Jen málokdo má odvahu a vytrvalost snažit se přesvědčit svou společnost o něčem, co je pro něho realitou, ale co nezapadá do tzv. paradigmatu stávající kultury (ať už se jedná o vědu, umění, ale i sport). Vynálezci a pionýři všech oborů lidské činnosti (vzpomeňme namátkou vynálezce lodního šroubu Ressla, objevitele genetiky Mendela, nebo kolegy odborníky k smrti uštvaného Dr. Semmelweise) naráželi na předsudky a dokonce odsudky (včetně těch soudních), mnozí další byli vězněni a za to, co neodvolali, i upáleni nebo popraveni. Dnes už to vypadá, že kromě občasných pokusů původce takového převratného vynálezu nebo objevu umístit na psychiatrickou kliniku, je to relativně bezpečné poslání. Už se zkrátka čarodějnice neupalují. Jen se prostě názory a ideje, nezapadající do stávajícího paradigmatu, raději ani nekomentují, anebo odborně a mediálně rozcupují (viz v Čechách v médiích populární udílení cen Bludný balvan). Jenže stačí si vzpomenout, že před třiceti lety (až na pár podivínů, kteří na tom či onom teoreticky pracovali) nikdo z nás netušil, že budeme v lese, anebo sedět ve vlaku u Brna a pomocí mobilního telefonu mluvit s ženou doma v Chebu, anebo si číst poslední zprávy různých internetových agentur (ostatně internet také neexistoval).
VIDEL SOM TO ZAJTRA, kniha s podtitulem Skutočný príbeh muža, ktorý žije mimo tela, kterou napsala Slovenka Julia Sellers, manželka Američana Michaela, jenž celé dlouhé roky běžně až několik hodin denně pobývá mimo své fyzické tělo, je plná neuvěřitelných popisů a historek a zatím téměř až sci-fi teorií. Část veřejnosti asi rovnou mávne rukou a odmítne se jen začíst, ale přece jen: knižní trh je dnes zaplaven tituly podobně popisujícími a popularizujícími jevy, o kterých jsme se celkem nedávno učili, že jsou pavědecké, a tak jako perpetuum mobile, prostě nemožné. Jenže, viz životní osudy mnoha nadšenců v minulosti, a vynálezy které nikdo ve své době nečekal a nepředpokládal a jenž změnily tu kterou společnost, žijeme dobu, ve které se nemožné opravdu stává možným (viz třeba právě družice, GPS nebo chytré telefony v kapse).
Protože posledních čtyřicet let svého života jsem se učil a naučil užívat své tělo (cvičil jsem jógu, ale i mysl), vědomě snít (a zvládnout emoce), prakticky využít schopnost meditovat, zpívat mantry či pozitivně myslet a rozvíjet tak v mozku a mysli třeba umění se soustředit a realizovat svá přání (aniž bych, právě s pomocí osvědčených buddhistických metod, posiloval jen ego), a také jsem se, jako teď Julia, snažil šířit pozitivní radostnou zvěst (tedy jakési evangelium) o tom, že i dnes (a právě dnes) už je možné naučit se (pomocí metod, o kterých nás učili, že jsou nemožné) a umět být zdravý, šťastný, hravý a velmi výkonný, dobře vím, o čem je (i mezi řádky) kniha Viděl jsem to zítra.
Autorka zmiňuje celou řadu objevitelů, myslitelů a vynálezců, jejichž myšlenky také kdysi narážely na předpojatost a často až fanatickou zkostnatělost myšlení jejich soudobých kolegů, a dnes patří mezi klasiky, o který se učí, nebo by se měly učit, děti ve školách. Vzpomínám na marné snahy vysvětlit pochybovačům, že se lze naučit hledat (neviditelné!) prameny a třeba kabely ve starých zdech, ale i na příznačnou historku, která se odehrála na přednášce mladého českého lékaře o akupunktuře. V rámci diskuse se ihned přihlásil jeden ze zakládajících a nejvíce aktivních členů Klubu skeptiků Sysifos (ano, to jsou ti „vědci“, kteří udělují cenu Bludný balvan), lékař a vědec známý svým odporem proti všemu, co sice funguje a pomáhá, leč není teoreticky vysvětleno, a prohlásil: Kolego, já jsem lékař a pitval jsem tisíce mrtvol, a nikdy a nikde jsem v žádném těle nenašel to, čemu říkáte akupunkturní body nebo meridiány! Přednášející se pousmál a odpověděl: Kolego, já jsem jako kluk rozebral několik rádií, ale nikdy jsem tam žádný orchestr nenašel…
Setrvačnost lidského, a zvláště společenského myšlení, je značně vytrvalá: uznat, že Země je kulatá, trvalo pár set let, aplikovat teorii stojící za rozvojem mobilních telefonů trvalo padesát let, a knihu a názory Ruperta Sheldrakea z roku 1984 (o morfogenetických polích a morfických rezonancích) dodnes mainstreamová věda neuznává. Měl jsem na počátku 90. let min. stol. příležitost zúčastnit se kurzu, vedeného právě Rupertem, a tak si vždy, když mi vyčítavě napíše nějaká žena, která porodila císařským řezem, že si údaje o porodníky ženám zamlčovaných negativních aspektech příliš medikalizovaných porodů vymýšlím (přitom jen cituji myšlenky osvícenějších porodníků z celého světa a informace z rostoucího počtu vědeckých studií, které naše lékařsko-farmaceutická lobby i pojišťovny zamlčují), a já zapochybuji o smysluplnosti svého propagátorského snažení, vzpomenu právě na Sheldrakea a jeho více jak třicet let staré potenciálně převratné leč vědci stále neuznávané ideje.
Přitom obrovské pokroky neurověd v posledních dvaceti letech poukázaly na setrvačnost programů lidské mysli a závislosti mozkových procesů jak na způsobu porodu (všichni diktátoři byli traumaticky a předčasně porození chlapečci, které jejich otčímové v dětství bili), stylu výchovy (trestem nikoliv pochvalou) a vzdělání (kde jako sůl i po tolika stoletích autoritářské drezůry chybí právě Komenského škola hrou), tak na mechanismech, jakými mozek šetří energii a (pro nás nevědomě) cenzuruje většinu našich vjemů (a také jak mozek přímo bolí když musí přiznat omyl). Objev např. kognitivní disonance (mozek prostě nepustí do oblasti dlouhodobé paměti to, co do stávajícího naladění individua nepasuje: nepříjemná informace je vytěsněna, nevnímána), ale i mozkové neuroplasticity (mozek stále celý život produkuje nové neurony a dendrity v přímé závislosti na intenzitě toho, co které centrum dlouhodobě dělá: jakoby každým novým softwarem upgradeoval i hardware!) radikálně mění dnes tak zastaralé a nefunkční postupy stále rychleji se transformující společnosti. Potřebujeme dnes všichni, nejen vědci, nové otázky (a těch kniha pokládá celou řadu), a nepředpojaté způsoby, jak se k tomu, co bylo ještě nedávno považováno za nemožné, postavíme.
Přitom je to, co autorka tvrdí, dnes vlastně logické… cituji (a v závorkách komentuji): Slovo má určitou geometrickou podobu, která zaplňuje určitý prostor. Každé písmeno má svou úroveň vibrací… (tvrdí už Talmud) Hmota jako taková neexistuje… (už pár desetiletí to ví kosmologové a kvantoví fyzici) Vědomí vytváří jednotný nedělitelný samoregulující se a neomezený cyklický prostor… Existuje jen vrozená inteligence vesmíru, která řídí výměnu exploze s implozí v nikdy nekončícím valčíku věčného páru černé a bílé díry…(tvrdili už Mayové, ale i staří Indové, např. v teorii střídání jug) Ve vesmíru nic nevzniká a nezaniká, mění se jen forma… Světlo a barva jsou téže podstaty (jsou to elektromagnetické vlny)… (jak se dnes učí na fyzikálních fakultách) Existuje řada barev, které člověk nedokáže vnímat. Někdy jsou pohybujícími se geometrickými útvary… (viz teorie entoptických vizí) Jako počítač, i člověk je schopen stahovat z Haly záznamů (indická Akáša) stovky i tisíce knih, informací… Zatímco kov uchovává otisky informací, umělá hmota je mrtvá… Síla, která vše řídí, je rezonance…(viz tvrzení duchovních indických hudebníků Nada Brahma, tedy zvuk je Bůh) Každé světlo v sobě obsahuje zvuk, tedy vibrace. Vakuum neexistuje… (jak ví i současná fyzika) Zvuk je všude a vždy přítomný. I Slunce zpívá…(viz objevy astronomů) Určitá jídla (například maso), ale i myšlenky a city, uzemňují… Jsme to my, kdo určujeme svou budoucnost… Pozorovatel a pozorovaný jsou jedním… Všechno je propojené…(vědí už dvě generace fyziků).
Jako u teorie relativity: zatímco Einsteinova teorie je intelektuálně velmi náročná, vzorec, který ji popisuje, je neuvěřitelně jednoduchý. Nebo podobně když čteme tlustý a složitě nepochopitelný návod na použití nějakého smartphonu… ale když nám někdo poradí a ukáže, jak na to, a že to jde (že je to možné), jde to snadno. Podobně už jen „na čtení“ bude tato kniha pro mnohé dosti náročná, ale pokud si ji čtenář vychutná spíše citem, jako poezii, včetně častých opakování, čeká ho strhující čtenářský a inspirativní myšlenkový zážitek.
Osobně mám za to, napsala mi autorka v průvodním mailu, že energetické kvantum vysokofrekvenčního vibračně oscilačního pulzování, které nazývám duší, je schopné oddělit se od těla a existovat samostatně. O tom vlastně pojednává moje kniha a Michaelovy mimotělní zážitky. Vědomí ve formě mechanické zvukově kompresní cyklické stojaté skalární vlny v rámci rezonanční kavity je prvotní a je to vlastně to, co nazýváme cit a pocit (včetně lásky). Toto vědomí je prvotní, udává tón všem a všemu, dokáže manipulovat gravitací, EM radiací, silnou i slabou jadernou silou. Když správně funguje vědomí, i člověk je zdravý… Jakmile se čtenář oprostí od nánosu dnes již zastaralých a nás všechny blokujících iluzí (opustí trvalé mapy svého mozku), a nechá autorkou pozvat do fascinujícího světa, kde i nemožné je možné (a je jedno, jestli je vše jen výtvorem trénované mysli, které neřekli, že to není možné, anebo šamanské reality mnoha dimenzí), a také že autorka ve snaze vysvětlit často antropomorfizuje…, začnou se dávné iluze a bloky rozpouštět, a mysl otevírat…
Kdosi napsal, že skutečnost je to, co veřejnost za skutečnost akceptovala. Podaří-li se někomu, kdo propaguje něco radikálně nového, o tom přesvědčit veřejnost, stane se to skutečností. Žijeme bezprecedentní dobu měnícího se paradigmatu, a tak si lze jen přát, aby se právě i pomocí této knihy (po)dařilo postupně přesvědčit více a více čtenářů otevřít se novým ideám a možnostem, a pomoci tak novému paradigmatu (ve kterém je možné a dokonce prospěšné třeba existovat vědomě mimo své tělo) stát se realitou. Ostatně i já (a mnoho dalších) se pokouším v mnohých disciplínách, o kterých odborníci prohlašovali, že jsou nemožné, o totéž… a autorka začala prožívat fenomén, který běžně provozuje její manžel, také protože poznala, že je to (z počátku jen v jeho podání) možné. A to předtím nemožné, že by totiž mimo své tělo cestovala i ona, se stalo možným.
P. S.: Kniha bude oficiálně prezentována 14. října v Bratislavě, později v říjnu na esoterickém festivalu v Praze a 24. 10 .v Brně. Více o autorce na http://www.juliasellers.sk/
