…které se nestaly ani princeznami, ani královnami domác(t)ností. Konečně se objevil názorný příklad toho, co se mi nedařilo vysvětlit mnohým seminářovým bohyním a bitevním kočkám: že stačí důvěřovat svému partnerovi, zvláště zkušenějšímu, alespoň občas prohrát, tedy přiznat (si) chybu, a lze mít vše, o čem ženy sní: děti, poslání, celoživotní lásku a smysluplné živobytí. Přestože a právě protože nepředpokládám, že část pořadu Babylon, nazvaného Tokajská královna (o osudu Moravanky a Slováka, dnes majitelů 55 hektarů vinic a vinných sklepů, odkud pochází nejlepší české tokajské), ty, kterých se to týká, shlédnou, tak o tom poreferuji aspoň pro další a budoucí podobně vzdělané leč potenciálně zkamenělé bohyně. Blonďatá tokajská královna z tv dokumentu svého muže miluje, a ač mu i tahle vysokoškolsky vzdělaná žena taky jednou utekla i s dítětem, dnes jsou oba prototypem vzájemně se obohacujícího partnerství a úspěchu, který následuje jen po letech pilné práce (ano, mé durdící se čtenářky, Ganga práv a celoživotní úspěch a spokojenost opravdu pramení v Himálaji povinností).
Kdo neuměl žít, nebude umět umřít. Japonské přísloví
Takže: nejprve klidněte na odkaz, navolte přímo díl Tokajská královna, shlédněte (ideálně dvakrát), vychutnejte dokonale se doplňující partnerství Ostravanky a Slováka, a teprve potom čtěte dále. Varovně již hezkých pár let píši o neblahém trendu superžen (podnikatelek, manažerek, kouček a jiných vzdělaných intelektuálek), které chtějí být neustále dokonalé, a na své partnery mají o to větší nároky, oč jsou stále více samy. Podobně varovně a marně psali před deseti lety někteří finančníci o hypotéční krizi, podobně marně varovně se psalo před lety o hrozící migrační krizi… a dnes svět opět řeší, se zpožděním, následky (nemá čas na řešení příčin).
Krize rodiny, populační i výchovné potíže narůstají, a opět žádné reakce zodpovědných. Jenže zatímco krize bank se nás obyčejných zase až tak netýká, a s migranty se u nás moc nepotkáváme, krize vztahů mezi ženami a muži, narůstající rozvodovost a procento singles a dětí z neúplných rodin raketově narůstá. Naznačuji, že si tak zaděláváme na velmi hluboké a pak až neřešitelné potíže. A tak využívám možnosti, a metaforicky a snad inspirativně nabízím shlédnutí dokumentu o fungujícím a úspěšném manželství, o tom, že to i teď a tady, v tomto absurdistánu, jde. Samozřejmě vím, že ženám, kterých se to týká (včetně té mé ex, která dnes studuje a učí umírání), je marné cokoliv logicky vysvětlovat, a tak snad zabere televizní pozitivní příklad, při jehož sledování snad mnohým ženám alespoň poněkud zatrne.
Už jsem kdysi zmiňoval příhodu z Anglie, kde se u příležitosti oslav padesáti let v úřadu tamního biskupa novinář jeho neustále usměvavé manželky v nadsázce zeptal, jak to mohla vydržet, jestli za tu dobu občas nepomyslela na to, že se rozvede, nebo že manžela zabije. Odpověděla: Že ho zabiju, na to jsem myslela mockrát. Na rozvod nikdy. Když se dva sejdou v jednom partnerství, funguje i něco víc než hormony: jakýsi osud. Příležitost něco se naučit. Příležitost, aby si ti dva vzájemně pomohli (poznat i samu sebe, dámy). Ještě donedávna ženy následovaly své muže, a učily se (i mateřstvím). To, že právě tohle dnes všeobecně přestává fungovat, je pak nepřímo vidět i na dalších nefunkčních rovinách společnosti.
Dřívější generační vzpoury probíhaly na vlně filosofie, duševna, hudby. Rodiče dříve svým dětem nerozuměli z nesouhlasu s jejich směrem života. Dnes rodiče nerozumí svým dětem, protože ty jsou příliš vzdělané, příliš specializované. Umí věci, kterým rodič nedokáže rozumět. Dřívější generační vzpoury byly spíše kulturní. Nynější vzpoura nové generace je vzpoura i technologická, napsal Ivo Barteček i na adresu emancipovaných maminek, které jedou s kočárkem, nebo kojí, ale zároveň pilně píší sms kamarádkám.
Globalizace a všude přístupný Internet přináší zásadní změnu paradigmatu. Volný pracovní trh organizovaný skrze sociální sítě přinesl tuto možnost a překvapivě poprvé kapitalismus sám sebe svým způsobem nabourává a dává větší možnost samotným jednotlivcům. A mladá generace to dokonale absorbovala a požaduje to. Mladí (rozuměj: i emancipované) nechtějí pracovat, chtějí tvořit (a užívat si). Blahobyt roste, inteligence také. Nová generace (sobecky) podléhá vlastním schopnostem. Hm, jenže všechny ty z nebe spadlé možnosti ve skutečnosti o to více nabourávají již tak rozviklané základy podstaty ženství. Nemáme žádné cíle, nechceme být zodpovědní, dospíváme pomalu, neumíme se rozhodovat, odkládáme rozhodnutí, nehledáme ve svém životě cíl… Teď je akorát problém v tom, že můžeš dělat úplně cokoli, a tak si nemůžeš vybrat… napsala jedna mladá žena, a přiznala: Nemám dlouhodobý cíl, žiji tak jak žiji, a proto nemůžu být zklamaná, když se mi to nedaří naplnit. Kdybych měla plán za 2 roky založit firmu, a někdo za mnou přijel, ať jedu na rok do Kanady, tak nejspíše řeknu ne. Plán ale nemám, tak říkám ano.
Jeden z důsledků? Průzkumy Světové zdravotnické organizace uvádějí, že v první pětce zemí s nejvyšším podílem dívek se sexuálními zkušenostmi v patnáctém roce života ke Maďarsko, Švédsko, Dánsko, Estonsko a Česko, připomíná Petr Kamberský jinou souvislost (LN 17. 3. 16): Žebříček zemí, jejich obyvatelé považují náboženství za nejméně důležité, je tentýž. Ze světa, zvláště našeho středoevropského, se zcela vytratilo to, co učenci tisíciletí označovali za bázeň boží. Dnešní prázdnotu rychle zaplňuje sex. Teď píchnu do feministického hnízda: v rámci práva si jen trochu užít se vytratila i pradávná ženská úcta a respekt k manželovi a manželství…
V luxusu žijící ženy ve všech dobách nevěděly, co chtějí, a nedaly pokoj, dokud toho nedosáhly. Ale právě současná nesnesitelná lehkost odhození (či výměny) kabelky nebo manžela, když je tak snadné se rozvést a místo řešení (a komunikace) a osobního růstu zvolit útěk jinam, k jinému… a za rok či dva pak muset udělat totéž, protože jsem se nenaučila komunikovat a stále nevím, co chci… to je, co mnohým dnešním emancipovaným ženám tiká v hlavě a tělech, rozbouřených hormony (jenž přitom mohly být přirozeným porodem a šťastným, mateřstvím, tedy naplněním poslání ženy, zklidněny a využity k péči o ty své, ale i k dosažení štěstí a zdraví, rozuměj: k nalezení a realizaci svého evolučního poslání). Rozmazlené holčičky dorostou a budou z nich rozmazlené (a věčně nespokojené) učitelky, úřednice, partnerky…
Hm. Chtěly by být královny, ale bez práce a potíží: zůstávají dál nedospěle naivní a v pomyslném koutě čekají na osudového prince v bílém Mercedesu (jehož koníčkem by byly domácí práce). A proto jsou stále jen tatínkovy pubertální princezny, a ne královny. A proto zklamávají i v mateřské roli: počet umělých oplodnění neustále stoupá, ročně se u nás rodí až čtyři tisíce (takto technologicky, a draze, průměrný doplatek nad rámec pojištění je třicet tisíc korun) uměle stvořených dětí. Opakuji: tohle se děje přímo na našem dvorku, v našich rodinách, nám všem. Kde jindy a kdy jindy, než na začátku sociální katastrofy, by měl každý z nás jednat?
Ne náhodou totéž v bleděmodrém dělá i celá tahle uremcaná a ode hry ke hře (od imitace voleb k dalším nic neřešícím prý demokratickým volbám) těkající společnost (včetně alibistických ale psychopatických politiků a pragmaticky ješitných a lakotných šmejdů a bankéřů bez skrupulí). Samí rozmazlení princové a rozmazlené ale o to náročnější princezny, a žádná královna… a kde jsou rytíři, na které by bylo spolehnutí? Politické strany, funkce a příležitosti levně a hned utrácet je rozhňahňaly, ženy opičí matky a formální a nerozhodné učitelky je poženštily, a náročné uječené ale o to emancipovanější milenky je znejistěly. Přitom každý čtvrtý patnáctiletý školák u nás už měl pohlavní styk. A bude se pravděpodobně dříve a rizikověji chovat i v jiných ohledech života (bude víc pít alkohol, víc kouřit, víc střídat partnery). Což se také už hromadně děje.
Naznačuji, že jaká rodina, taká společnost, a taková i atmosféra v ní: prokazatelně víme, že lidé kteří vyrůstali v komunistickém (a nyní klondajkovsky kapitalistickém) režimu podváděli (čím delší část života strávili, tím větší byla jejich tendence podvádět) a podvádějí dvakrát a vícekrát více než ti z demokratičtějších režimů. Jak se asi budou chovat, až vyrostou, dnešní zhýčkaní a emancipovaní mladí? Dokument o ostravské (tokajské) královně a vinařském králi, kteří zůstali spolu a právě proto se ledacos naučili, přitom všechny ty na kvality partnera a život v nezaslouženém luxusu tak náročné princezny usvědčuje z královsky fatálního genderového a životního omylu… a zároveň naznačuje řešení. Pokud emancipace, pak ne kvůli sobě samé a své touze si užít… ale pro někoho. K vzájemnosti. K toleranci a obdivu, jak je ten druhej jinej… Ego dostane směr a má co přežvykovat, ale celkově ani své nositelce, ani těm, o které bude pečovat, neuškodí.
