Příliv migrantů z Afriky a Středního východu do západní Evropy vyprovokoval sérii reakcí, trefně tvrdí provokativní filosof Žižek, které pozoruhodně připomínají reakce člověka v situaci, kdy se dozví, že trpí nevyléčitelnou smrtelnou nemocí. Schéma takových reakcí je popsáno v klasické studii Elisabeth Kübler-Rossové O smrti a umírání. První fází je popření: „Není to tak vážné, prostě to ignorujme“ (takové formulace už dnes ale neslyšíme). Pak nastává fáze vzteku: „Proč se to musí stát zrovna mě?“ Ta vyvěrá na povrch v situaci, kdy už popření není dále udržitelné: „Uprchlíci představují ohrožení pro náš způsob života; skrývají se mezi nimi muslimští fundamentalisté; musí být zastaveni!“ Další fází je smlouvání: „Dobrá, pojďme se domluvit na kvótách; pošleme pomoc uprchlickým táborům v jejich vlastních zemích.“ Pak nastává deprese: „Jsme ztraceni, z Evropy se stává Evropeistán!“ To, co jsme zatím ze schématu Kübler-Rossové neviděli, je pátá fáze, přijetí, které by v tomto případě znamenalo vypracování celoevropského plánu řešení uprchlické krize.
Žižek, ostatně jako mnozí další, jejichž hlasy jsou ale ignorovány, otevřeně mluví a píše o skutečných příčinách (na což dnešní politici neslyší právě tak slepě, jako někdejší politici na někdejší počátky současných krizí): Byla to evropská intervence v Libyi, která uvrhla zemi do chaosu. Byl do útok Spojených států v Iráku, který vytvořil podmínky pro vznik Islámského státu. Pokračující občanská válka ve Středoafrické republice mezi křesťanským jihem a muslimským severem není jen explozí etnické nenávisti. Tato válka začala díky nalezišti ropy v severní části země: Francie a Čína bojují o kontrolu nad těmito cennými zdroji prostřednictvím svých zmocněnců. Byla to globální honba za minerály, včetně kobaltu, diamantů a mědi, která podněcovala klanové války v Demokratické republice Kongo v devadesátých letech a začátkem 21. století…
Na co politici minulí, ale i ti současní, raději neslyší (a většinové lidstvo opakuje stále stejné chyby)? Dezintegrace státní moci není lokální fenomén, ale výsledek mezinárodních politik a globálního ekonomického systému, a v některých případech – jako je například Libye nebo Irák – je přímým důsledkem západní intervence. Zároveň bychom měli mít na paměti, že rozpadlé státy Blízkého východu byly odsouzeny k záhubě už díky uměle narýsovaným hranicím, které vytvořila Británie společně s Francií během první světové války.
Naše někdejší svazácká naivita po válce a únoru by nám měla pomoci zdržet se unáhlených odsudků naivních imigrantů: Na svém útěku z válkou rozervaných domovin, jsou uprchlíci v zajetí snu. Uprchlíci, kteří přijíždějí do jižní Itálie, tu nechtějí zůstat: mnoho z nich se snaží dostat do Skandinávie. Tisíce migrantů v Calais nejsou spokojeny s Francií: jsou připraveni riskovat své životy při pokusu o vstup do Británie. Desítky tisíc uprchlíků v balkánských zemích se zoufale snaží dostat do Německa. Trvají na svém snu jako na bezpodmínečném právu a vyžadují od evropských autorit nejen náležitou stravu a zdravotní péči, ale i přesun do destinace podle jejich volby. V takových požadavcích je přítomno cosi záhadně utopického: jako kdyby bylo povinností Evropy realizovat jejich sny – sny, které jsou v posledku mimo dosah většiny Evropanů (není snad pravda, že nemalá část jižních a východních Evropanů by také dala přednost životu v Norsku?). Právě za situace, kdy se lidé nacházejí v chudobě, utrpení a nebezpečí, a kdy bychom od nich očekávali jen minimální požadavky na zajištění bezpečí a duševního klidu, se stává jejich utopismus vůbec nejzarputilejším. Bohužel tvrdou pravdou, která na uprchlíky čeká, je zjištění, že „neexistuje žádné Norsko“, a to dokonce ani v Norsku…
Shrnuto, nejen Žižekem: Uprchlíci jsou cenou, kterou platíme za globalizovanou ekonomiku, ve které se zboží – nikoli však lidé – může pohybovat zcela svobodně. Myšlenka otevřených hranic s možností přílivu cizinců je vlastní globálnímu kapitalismu.
Zatímco státy a politici jen blábolí, Žižek má návrhy cest k řešení: V této chvíli je na prvním místě, aby Evropa jasně potvrdila svůj závazek vůči uprchlíkům a zajistila jim důstojné zacházení a zabezpečení. Žádný kompromis tu nemá co dělat: velké migrační vlny jsou naší budoucností. Zadruhé: nezbytným důsledkem takového závazku je i to, že Evropa zavede jasná pravidla a regulace. Uprchlíci si musí být jisti svým bezpečím, ale zároveň by jim mělo být dáno jasně najevo, že musí akceptovat destinaci, kterou jim přidělily evropské autority, a zároveň že budou muset respektovat zákony a sociální normy evropských států – tedy žádná tolerance k náboženskému, sexuálnímu nebo etnickému násilí; žádné právo vnucovat druhým své vlastní náboženství nebo způsob života; respekt k individuální svobodě každého, pokud se rozhodne opustit zvyky jeho nebo její komunity atd. Pokud se žena rozhodne zahalit si tvář, musí být její volba respektována; pokud se rozhodne nezahalovat si tvář, její svoboda musí být garantována stejně tak. To je cena, kterou je potřeba zaplatit za evropskou pohostinnost. Tato pravidla by měla být jasně deklarována a vynucována, a to i represivními opatřeními – proti zahraničním fundamentalistům stejně jako proti našim vlastním rasistům, pokud se to ukáže jako nutné. Zatřetí: musí být vynalezen nový druh vojenské a ekonomické intervence. Takový druh intervence, který se vystříhá neokoloniálních pastí nedávné minulosti. Případy Iráku, Sýrie a Libye ukazují, jak špatný druh intervence (v Iráku a Libyi), stejně jako neintervence (v Sýrii, kde pod pláštíkem nevměšování jsou do konfliktu zapojeny vnější mocnosti jako Rusko nebo Saúdská Arábie) končí ve stejném začarovaném kruhu.
Souzním, ale přidávám i své téma a několik řečnických a hlavně jiných otázek: co se svou (a naší evropskou) budoucností udělají (až dospějí) všichni ti před dvaceti lety traumaticky narození Slovinci, Makedonci, Bosňané a Chorvati, žijící na území bývalé Jugoslávie (včetně desítek tisíc synů tehdy etnocidně znásilněných matek), anebo za deset a více let všichni ti před lety v existenční nejistotě traumaticky porození Arabové, Syřané, Eritrejci a Afričané?Na jaké další nezvládnutelné migrační či násilnické vlny jsme si zadělali?
Není nejvyšší čas změnit porodnictví a akutně začít pomocí psycho a jiných testů hledat a zaučovat stovky mladých budoucích úředníků a zaměstnanců státní správy, jejichž mozky nebudou poškozeny porodem (a autoritativní výchovou a materialistickým vzděláním), a kteří budou schopni adekvátně reagovat na neustálý nárůst nejistot (tak jako je rozumné připravovat se na budoucí horká a suchá léta a extrémní výkyvy počasí, včetně povodní)?
Zatím cítím jen pachuť popření – politici si hlídají své pozice a zdroje příjmů, bankéři se (naivně a marně) opevňují ve svých super vilách a na svých super jachtách, a porodníci stále nabízejí císařský řez jako nadstandard – registruji občasné výbuchy vzteku, a snad někde v dálce vidím počátek vzájemného smlouvání…
