Před několika lety jsem shlédnul film Potomci lidí, což je dystopie odehrávající se v blízké budoucnosti v Británii, která se uzavřela před náporem migrantů, snaží se udržet i v době totálního rozkladu a neváhá k tomu použít vojenskou sílu. Na pozadí toho se odehrává příběh kdy se Brit snaží za každou cenu pomoci těhotné imigrantce. Ten film na mě neuvěřitelně zapůsobil. Říkal jsem si, to by fakt bylo drsný, kdyby se něco takového tady opravdu dělo. No, a už je to tady. Skoro totožné záběry v každodenních zprávách, napsal mi čtenář.
V kontrapunktické souvislosti s tím v rozhovoru Odtrhli jsme od přírody své já pro časopis A2 (18/15) tvrdí ekolog Jiří Malík že bezbřehý rozvoj v konečném prostředí je nesmysl, nelze dosáhnout ani toho trvale udržitelného, máme-li omezenou rozlohu naší globální pastviny. Zde se mýlí celý současný establishment, respektive on o problému ví, ale nemá řešení, a tak se tváří, že tato na ropě závislá civilizace půjde udržet. Spojím a ocituji názory dvou mladých lidí, abych tomu prvnímu napověděl a pozval ho od druhého se inspirovat.
Ve chvíli kdy pracuje rozum, vím, že tu muslimy prostě nechci. Nechci se stát menšinou a chci sobecky zůstat v přepychu a ten chci i pro svoje děti. Vím ale také, že silnější, drsnější a přizpůsobivější vítězí. A to my nejsme. Jsme zhýčkaní, leniví, jsme odtržení od reality a máme málo času a motivace se dát do pořádku. A bojím se… upřímně konstatuje jistě i za většinu ostatních čtenář. Přitom když vidím kohokoli jak trpí, jdu mu pomoct. Nemůžu být lhostejný. Rozpor a (pro)past je i v obvyklém postmoderním (rozuměj: současném) zmatku: aby k názoru a soucitu (a tím pádem i náznaku řešení) došel, musel použít myšlení: Myšlení a cítění jsou v konfliktu a to i na úrovni států a proto se k tomu nedokážou jednotně postavit. Strach špatně porozených lidí, jak sám píšete, je věc špatná, ale prostě za to nemůžeme. Přitom řešení známe už více jak 2 600 let: Pokud se člověk považuje za lidskou bytost, tak se nabízí pouze cesta soucitu a pomoci, i za cenu zhroucení tohoto systému.
Praktická rada pro pokročilejší studenty sebe sama (anebo buddhismu): ve chvíli, kdy vidíte záběry maďarských pendrekářů (a našich detenčních vězení pro lidi utíkající před válkou), a kdy soupeří rozum a (sou)cit a vy nebudete vědět, co (u)dělat (třeba se svými emocemi, ale i s konkrétním problémem jako takovým), se sami sebe zeptejte: Co by udělal Buddha? Dalajlama? Gándhí? A ještě praktičtěji: dokonalým řešením umět pozorovat, být účasten, ale nebýt namočen v emocích (a pasivní lítosti) je trpělivý a pravidelný nácvik umění být vědomím v haře (ve třetí čakře). Rozum a myšlení jsou v představě umístěny pod pupkem, ale protože hara neumí posuzovat a hodnotit – je to jen centrum energie–, každý vjem a impuls prostě jen dodá energii. Člověk dokáže běžně fungovat, ale postupně být stále častěji a pak už téměř automaticky jaksi nad věcí, nad emocemi, nad bouřemi ve sklenicích vody (téměř v kouzelném smyslu moudrých šeptaných slov nech to být , let it be) – protože si uchová selský rozum a pak i schopnost prakticky něco udělat. Právě tohle je jeden z největších konkrétních a i dnes aplikovatelných darů buddhismu, jeden z nejefektivnějších mostů nad jakkoliv rozbouřenými vodami jakékoliv lidské situace a vymknutostí doby.
Jsme totiž na začátku konce věku myšlení jako receptu na všechno (který začal na počátku 17. století Descartem a jeho vědeckou ideou Myslím, tedy jsem…proto se mu říká karteziánský). Racionalita a samotný intelekt už totiž v současné složitosti světa nenalézá (kromě několika výjimečných snílků a obětavých ekologů) ani vize, natož řešení. Také protože i ženstvo začalo (z počátku ne vl. vinou) dominantně a kriticky myslet, nikoliv s tím rovnoběžně (intuitivně) cítit. Přitom ale již čtyřicet let nepovšimnuty médii narůstá počet lidí, kteří začali formulovat a na sobě samých objevovat ideje hnutí nového věku, např. ono (mezitím volnou rukou podnikavého trhu už všeobecně zprofanované) Mysli globálně, jednej lokálně, a změň se individuálně.
Co dělat totiž z vlastní praxe ví i ekolog Malík. Je nutné vztahovat se k nejbližšímu okolí. Pokud ihned kolem našeho domu nepocítíme zpětnou vazbu že jsme něco udělali špatně, budeme si myslet, že nic neovlivňujeme a že naše chyby příroda spolehlivě zahladí, jakkoli jsou velké. A nelítostně pokračuje: Naše závislost na fosilních palivech je gordickým uzlem této civilizace, ničí doslova vše. Jediný způsob, jenž má šanci nad korporacemi zvítězit, je masový odpor konzumentů. Státy ale nejsou připraveny na vpád nadnárodních firem, jejichž vliv na obyvatelstvo a planeto má dopady srovnatelné s válečnou anexí…ví své mladý muž, který celé roky zatím úspěšně bojuje proti korporacím (jsou záludné v tom, že my jsme částečně jimi: lákají nás na pohodlí a my se pak na nich stáváme závislými), ale i těžbě břidlicových plynů, o jejichž škodlivosti dokáže přesvědčit každého, kdo je ochoten naslouchat.
Ekolog ne náhodou dospěl až k duchovnímu postoji (protože duchovní kultury byly vždy ekologické, a ekologie je jen moderní název pro morálně zodpovědné, tedy duchovní žití): Metafyzické poznání se začíná potvrzovat kvantovou fyzikou, čili vědou. I hmota, která nám připadá neživá, je totiž dost možná živá. Tzv. teorie všeho v souladu s veškerými metafyzickými výkřiky a předpoklady šamanů od začátku dějin tvrdí, že všechno je propojeno… což je obrovsky mocná ekologická informace. Svět je naše tělo, kdysi napsal (zenový filosof) Alan Watts… Je pravděpodobné, že až nějaká katastrofa přinutí lidstvo uvědomit si tuto jednotu přírody vesmíru…Vzpomínáte? Ještě není tak zle, aby mohlo začít být lépe…
Lidstvo se možná, i když neohrabaně, transformuje a probouzí, neztrácí naději ekolog. Klimatická změna ale probíhá tak rychle, že pokud se lidstvo nesjednotí k nějaké akci, tak nemáme šanci, napovídá mu jeho rozum, tedy myšlení. Ale Jiří Malík už také ví (trénoval to lezením po skalách, aby nafotil a nafilmoval hnízdění sokolů, aniž by je jakkoliv vyrušil), že ego je důležitý nástroj pro to, abychom mohli jíst, pít, dýchat, a je v pořádku, že ho člověk má. Je ale nutné ho doplnit bezbřehou láskou, která vede k jeho rozpuštění… Jakoby četl dalajlamu a věděl, že na prvotní dotaz čtenáře jsem odepsal, že strach máme prioritně všichni, ale buddhista či tibetský lama dlouze trénují, jak s ním naložit… a pak dokáží (a měli bychom dokázat, právě třeba pomocí hary, i my) soucítit jak s uprchlíky, tak s těmi, kteří je bijí obušky (a takto, nenamočeni v emocích, vymyslet něco prakticky pomocného). Připomínám ještě jedno hlubinně inspirativní (a v podstatě také ekologické) rčení: Viděl jsem, a zapomněl. Slyšel jsem, a zapamatoval jsem si. Udělal jsem, a pochopil…
Pokud jste dočetli až sem, vážení, hned se zvedněte a běžte něco praktického (vlastníma rukama, a pak pravidelně) pro svůj dvorek nebo pro svou ulici (a tedy planetu) udělat! Vzpomeňte si na muže, který sázel stromy, nechte se inspirovat výše citovaným ekologem (který umí bojovat s korporacemi a naftařskou lobby, ale také účinně měnit názor veřejnosti na sokoly), naučte se zvládat vlastní vzepětí emocí (myšlení nefunguje, co takhle třeba nějakou praktickou meditací?)… a třeba chovejte včely, zhotovujte labyrinty, stavějte slaměné domečky, vyrábějte popletená kola nebo šňůrkové sandály, zkrátka (pro)střídávejte myšlení děláním, tedy cítěním těla (které je většinou moudřejší než tolika matrixy popletený rozum)…aniž byste pak byli odtrženi od přírody.
