Opakuje se to, trápí nás to všechny, doléhá ze všech stran. Není před tou chorobou úniku. Pokud se nedokážeme vnitřně naočkovat, plíživý virus Vánoc nás dostane. Není proti němu protilátky, napsal Vladimír Merta před Vánocemi 2009 v zamyšlení člověka, který kdysi po Praze jezdíval (a snad stále v létě jezdí) zásadně na kole, neustále píše další písničky a hraje zájemcům v dalších městech a městečkách. Úctyhodná životní dráha, smekám pomyslný klobouk, ale při vší úctě naznačím i další alternativní okolnost, která (jak doufám) jeho osobnost jistě ozvláštní a zlidští. A v nadsázce se řečnicky zeptám: co když se za sto let, to když to s Evropou a přírodou relativně dobře dopadne, bude na Mertu vzpomínat ne jako na kytaristu a zpěváka, ale jako na ekoMertu, tedy iniciátora spásných změn v myšlení a chování sobecké společnosti vyznavačů chrámů konzumu?
Osobně jsem se s ním před více jak pětatřiceti lety nějaký čas občas setkával, a všiml si jeho až skotské šetrnosti (takzvaně nepustil chlup): tehdejší ochotné a obětavé pořadatelky koncertů, u kterých písničkáři po koncertu i přespávali, stejně jako někteří kolegové a spoluhráči, si zajisté vzpomenou, jak bylo možno v ranních nočních hodinách písničkáře přistihnout u otevřené lednice, jak dojídá zbytky polévky. Napsáno pozitivně: třeba právě tento rys šetrnosti katalyzoval počátku přeměny ambiciózního (zvukového i filmového) režiséra, architekta, zpěváka a kytaristy v ekoMertu, kterého si velmi vážím.
Pokud nedostaneme vnitřní pokyny ke šťastnému přeskočení předvánočních neuróz formou zákona, nebudeme se jím řídit. Zde dávám k připomínkovému řízení jejich paragrafové znění. Že připomíná Desatero? To už je taková naše tradice, pokračoval tehdy životem poučený a velmi praktický ekolog, a otiskl návrh eko-desatero, se kterým samozřejmě souhlasím, a které vřele doporučuji, ale bohužel nevzbudilo větší pozornost (jako by události tzv. politické, na které stejně čas navál laviny dalších zbytečností, byly důležitější než otázka kvality života a smrti):
1. Není věc, kterou už nemáš doma. 2. Vše, co koupíš, se pokazí. 3. Nic, co se pokazí, nedokážeš spravit – ale ani vyhodit. 4. Nekupuj věci, ale myšlenky. 5. Co vnucuje vydírající reklama (zvonky, děti, tykání, soutěže, výhry), nestojí za nic. 6. Nesešrotuješ! 7. Nepožádáš slevy, co chtějí jiní. 8. Nevymlouvej se na děti – kupuješ pro sebe, svůj pocit levného dobra. 9. Nevstoupíš do chrámu spotřeby. 10. Podrž si dobro pro zbytek roku – nekupuj si štěstí s.r.o.
Nadšeně souhlasím. Také právě proto, že jsem Mertu znával před lety, kdy jeho eko postoje byly ještě na houbách. Proto jsem byl potěšen, když mne před pár lety vezl do Frýdku-Místku a mluvil a choval se velmi „trvale udržitelně“. A užíval si zadostiučinění, když v nejnovějším rozhovoru (Reflex 04/16) uvedl: Snažím se být normální. Energii vkládám do snahy nebýt křečovitě ambiciózní (ten věčně mladý hlas, bio -nebio, čajíčky místo panáků, arytmie, dušnost, tupá únava)… Hledám pokoutně ono věčně svítící světlo, ke kterému se mi ovšem nechce vstávat. K celoživotní zaujatosti vším, co dělal a dělá, ke schopnosti soutěživě ale ve stylu fair play hrát tenis nebo přát úspěch mladým písničkářům, a ke schopnosti sebeironie, přibyla i jakási důchodcovská vyrovnanost a malé, ale jisté zklidnění. Ovšem rozhodně ne apatie: Bolí nečinnost, volnoběh, kdy jenom žereš, čumíš do blba (nebo do bedny) a nic z toho.
Měkneme, my prdůši… (rozuměj: má na mysli socialistickou zkratku pracující důchodci) konstatoval typicky poloironicky sedmdesátiletý a neustále nonkonformní (jak ho nazval jiný Vladimír, tentokrát Mišík) písničkář. Jinými slovy, praktickou duchovnost (o které jsem ho celé hodiny in-formoval v autě v rámci některé z cest na nějaký ten koncert nebo festival, a o které jsme pak dlouhé večery diskutovali kdysi v domku u Holušů v Dolní Lhotě u Poruby, viz blog o šedé zóně) vášnivě odmítal (staré psy novým kouskům nenaučíš, říkal jsem si), ale jeho po letech (rozuměj: parafráze rčení po čertech) praktická ekologie by se měla čepovat (a lahvovat). Zatímco já dávám, co se týká životního poslání, přednost slovu umanutost, jeho charakterizuje právě slovo neustálý… Neustále je v akci, být nečinný asi opravdu vydrží jen (oka)mžiky, a když tak se ošívá. Celé ty dlouze aktivní roky neustále jezdí po vlastech českých a hraje a zpívá, neustále a neúnavně (?) začíná nové činnosti a projekty, a (neu)stále chodí na různé besedy a veřejné panely a klade ostré otázky.
Utopicky a ironicky zevšeobecněno: možná už je příliš pozdě na mnohagenerační transformaci ne vl. vinou poškozených a tedy škodících sobců a psychopatů (v pozicích generálů, ministrů, bankéřů a betonovačů), ale co kdyby přeměna ambiciózních skotů v ekomerty ledacos zachránit mohla? Ve smyslu parafráze rčení není cesta k duchovnosti, duchovnost je cesta, kladu další řečnickou otázku: co když už neexistuje reálně praktická cesta k teoretické (protože tak vzdálené budoucí) duchovnosti, ale ta Cesta, o kterou tu běží, je individuální a posléze globální ekologie? A až začne být hůř, nouze možná za pár desítek let naučí i všechny ty výše zmíněné neustálé a nakonec i praktické ekology šetrnosti (nikoliv, jako v případě přirozených porodů, za tři generace)… a začne být lépe?
Naznačuji, že bych docela uvítal, a všem by nám prospělo, kdyby se takto aktivně chovalo daleko více nejen důchodců, ale i mladých nonkonformistů… A navíc tvrdím: přestože nechtěl o duchovnosti (on by asi dal přednost slovu spiritualita) ani slyšet, dokázal něco jiného, ale přitom na stejně vrcholové úrovni, jako ten, kdo dosáhl osvícení. O takovém člověku totiž Indové říkají, že je realizovaný… tedy že realizoval (uskutečnil, naplnil) své potenciály. Mertu, v podobě vrcholového písničkáře, znají všichni. Ale málokdo ho zná jako ekoMertu. Tahle varianta Merty přitom (když to s námi dobře dopadne, viz úvod) možná bude v budoucnu, v rámci nějakého plánu B, daleko důležitější, než, při vší úctě, písničky. Co když ekologie začíná být a bude budouc(t)ností a duchovností materialistů? Chcete se vsadit?
P. S. (pro připomenutí): Desatero papeže Františka z července 2014: První: Žij a nech žít. Druhé: Dávej druhým sebe. Třetí: Životem jdi klidně. Čtvrtý: Zdravě trávit volný čas. Pátý: Neděle má být svátkem. Šesté: Hledejme nové cesty, jak pro mladé vytvořit důstojná pracovní místa. Sedmé: Respekt a starost o přírodu. Osmé: Stop negativitě. Deváté: Respektuj víru druhých. Desáté: Pracuj pro mír.
P. P. S. (pro ty, kteří s mým názorem na Mertův dokument nesouhlasili): Jako celek šedá zóna postrádá kompozici, je to v podstatě sled promluv a obrazů na dané téma, dělený do tří částí, píše recenzent Josef Chuchma v článku Mertova nedobarvená šedá zóna (LN 13. 2. 16). Merta je živel, ale právě proto potřebuje pevné dramaturgické břehy, jasné koryto! Jím živelně produkovaná hmota se musí řezat a řezat.