Proč nám drogy škodí a lidem v některých kulturách (kdysi) prospívaly? Zeptal se čtenář a poskytl mi důvod sepsat jakési volné pokračování minulého zamyšlení. Začnu oklikou: jeden druhák se paní učitelky vždy, když oznámila, co ten den budou probírat, zeptal (a naučil ji tak skutečně se na hodiny připravovat a učit učit): Paní učitelko, a k čemu mi to bude? Málokde je princip rozhodujícího úmyslu tak zřejmý, jako při braní drog, nebo v rámci usilování o duchovnost. Indiáni svou dýmku míru kouřili společně pro vznešený ideál porozumění, vědomě: oni tak meditovali. Už jsem kdysi zmínil historku, jak mistr poučil mnicha kuřáka, že kouřit při meditaci je zlozvyk a to nedoporučuje, ale meditovat při kouření je možné. Naznačuji, že nejen na různé povzbuzující látky, ale i na život sám a jeho fáze jsme dnes příliš a zbytečně uspěchaní, netrpěliví, a stále předbíháme: chceme věci, zážitky a orgasmy zadarmo, se slevou, a nejraději už včera. Proto nám škodí…
Když člověk bere drogy (užívá sex, kouří, pije pivo rovnou s rumem, nebo hamouní milenky, značkové kabelky, peníze či funkce atd.) jen aby si navodil stav vlastního blaha, posiluje (ač původně v rámci uvolňování) ego, a své negativní či destruktivní tendence. Když se ale nejprve a postupně naučí pracovat s vlastním tělem a myslí (tak jako guru Ram Dasse jenž zvládl i megadávku LSD, aniž by hnul brvou), když vyrazí na klikatou a namáhavou stezku zvládnutí ega, moudře dodržuje tisíciletími prověřená doporučení předchozích generací duchovních učitelů (vtělených do různě dlouhých seznamů zakázaných činností a desater, v nichž je na předním místě vždy zákaz užívání návykových látek), a vydrží (oněch zmíněných deset tisíc hodin tréninku, meditací, askeze), najde nejen sám sebe, ale i způsoby, jak se o tohle umění žít podělit.
Naše babičky věděly, že jed je často v malém množství lékem. Zatímco buddhističtí mniši kdysi objevili čaj, aby při meditacích neusnuli, ve vězení jsem zjistil, že zkušení vězni uměli louhovat obyčejný černý sypaný čaj tak dlouho, že se po něm zhulili jako po droze (tein). I mniši ve středověkých klášterech začali vařit pivo a dělat různé slivovice a kořalky: malá štamprlička po ránu jim pomáhala snášet ranní chlad kostela. Jinými slovy, v malém rozumném množství je i hlt slivovice lékem (jak vědí celé generace moravských obdivovatelů švestek v tekutém stavu), zatímco když směs vín a likérů zakončíte sklenicí slivovice, budete mít okno jako stodola (což se mi stalo ve dvaceti letech a od té doby alkohol zásadně nepiji).
Rozhodující je úmysl… (proč a jak tu kterou „drogu“ beru, proč to či ono studuji nebo dělám). Je-li úmysl pozitivní, pak bude člověk trpělivě hledat a nalézat takové druhy i množství podpůrných látek, které mu na cestě k duchovnosti pomohou. Mniši, šamani, moravští drobní zemědělci a chlapi všude na světě donedávna užívali alkohol (a další formy povzbuzovadel) střídmě, po troškách a pravidelně. Původně také aby se ti nejodvážnější z nich stali kmenovými šamany, aby se i za jiné dostali do změněného stavu vědomí, aby uměli léčit, nebo aby dosáhli osvícení (a pomohli pak ostatním lidem zbavit se utrpení). Pro buddhistu nejsou nepřítelem peníze, ale závislost na nich. Připoutání. A závist, chtíč a obžerství… což jsou přesně ty vlastnosti, které ničí i náš svět.
Buddhisté totiž kdysi přišli na to, že nejlepší formou boje proti negativním vlastnostem není s nimi bojovat, ale prostě si jich nevšímat, neřešit je (a tedy netrénovat). A nejlepším fíglem, jak přelstít jinak všemocné ego, je pomáhat druhým. A že nejlepší cestou k míru je prostě být v míru. Že nejefektivnějším způsobem využití možností těla a mysli je postupně je připravovat a trénovat na stále vyšší a koherentnější výkony, abych mohl pomáhat jiným. Ten, kdo bere drogy jen kvůli vlastní rozkoši, trénuje jen ego a postupně není schopen empatie, soucitu. Není schopen rozeznat pocity druhých, a další a sofistikovanější fígle ega, které dokáže vytvářet lesklé momentální iluze dobra: padá do jeho pastí stále hlouběji a nezávratněji.
Proto jsem zmínil, že i úrok býval kdysi (i pro Jana Husa) hříchem, a současná stále horší finanční krize je způsobena právě oním šíleným systémem úroků a dalších bankovních derivátů (Třetí cesta Jana Husa, Jan Schneider, LN 25. 7. 15). A tvrdím, že každá droga je snaha o zkratku, urychlení jinak přece jen dlouhého vývoje. V tomto ohledu také (zatím marně) varuji před rychlokvašenou emancipací českých žen a všemi dalšími skutečnými příčinami rozpadu rodiny i společnosti. A opakuji že právě v oblasti návykových látek (drog všeho druhu) platí, že je zkratka delší, zato méně pohodlná… a mnohem nebezpečnější.
Historie se neopakuje, ale někdy rýmuje (prohlásil poslední americký velvyslanec v Praze). Ukázalo se, že zatímco američtí indiáni nemají gen na zpracování alkoholu (a proto je evropská ohnivá voda tak zdecimovala), Evropané zase nemají gen na zpracování mořských řas, a hlavně nikotinu. Je tedy docela dobře možné, že bez příklonu k duchovnosti (vzhledem ke zkušenostem dávných duchovních kultur) i naše nedospělá euroamerická civilizace, protože (tak jako puberťák, který chce dospět tím, že se začne opíjet, třeba i svobodou, viz koláž atea) příliš spěchá a na řadu věcí ještě není připravena, bude vyhubena třeba právě nikotinem (a z něj vyplývajícím egoismem, resp.nedostatkem empatie) nebo jinou třeba i moderní drogou.
Odpověď na čtenářovu otázku je tedy snad jasná: drogy užívané ve správně malých dávkách a se správným úmyslem některým našim předkům pomáhaly, ale nám dnes škodí, protože je (ostatně tak jako hudbu, sex a jídlo) neužíváme, ale hltáme, a konzumujeme jich stále víc (i druhů)… a jak naznačil i Jeffrey Corkern, právě proto potenciálně (z)ničí tuhle společnost bez duše… Řešením je autentická praktická duchovnost… (což ostatně ví každý, kdo se pokusil meditovat po třech půllitrech piva nebo sklenici slivovice).
