Občas a zvláště při hovorech se studenty nemohu nezabrousit k citacím z těch západních myslitelů, kteří nespadli do pasti vlastní důležitosti a dnes tak vzývaného kritického rozumu. Když někdo umí (západně) myslet, nemusím ho hned coby buddhista a duchovní učitel, tedy ten, kdo toho tolik načetl a nameditoval inspirován indickými guruy a zenovými mistry, odsuzovat, podobně jako západní vědci bohužel bez znalosti věci odsuzují taoistické wu-wei, tedy ne-konání: protože právě to je pro naše levohemisférově vzdělané myslitele jeden z hlavních oříšků pro pochopení, co tím Buddha a ten či onen zenový mistr či taoista myslel. Celá léta z vlastní zkušenosti a z četby klasiků vím, že i mezi řádky takového Kanta (či Wittgensteina) je slast číst a právě takovým dobrodružstvím houpat se na vlnách ostrého nepředpojatého a stylisticky vybroušeného rozumu… aniž by to vylučovalo zkušenost zenového mistra: Čtením o koláči se nenajíš. Ocituji tedy slavného ale dnes málo čteného německého filosofa 18. století (z recenze knihy Kritika soudnosti, OIKOYMENH 2015, LN 12. 12. 15), třeba abych pomohl napravit zmatky mnohých otitulovaných českých mudrců a (nejen jejich) tendence zkrátit si cestu ke skutečné moudrosti.
Potýkal jsem se kdysi s marxistickými a dnes s vyhraněně kritickými názory myslitelů, kteří si tak zakládali (a mám na mysli bohužel i druhou polovinu lidstva) na své vzdělanosti, až se z nich stali moderní Koniášové a ikonoklasté: horlivé vymítání ďábla – mnohými lékaři a jinými akademiky či fyziky, kteří vášnivě (například v Klubu skeptiků Sisyfos) odsuzují a zesměšňují kohokoliv, kdo má odvahu myslet jinak než oni (pavěda je pro ně akupunktura a bylinky, pavědec je pro ně Grof i Wolf a Capra) -, je dnes typicky a nesmyslně antikantovské. Myšlení je hodno svého označení, bere-li na sebe břímě odpoutávání se od zaslepenosti sebou samým. Kdekdo tak dnes soudí – ty druhé – kultura kritiky se tak zvrtla v kulturu tribunalizace. Specializací těchto tribunálků je nevznášet soudnou kritiku, ale nedomyšlené odsudky.
Psal jsem o tom už kdysi v zamyšlení Víra je víra, a teď tedy mohu uvést, že i Kant už věděl, že je nezbytné, aby víra byla očištěna od hloupostí pověr a bláznovství fanatismu. Povinná četba a zkoušky z marxismu-leninismu a Dějin dělnického hnutí pro všechny studenty od 50. až to konce 80 let min. stol. byly nejen hloupé, ale přímo fanatické. Současné objevy neurovědců a nepředpojatých psychologů už pádně potvrzují dálněvýchodní, ale i Kantův názor, že náš smyslový svět není jediný a není člověku nejvlastnější. Právě rozum vybízí, abychom tento malý smyslový svět překročili… zenoví mistři k tomuto účelu vymysleli kóany, ale už staří Řekové věděli něco o sylogismech (tedy o pastech řeči a logiky např. ve tvrzení, že všechno co má peří je pták, protože létá, pštros ale nelétá, a proto logicky není pták). Často jsem právě tento aspekt jiskrného myšlení, zároveň schopného si ze sebe udělat srandu (a také neustále nabádajícího k nepřipoutanosti ke slovům i názorům jiných), musel studentům obšírně a nejlépe na metaforách a kóanech objasňovat. Babičky věděly že člověk občas „pro oči nevidí, pro uši neslyší“, dnes dodávám: „a pro (emocemi a hormony zamlžený) rozum nemyslí“.
Kant asi neznal indické rčení „O jiných nemluv ani v dobrém“, ale také věděl, že nesmíme zvát před soukromé tribunály ty druhé, ale měli bychom předvolávat své nejmilovanější Já. Měli bychom si pro začátek vždy položit tři otázky: Není moje stanovisko výrazem emocí či ctižádostivosti? Neopomněl jsem dostatečně a spravedlivě zohlednit hledisko druhého? Nezastávám něco, co je vnitřně sporné? Letmý pohled na nezvládnutými emocemi nabité tváře a humpolácké výroky našich poslanců a politiků nás vrací od zenových mistrů a Kanta do české rozhádané současnosti a pastí fanatismu… např. při letmém přečtení mudrování našich xenofobů a před uprchlíky varujících islamobijců (jimž srdce zkameněla). Rozum, intelekt, jak jej vzývá dnešek, rozhodně není všechno. Ostatně stačí vidět současné velikány intelektu, tedy rozumu, ekonomického všeználka Klause, jak krade chilské plnicí pero, nebo polyglota a majitele fotografické paměti Ransdorfa, jak (ne)vysvětluje proč byl ve švýcarské bance zatčen.
S buddhismem v tom ryzím smyslu slova se Kant potkává i v názoru, že nesmrtelná duše znamená, abychom dřeli na svém zdokonalování, anebo rovnali křivé dřevo, kterými jsme. A právě toto nekonečné úsilí, toť důstojnost lidství… Právě proto jsem svým studentům a čtenářům (a posluchačům přednášek) kdysi i dnes pomáhal objevovat kvalitu dobrých a ještě lepších komixů, sci-fi autorů, slavných spisovatelů a filmových režisérů, doporučoval i kvalitní a rozumné (ne fanatické) a většinou jiné než mainstreamové názory atd. Docela nedávno jsem si opět vzpomněl na zenovou historku, kterou jsem už dlouho nepoužil a sem se mi hodí: Dva mniši šli po dešti krajinou, a u velké louže uviděli krásnou dívku, která netušila, jak se dostane na druhou stranu aniž by si zablátila střevíčky a kimono. Jeden mnich ji oslovil, popadl, přenesl přes louži, položil na suché místo, uklonil se a šli dále. Po půlhodině to ten druhý už nemohl vydržet a začal vyčítat: My máme jako mniši zakázáno myslet na ženu, natož se jí dotýkat: A tys ji nesl! Mnich ale odpověděl: Já jsem ji nesl pár vteřin, ty ji neseš už půl hodiny!
Kantovsky tak i on vzdal hold skutečnému rozumu, tedy nejen tomu levohemisférovému a k sobě samému připoutanému logickému, dnes tzv. kritickému myšlení, jež se v posledních dekádách projevovalo zvláště v tzv. scientismu, nebo, jako v případě alopatické medicíny a obzvláště v porodnictví nebo v muzikologii, ve vzývání a vyžadování jediného možného způsobu léčby či terapie (tzv. lege artis). Samozřejmě, nemusíme být znalci Kanta (nebo až kóanovitého Wittgensteina), abychom něco věděli o (po)užitečnosti selského rozumu (v angličtině common sense). Stačí si pamatovat, co tvrdívaly a tedy učily mýty, pohádky, ale i naše babičky, anebo umět si vychutnat někdy až krutě ironickou srandu a pravdu Ezopa, dona Quijota, Švejka, a aplikovat především na sobě a svém myšlení Kantovy rady… Proto mi vždy tak vadila arogantní bohorovnost, s jakou naši muzikologové (a profesoři konzervatoří) šmahem odsuzovali rock a veškerou jinou než tzv. vážnou hudbu, filozofové vzývali marxismus-leninismus a neměli ani potuchy o indické, čínské či arabské (středověké) vzdělanosti, proto jsem se tak bavil, když jsem v psychologické poradně hodinku radil psychologovi, co si má počít se životem a ženami. A proto mi tak vadila a vadí slepá bohorovnost mužských (zvláště porodnických) macho poznámek na úkor žen, proto mi tak vadí mužná soupeřivost některých bitevních koček v boji za přirozené porodnictví i feministická a genderová nesmiřitelnost některých představitelek a mluvčích tábora něžného pohlaví.
Naznačuji, že a jak je moudré být multidisciplinární a mít rád a dělat i něco jiného než zaměstnání, a hrát si (v tom a s tím) nejlépe tak vášnivě, jako třeba Georgie Harrison, který studoval i indickou klasickou hudbu a duchovnost, nebo kytarista skupiny Queen Brian May, který je dnes i profesorem astrofyziky a byl i rektorem liverpoolské univerzity, Robert Fripp, kytarista mnou nedávno zmíněné skupiny King Crimson, který byl a stále je jedním z největších znalců a sběratelů knih o středověké alchymii, nebo Dan Bárta, známý znalec a fotograf vážek. Jak je rozumné nezkamenět v tom svém jediném specializovaném oboru. Jak se maminkám a rodičům (a učitelům) a tedy společnosti vyplatí nechat děti si hrát a dělat, co je baví (viz i má oblíbená věta Lennonovy tetičky Johne nech tu kytaru, ta tě neuživí!). Jinými slovy, jak je životně (a duševně hygienicky) důležité dát si pozor, abychom své odsudkové malé pravdy nenosili přes každodenní louže a loužičky (svých funkcí, pozic a tzv. odbornosti) celé životy…
