… nepochopení. A nejde mi o propasti jen generační (minule jsem naznačoval své někdejší překvapení z nemožnosti přesvědčit rodiče o jiné než té jejich pravdě) a mužsko-ženské (píši o nich posledních deset let co se týká vztahů, a dvacet co se týká boje porodníků s rodičkami, a značný počet fejetonů je také, mezi řádky, i o zklamání, že se, až na velmi vzácné výjimky, nedá domluvit se ženami), ale o u nás celkem běžný pocit marnosti pokusů vysvětlit něco těm, kdo nic vysvětlit nechtějí. Ještě před sametem se přitom dalo vymlouvat na železnou oponu, téměř všeobecné kouření a normalizaci: některé tehdejší propasti měly pojmenovatelné vnější příčiny, většina těch dnešních ne. Opět si pustím brblavé myšlenky na špacír, a jako most nad oč hlubšími o to neviditelnějšími propastmi naznačím řešení…
Dnes se totiž zase za stát, ve kterém žiji, stydím (mimochodem, narodil jsem se a většinu života žil v Československu, a stále se jako Čechoslovák cítím, zrazen politiky). Zvláště při pohledu na fotografie a záběry zbytečně zatýkaných a v českých detenčních (nádherný orwelismus, že?) táborech pod zámkem držených imigrantů. Níže pak přetiskuji fotografii nad kterou by měl každý chvíli meditovat a cvičit tak nikoliv lítost, ale soucit… Ne uhnout zrakem, jako když ji člověk poprvé uviděl v médiích. Aby nám totiž srdce lhostejností totálně a alibisticky, jako mnohým (ne)zodpovědným, nezkameněla…
Když tak namátkou sleduji, jak středoevropští a čeští politici blábolí a vymlouvají se, proč to či ono nejde (Bože, jak hluboko klesl i VK!), jak u nás stále migranty,kteří jen chtějí projet, ponižují a policejně šikanují, jak maďarská policie tyhle ubožáky bila a neposkytla jim vodu a ošetření, a jak většina Čechů žádá vojenské uzavření hranic… zatímco v Salzburgu, ve Vídni a v Mnichově imigranty vítali dobrovolníci u provizorních stolů plných pití, jídla a hraček pro děti, a tisíce Islanďanů (a finský premiér) nabídli migrantům své domovy… Mám v očích slzy lítosti na druhou: nad osudem celé měsíce putujících lidských bytostí, a také nad cynismem a buranstvím v zemích za někdejší železnou oponou: jak vidno, komunismus a normalizace nás pokřivily daleko víc a na déle, než jsme ochotni připustit: morální propasti (rozuměj: absence lidskosti, schopnosti soucitu a okamžité pomoci potřebným) ani za pětadvacet let nezmizely. Nějak se mi už nedaří zůstávat v klidu buddhisticky uprostřed, mezi extrémy, a tak si vždy po záběrech migrantů nebo českých buranů terapeuticky dopřávám (a nechávám se dojímat) dokumenty nejen o krásách planety a flory a fauny, ale i o šikovných a aktivně obětavých mladých i starých lidech… a slzím. I za našeho ministra vnitra, maďarské obušky a pepřové spreje, a malé ale české xenofoby: nejsem rasista, jen jsou mi odporní ti špinaví migranty, přičmoudlí a vůbec všecky ty muslimy… (jak jsem zaslechl vtipkovat dvě puberťačky v tramvaji).
Přímo totiž vidím ty Macochy nepochopení mezi politiky, policajty, o své pivo se předem obávající pupkáče, a Syřany a Afgánce s dětmi, stále doufající, že je nepodvedou a neodvezou do nějakého toho detenčního vězení, snažící se marně dostat (s koupenou jízdenkou!) do vlaku nebo autobusu. Nemůžou za to. Ani migranti, ale ani politici a čecháčci. Propasti v jejich duších jsou už tak hluboké… Snažím se je pochopit. Je to ale podobné naivní, jako chtít po kuřačce (která aniž to na sobě zpozorovala, ztratila čich a empatii), aby se dokázala vžít do situace imigrantky. Nebo po studentce která si během studií přivydělávala prostitucí, pardon, eskortní službou, anebo absolventce gender studií, aby pečovaly prioritně o svého muže a děti (nebo o jiné lidi) než o svou tvář a tělo…Nebo po americkém řediteli firmy, jehož plat se v posledních krizových letech zvýšil o 34 %, zatímco jeho dělníkům, kteří jsou denně sedření, vůbec o nic, nebo po bankéři, který v bílé košili dnes a denně přehazuje stohy fiktivních peněz, a má 300x vyšší plat než je ten průměrný, aby se vžil do situace někoho, kdo krachuje na tak vzdáleném konci bankovního řetězce… Podobně nevnímají své zkamenění a nevidí Macochy v sobě a mezi sebou a těmi druhými ani mnozí soudci, advokáti a státní zástupci (rozuměj, někdejší prokurátoři) po letech praxe, kteří přitom přece (stejně jako exekutoři) jen dělají svou práci. Své lidské propasti nevnímají ani poslanci a jiní dlouholetí funkcionáři, protože to, co dělají, a společnost, ve které se dnes a denně vyskytují, je pomalu ale jistě mění k nepoznání (a lidské otupělosti).
Jsem si ale téměř jist, že všichni zmiňovaní (s virtuálními propastmi nedostatku empatie uvnitř) byli traumaticky porozeni…pak bylo snadné nevědomky prohlubovat vlastní iluze o tom, co je třeba změnit na těch druhých. Jenže to je jen jedna část (pro)pasti: podobně je nesnesitelně snadné vjet (v rámci party kamarádů nebo maločeské atmosféry IV. cenové kategorie, a dnes i internetové, rozuměj, trollové solidarity) do slepé uličky drezůry hormonů a záští a vzteků, a skončit nakonec u toho, čemu říkáme (nejprve jen pouliční či fotbalový) terorismus. Mám na mysli úroveň prostředí (ano, můj oblíbený set a setting), a následné epigenetické (v těchto případech negativní) vlivy… Ano, jsme to, co jíme, dýcháme, čteme a posloucháme, ale také v čem vyrůstáme (a naříkat na psychopaty u moci a penězovodů je už hodně pozdě).
Připomínám svou stálou otázku: jak to, že každý řidič autobusu musí projít psychotesty, ale v politice je enormní procento psychopatů, kteří navíc za svá rozhodnutí nenesou přímou zodpovědnost? Jak to, že, jak jsme zjistili v minulém století, nefungoval ani komunismus, ani fašismus a socialismus, a zdá se že nefunguje ani kapitalismus a demokracie (dnes spíše vláda politických stran než lidu)? Co takhle konečně začít brát v úvahu jak propasti v nás a mezi námi (a jejich často až evoluční příčiny, například princip ukazovátka), tak z toho plynoucí akutní zadání: hledat a nalézt mechanismy, kterými nás řídí a ovládají hormony a dávné dravčí (a sexuální) pudy, abychom se pak pokusili je odhalit a zvládnout? Jenže na ty neplatí proklamace, konference a boj, ale každodenní praktikovaná duchovnost… Protože jinak tyhle neviditelné ale o to nakažlivější (pro)pasti strhnou všechny zbývající mosty zdravého rozumu nejen v davech mlčící většiny, ale i v každém z nás. A dále navíc prohloubí propasti i v další generaci…
Jak to souvisí s imigrační katastrofou v Evropě paralyzované svou demokratickou neschopností udělat jakékoliv rozhodnutí? Anebo s nepotrestaností bývalých komunistických a estébáckých funkcionářů, jejichž důchody mnohokrát převyšují jak důchody bývalých disidentů, tak republikový průměr? Copak by se nenašli odvážní mladí státní zástupci (ale ne ti z Olomouce), kteří by iniciovali soudy a udělení peněžitých pokut třeba na financování podfinancovaného zdravotního a důchodového systému? Ta hlavní a zásadní odpověď je přece tak dlouho známa: inteligence bez soucitu (jak vědí odjakživa i Tibeťané, ale i oběti Karadžiče, Hussajna a Asada) je k ničemu. Těch prvních knoflíčků, knoflíků, patentů a suchých zipů, zapnutých nakřivo, už bylo a je dost na to, aby dnes byla naše současná společnost, ať uděláme co uděláme, celá a nenapravitelně nakřivo.Pokud nezačneme od počátku (rozuměj, od početí). Znovu: co takhle změnit porodnictví, a pravidelně si nový parlament a nové vlády z těch, kteří projdou psychotesty, (vy)losovat?
P. S.: Už jsme viděli drsnější mediální obrázky než tenhle klidný záběr středomořské pláže v tureckém Bodrumu, píše i za mne Milena Bartlová. Přesto – anebo právě proto – ta fotografie ve výstižné zkratce shrnuje to, v čem se dnes topíme všichni. Utopené dítě vyplavilo moře na místě, na jakém jsme ještě před pár týdny byli na dovolené. Mnohým z nás spí ve vedlejším pokoji dítě v právě takové poloze na břiše v postýlce. Díkybohu za osobní nasazení dobrovolníků, kteří se snaží uprchlíkům pomáhat. Myslím ale, že výzva v tyto dny spočívá také v tom, že musíme jako občané dokázat politicky prosadit, aby se všechny evropské státy bez výjimky chovaly k obětem války s lidskostí a solidárně. Český stát a jeho policie zatím stejně jako Maďarsko hanebně selhávají. Je hrozné vidět, jak mezi Čechy včetně politických elit převládá omezenost a primitivní sobectví. Není to ale o moc smutnější pohled než mlčení politiků sjednocené Evropy, která se zjevně dokáže aktivně zajímat pouze a jedině o peníze.
obrázky Aylan
