Jako jeden z mnoha nástrojů vnitřní transformace jsem v rámci workshopu během České transpersonální konference nechal dva nadšené hráče na tento 40 000 let známý hudební nástroj (který přitom žádným nástrojem, jak je chápe západní, a tedy i české hudební školství, rozhodně není: nemá to dírky, je to jen roura, nejsou na to noty) jménem didžeridu ukázkově zahrát. Jedním z nich byl i autor následujícího vyznání a popisu jeho vlastní Cesty. Gratuluji jemu i všem dalším, kteří už hrají nebo budou hrát v rámci svých vnitřních transformací. I jiné nástroje, jako sférická píšťala, deštný sloup, vycházejí z dávných empirických zkušeností našich prapředků, ale tento zažívá poslední tři dekády nevídanou, ale zaslouženou, renesanci. Sláva jim, všem, jsou pašáci…
Rozhodnul jsem se, že napíšu pár řádek o svých zážitcích a zkušenostech s didžeridu. Třeba to někoho nakopne a ušetří mu čas, který teď právě ztrácí výmluvami, nebo přešlapováním ze strany na stranu a přemýšlením zda ano, či ne. (Mě tohle váhání taky zabralo pár let). O tom, že nástroj existuje, vím od dětství. Opravdu první kontakt s jeho zvukem se mi naskytl při poslechu alba Didgeridoo solo od famózního Ondřeje Smeykala. Top zážitek, kterému se vyrovnal snad jen živý koncert Huun Huur Tu a první poslech koncertu na tibetské mísy. Odlet do jiné dimenze. První co mě napadlo, to není možné, jak je to možné? Druhá myšlenka – hrát jako tenhle borec, na to rovnou zapomeň. Ani jsem to nezkusil.
Didžeridu a jeho zvuk jsem si vyhledával a poslouchal, ale neznal jsem nikoho, kdo by na něj uměl hrát, maximálně pár lidí, co vyloudili z roury základní tón. Občas jsem zaslechl legendu o někom, kdo údajně ovládá cirkulární dýchání, ale nikoho jsem takhle hrát neviděl. Jednou jsem si dokonce v záchvatu koupil novodurovou trubku, samozřejmě předlouhou a s řádným průměrem a funěl do ní mohutně, dokud jsem neodpadl – neměl jsem šanci jí tehdy rozehrát, takže skončila někde ve sklepě. A pak to přišlo. Na nějaké akci asi před rokem jsem potkal týpka, co si sebou přitáhnul třímetrový kmen o váze dvaceti kilo. Když začal hrát a rozezněl podzemní sály pevnosti v Josefově vibracemi tak hlubokými, jako by mluvila sama Země ze svého nitra, věděl jsem, že se to naučím.
V listopadu jsem se vydal okouknout nástroje do Dajány v Praze a našel kousek, který jsem sice skoro nerozezněl, ale když se zadařilo, věděl jsem, že to jsem hledal. Ultrahluboký zvuk moje tělo vyhodnotilo jako přesně to, co potřebuje. Pustil jsem se do toho tak jako do všeho co jsem kdy začínal. Naprosto od nuly, bez čtení příruček, pozorování instruktáží, prostě sám. Už po prvním dnu hraní jsem najednou začal slyšet doposud opomíjené zvuky ze svého okolí, které nápadně připomínaly zvuky didžeridu. Motor auta, stroje, vítr, tekoucí voda, jako bych se nacházel přímo uvnitř jedné takové roury. Rozšířily se mi tím docela moje naslouchací obzory.
První měsíce jsem hrál jen tak dlouho, jak jsem dokázal dlouho vydechovat – takže zhruba minutu v kuse. Totální nadšení z toho, jak širokou škálu zvuků roura vyluzuje. Pozoroval jsem rozdíly v ostrosti zvuků a dalších kvalitách a pomalu poznával, čím vším se dá zvuk modifikovat. Rty, jazyk, patro, zuby, nátisk… Pravda je, že jsem si tedy roztáhnul pěkně plíce – ve snaze je co nejvíc nahustit – abych mohl dlouho vypouštět. Ale mýty opředené cirkulární dýchání? Na to jsem radši ani nemyslel, protože hlava mi stejně nebrala jak to udělat. Následoval jsem učitelovu radu, která se dá aplikovat vlastně na všechno a která se už osvědčila. Nespěchat a pěkně trpělivě a postupně zkoušet.
Po několika měsících jsem shodou okolností jeden týden nehrál a první věc po návratu ze školení byl, že jsem popadl rouru a začal zkoušet. Napadlo mě, že když neumím dýchat cirkulárně, tak prostě aspoň budu zkracovat nádechy a držet výdech na maximu. Chvíli jsem to zkoušel a PAK TO PŘIŠLO! Dokázal jsem v transu zabraný na 100% do naslouchání zapomenout na omezující software a najednou to hrálo samo a ještě nepřerušovaně. Okamžitě když jsem si to uvědomil, tak jsem z toho vypadnul. Pochopitelně. Hned jsem popadl počítač a poprvé začal hledat nějaké video o nácviku hry a první kdo mi něco na obrazovce začal vysvětlovat, byl Ondřej Smeykal, který ukázal naprosto jednoduchý způsob jak se naučit hrát, který by pochopilo i pětileté dítě. Ale ta radost! A uvědomění si, že na tom vlastně nic není. A od té doby jenom radost .
Radost z možnosti hrát nahlas až se stěny klepou a sousedi do topení řežou. Radost z vibrace vycházející z nitra a letící vysoko do vesmíru. Radost ze zjištění, že z jakéhokoli smutku, napětí nebo ztuhlosti se dá za chvíli vyhrát. Radost z neustále sílících plic a energie navíc. Radost, že skoro při každém hraní se objeví něco nového. Radost z toho, že ostatní to baví poslouchat, že je přestávají bolet záda a kdeco jiného a že si to užívají. Radost, že To hraje prostě samo a přitom To samo sebe pozoruje.
A pak v pravou chvíli nedávno vyposlechnuté povídání s kým jiným než s Ondřejem Smeykalem. Vychutnal jsem si ho dokonale. Protože rozumím, o čem mluví. Nemohlo mi uniknout, že většina skladeb, které zahrál, byly vlastně nádherně klidné, snad se dá říct ambientně zahrané věci. Měly dost daleko do divočáren, co mě kdysi tak nadchly. To mě přimělo zkusit hrát potichoučku. A jsme doma.
Pokud někdo máte pocit, že byste to měli zkusit, je to proto, že to máte zkusit. Kupte rouru a rovnou začněte, cesta je volná … Ondřej Straka
Odkaz na povídání Duška a Smeykala:
https://m.youtube.com/watch?v=obrLCR3h6Hk
