V osmdesátých letech to ani nemělo smysl zkoušet jinde než mezi zkušenějšími studenty jógy nebo dokonce zenu: jedině ti nekroutili rovnou odmítavě hlavami, když jsem začal mluvit o důležitosti bytí a žití v přítomnosti, reprezentované slavným (a až po sametu akceptovaným) Ram Dassem zpopularizovaným sloganem Tady a teď (Here and Now). Koncem 90. let min. stol. ke mně rok a půl občas docházel trenér jedné reprezentační plavkyně, která pak na konci své kariéry najednou začala ve své disciplíně překonávat evropské rekordy. Trenér vychoval ještě několik svých studentů (střední sportovní na plavání orientované třídy) třeba tím, že (na)učil své svěřence žonglovat a přece jen nějak meditovat: už se totiž i u nás vědělo, že „je to v hlavě“ (tedy že vrcholový výkon spočívá nejen v natrénovanosti těla, ale také v přípravě v mysli): v rozhovoru se sportovní psycholožkou Veronikou Balákovou (Sportovci v úzkých, LN 14. 11. 15) je to vyřčeno hned na začátku: Obecná poučka říká, že 70 % výkonu závisí na psychice. Naznačím jeden z důvodů, proč jsou dnes u nás prakticky všichni občané, a zvláště ti po kterých společnosti (vnější i firemní či rodinné) vyžadují prakticky nepřetržité vrcholové výkony, v úzkých.
Když mám natrénováno, ale v rozhodujících momentech mi pozornost uteče nežádoucím směrem, může mě to připravit o úspěch, říká sportovní psycholožka, a hned vzápětí, protože studovala ve Walesu, naznačuje příčiny běžné bolesti českých, zvláště sportovkyň, a zvláště v kolektivních sportech: Dalo by se říct, že každý zahraniční tým nějakým způsobem spolupracuje se sportovním psychologem. Možná je to tím, že v zahraničí je pro naši profesi adekvátní vzdělání což u nás chybí. Podobně to ovšem, jak o tom roky píši zde na blogu, vypadá i s porodníky (na fakultě se nikde nedozví, že existuje, kromě patologických případů, které studují, porod tzv. fyziologický, rozuměj, přirozeným, spontánní, lékaři, jenž léčí diagnózy a ne lidi, neovlivňovaný a tedy nepřerušovaný), politiky a právníky (kteří jsou od počátku své praxe v české džungli, kde prakticky nic nefunguje, a navíc většinou studují a pak ve svých klientech vidí jen causy, nikoliv lidi), učiteli (kteří jsou spíše úředníky než pedagogy, natož asistenti dětí, a kteří by měli především umět chválit, nejen kritizovat a dávat pětky a poznámky).
Každý dobrý zenový student ví, anebo by měl vědět, že příliš moc chtít dosáhnout osvícení (v případě sportovce příliš moc chtít vyhrát) je špatně: Pokud se během tréninku cítí dobře, vidí zlepšení, není důvod proč během závodu přemýšlet jinak. Jenže většinou jim hlavou běží myšlenky: měl bych zaplavat takový a takový čas, měl bych se nominovat do reprezentace, musím se blýsknout… Sklouznou k tomu, že hodně přemýšlí o výsledku a zároveň na sebe vytvářejí tlak, že by něco měli a něco musí. Namísto toho aby se soustředili pouze na to, co dělají…
Celá tahle socialisticky vychovaná, ale kapitalisticky (rozuměj: pragmaticky) se chovající společnost dnešních mladých odborníků (včetně studovaných ale niterně nejistých emancipovaných bohyň) padají do pasti slov musím, musíš, musíme… a jak celé dekády opakovaně zdůrazňuji (přitom jen cituji mnoha tisíci lety ověřené výroky zkušených duchovních učitelů a zenových mistrů), a naznačuji i v blozích pomocí současných neurovědeckých zjištění, vše, člověk dělá, by měl dělat s pozitivním úmyslem, teď a tady, a s plným (vědomým) vědomím: jeho (a sportovcova) mysl totiž obvykle není a nemůže být soustředěna na konkrétní čin na 100 %, protože její značná část je zaměstnána (a blokována) právě oním imperativem musíš, musím: ostatně všichni jsme školou naučeni neptat se, splnit co autorita na stupínku (který vymysleli pro Marii Terezii, aby měla v monarchii poslušné poddané, loajální úředníky a nemyslící vojáky) vyžaduje, a téměř nikdy jsme ani tam, ani v rodině nezažili, že by nás netrestali za chybu ale naopak pochválili za to, že jsme to sice nezvládli, ale snažili jsme se. Pak je přirozené, že i psycholožka připomíná, že Pro lidi je těžké vnímat přítomnost. Myšlenky často utíkají do budoucnosti, k výsledkům, nebo se vracejí do minulosti.
Její výroky jakoby vypadly z úst nějakého zenového mistra: Nemůžu ovlivnit počasí, ale můžu ovlivnit, jak o něm budu přemýšlet… Sportovní psychologie je hodně o sebepoznání, sebereflexi… Hurá, matemašte (na to jsem celé dekády čekal!), chtělo by se jásat. Kdyby ovšem česká většinová a mlčící a tedy poslušná (tvrdím že ovčanská), ale i ta odborná a politická a policejní veřejnost nereagovala na cokoliv nového (například na migranty) rovnou negativně. Kromě několika málo procent těch vzpurnějších (asi šťastněji, přirozeněji porozených a doma chválených) nás trápí přemíra úsilí, a soustředění, ale i velká očekávání či strach…
A nejen sportovci: i porod je vrcholový výkon, přičemž jako takový je u nás (v socialistických velkoporodnicích nucených dnes kapitalisticky vydělávat) chápán jako práce a zásluha porodníků (většinou mužů)… Tohle naznačování přímo navazuje na (ženami velmi sdílený) blog (Výpisek o epidurálu a dokumentu): jedné úspěšné dule, protože vynikající mamince, jsem navíc napsal: V tom filmu (a prakticky ve všech jakkoliv pozitivně myšlených popisech porodů) mi navíc jako sůl chyběly a stále chybí dvě věci které (ani režisérka, ani doposud jinak na poli přirozených porodů tak zaměstnané bitevní kočky, ale ani odborníci) porodníci zatím nikde nezmiňují: že k ničemu nepříjemnému, natož nebezpečnému, by v porodnicích prakticky téměř vůbec nedocházelo, kdyby ženy rodily v intimitě, tichu, teple (viz blog Na slámě) jen s dulou nebo asistentkou… A že porod je a měl znovu být radostnou událostí a oslavou vzniku života, nikoliv obávaným utrpením pod taktovkou rutinních povelů sester a lékařů (s řadou komplikací a tedy následně vskutku nutných zásahů a rutinních postupů alopatické medicíny)…
Zmíněná plavkyně odešla na mateřskou, její trenér začal sepisovat velmi vědecké manuály, a kromě výjimek (typu olympijských vítězů a vítězek), které se individuálně vzepřely stádnímu přesvědčení, že výkon sportovce je jen o tréninku, český sport (a česká společnost) jen velmi pomalu a neochotně (tak jako bafuňáři v ruské atletice nebo v českém fotbalu) začíná akceptovat, že všechno může být, a ono dokonce je, docela jinak, než jak káží (v socialistických porodnicích porození, v socialistických školách vzdělaní a materialisticky vystudovaní) staří harcovníci (které novým kouskům samozřejmě nenaučíš). Také proto jsme všichni tady ve střední (ale dnes i západní) Evropě v úzkých… Potřebujeme se naučit naslouchat nějakým moudrým protože v cizině a v praxi poučeným (nejen sportovním) psychologům (a ekonomům a lékařům) – učitelům života (nikoliv jen autorům příruček o životě)… protože ti jsou mezi námi, jen jim popřát sluchu a konečně dát slovo…
