kdy jako žena v sexu nefungovala, popasovala: Má vagina vědomí? Traumatizovaná vagina. Vagina bývala posvátná. Kdo pojmenovává vaginu: nejhorší slovo na světě. Radikální potěšení, radikální probuzení. Vagina osvoboditelka. A hned v první kapitole Co je to vagina? mi autorka citáty z historie potvrdila tušení souvislostí. Uječené stěžovatelky, feministky, studentky gender studií, rychlokvašeně emancipované seminářové bohyně i císařem ovčansky porodivší bitevní kočky, čtěte a žasněte se mnou:
Je vagina cestou k osvícení, jak to vnímají indičtí tantrici: nebo zlatým lotosem podle čínské taoistické filosofie? Prázdnem či dírou jak byla nazývána v alžbětinské době? Místem, kde se skládá zkouška ženské dospělosti? Nebo je to méně důležitý orgán, podřízený mnohem významnějšímu klitorisu, jak tvrdí už od 70. let min. stol. americké a další feministky? Anebo má pravdu uvolněný a sexu nakloněný postfeminismus 21. století, který ve vagině vidí dynamickou továrnu na potěšení žen, v níže se uplatní jakýkoli, ale hlavně pohotový sexuální přítel, který je vždy na telefonu, ale stejně tak i supermoderní vibrující elektronika?
Držte si klobouky, dámy, dál jedeme s kopce: při úvodním sběru materiálu a dotazování mužů autorka narazila na celou řadu těch, kteří hovořili o (nejen sexuální) vděčnosti vagině. O tom, jak jí byli přijati a opravdu vítáni. A na druhé straně, jak jednou z hlavních příčin nepohodlí, kterou ženy v naší kultuře zažívají, je příšerný jazyk, který se jako jediný nabízí,když chtějí popsat svá těla a vaginu zvlášť. O cunami vědeckých studií a výzkumů o tom, že vagina a mozek fungují v jednom celistvém systému, a že vagina pomáhá navozovat ženské sebevědomí, kreativitu a stavy transcendence, a že klíč k řešení těchto záhad je na dosah ruky!
V rámci léčby poškození funkce nervových zakončení v oblasti dolní páteře autorka pomocí nejnovějších informací a atlasu nervových zakončení žen byla překvapena a nadšena, a svému lékaři nadšeně oznamovala: Uvědomujete si, že jste našel odpověď na otázku, na které se freudovci, feministky a sexuologové nedokážou shodnout po několik posledních desetiletí? Všichni přepokládali, že rozdíly mezi vaginálním a klitorálním orgasmem souvisí s výchovou žen nebo s jejich očekávanou kulturní rolí, nebo s tím, že neměly možnost dostatečně zkoumat své tělo, a nakolik musely přizpůsobit své sexuální chování společenskému ovzduší… a vy mi říkáte, že celý rozdíl spočívá v inervaci? Že tedy každá žena má unikátní větvení pánevního nervu a skutečně jde, kromě toho, že je zásadně složitější a jiné než u mužů, o fyziologické rozdíly?
Některé důsledky tohoto objevu jsou až šokující: V ženské pánvi je uloženo několik větších nervových pletenců: na vrcholu dělohy, v poševní stěně, u otvoru konečníku, na vrcholu močového měchýře, v klitorisu a v oblasti hráze. O co jde? Hráz je prostor mezi poševním vchodem a řitním otvorem a jsou v něm zakončeny celé sítě nervů, které jsou významné pro sexuální život ženy. A právě hráz bývá rutinně poškozována epiziotomií (tzv. nástřihem) během porodu! Naomi Wolfová napsala i knihu Neplodné přístupy: pravda, lži a překvapení na cestě k mateřství, ve které samozřejmě uvedla, že v USA a v Evropě se nástřih hráze provádí i při běžných a nekomplikovaných porodů kdy by vůbec nebyl nutný, a že tedy není překvapením, že v západním světě si ženy často stěžují na sníženou sexuální vzrušivost po porodu, a že je v nemocnici lékaři o rizicích téměř nikdy neinformují…
I Naomi Wolfová se ne náhodou zmiňuje o matoucím, dehonestujícím a ženy zraňujícím názvosloví a faktu, že naše kultura považuje za sexuální metu jen orgasmus. Dochází k závěru, že s výjimkou postoje několika málo léčitelů, učitelů a lékařů a přes všechny snahy o osvobození je vagina pod tlakem sexuálních ideologií, které jsou spíše svazující a někdy se stávají jen módními a sexy formami starého zotročení a kontroly. Anebo jinak, sami si pěstujeme neznalost skutečné role vaginy a dimenzí jejího života. Vagina není v současném západním světě zdaleka tak svobodná, jak máme věřit, její role není správně chápána a nedostává se jí respektu.
Jak naznačuje název jedné kapitoly, i autorka byla překvapena, jak jsou (společenské) znalosti o vagině i u žen samotných zastaralé, přestože se o sexu hovoří prakticky neustále. Znovu připomínám vlastní už třicet let se opakující otázku: Jak to, že jim (nám) o tom neřekli? Wolfová nabízí odpověď: Farmaceutické společnosti, sponzoři novin časopisů a webových stránek, které se ženskou sexualitou zabývají, si moc dobře uvědomují, že by jim z toho, že by z milionů mužů, kteří by se lépe naučili dotýkat svých partnerek… neplynul žádný zisk.
S úžasem jsem si navíc, za čtvrté, vychutnal i kapitolu Vagina bývala posvátná, ve které autorka zmiňuje i mnou zmiňované ženské historičky (např. Rianne Eislerovou, viz páté číslo časopisu Mana z roku 1996), a uvádí celou řadu faktů o tom, jak byla ženská sexualita a plodnost vnímána většinou dávných a nejen mimoevropských kultur, ale i v předkřesťanské Evropě. Wolfová vnímá stejně i nebezpečí stále snadněji dostupné pornografie atd.
Tož tak. Svůj údiv, že naprostá většina českých těhotných žen jde rodit do porodnic aniž by se pokusily vyhledat si informace o tom, že to jde i jinak než operací (s nástřihem hráze a dávkami umělého oxytocinu), a že roste počet těch, které dokonce tiše a ochotně přistoupí na nabídku nadstandardu, tedy císařského řezu, jsem vyjádřil mnohokrát: ženy dnes ale nechtějí slyšet. Příznačně, kniha Vagina vyšla česky loni, a možná jsem nehledal pečlivě, ale nezaznamenal jsem žádnou relevantní recenzi nebo alespoň reklamu. Že ji nečetly nebo nebudou propagovat feministky (a odmítnou jen otevřít porodníci a gynekologové) chápu, ale co všechny ostatní aktivistky? Ufff…žasnu po páté…
P. S.: Čajíček, ale přece jen další bohusové ženské potvrzení trendů, viz
Někdy mám pocit, že některým ženám z té rovnoprávnosti už trošku hráblo. Ženy jsou ženy a muži jsou muži. I když se budeme oblékat a chovat jako oni, nikdy nebudeme stejné. Jsme prostě jiné, tak nějak „od přirození“. Oni budou vždy fyzicky silnější a my zase citlivější, oni budou vždy „umírat“ z rýmičky a my se i na smrtelné posteli dokážeme postarat o své děti a rodinu, oni budou vždy tak trochu nepochopeni námi a my zase jimi, ale společně nám bude dobře, pokud si budeme jisti tím, kým jsme. Nemůžeme prostě popřít, že jsou mezi námi rozdíly fyzické i psychické, že je to tak dáno přírodou a měli bychom to respektovat.
