Satiš Kumar (1936) indický mírový a ekologický aktivista a editor, vstoupil do řádu džainistických putujících mnichů, později se stal stoupencem učení Mahátmy Gándhího, jeho myšlenky nenásilí, pozemkové reformy Indie a mírového světa. V roce 1962 se vydal na dlouhou mírovou pouť z Indie do hlavních měst 4 světových jaderných mocností: Moskvy, Paříže, Londýna a Washingtonu. Od roku 1973 žije v Anglii, kde se stal editorem věhlasného časopisu Resurgence a také zakladatelem a ředitelem centra pro ekologická studia Schumacher Collegue, kde dodnes působí. A kde jsem v roce 1990 byl jedním z tří desítek studentů Ruperta Sheldrakea, což zařídil Satiš poté, co jsem ho dva dny provázel po Praze a při diskusi projevil znalost termínů i osobností jak hnutí new age, tak myšlenek Sheldrakea. Již jsem zmínil, že článek se objevil v srpnovém čísle časopisu Sedmá generace, a protože je závažný (přeložený Jirkou Zemánkem, který k alternativní, zde mnou nepatrně krácené publikaci na tomto blogu dal své překladatelské svolení), velmi rád bych se podělil:
Velká hnutí i věčné filosofie často svá základní poslání shrnovaly do trojic. Jednou z hinduistických trojic je Brahma, Višnu a Šiva – principy tvoření (vzniku), trvání (kontinuity) a rozkladu (proměny). Křesťané mají Otce, Syna a Ducha svatého. Řekové se zaměřili na pravdu, dobro a krásu. Americká ústava přišla se životem, svobodou a následováním štěstí a Francouzská revoluce se svobodou, rovností a bratrstvím. V naší době se hnutí new age seskupilo kolem konceptů mysli, těla a ducha. Tyto trojice mají své vlastní směřování a jsou relevantní ve svém vlastním kontextu, avšak žádná z nich nepředstavuje holistický a ekologický světový názor; jsou buďto spirituální nebo sociální, ale ve všech případech jsou antropocentrické a chybují v tom, že ve spojení člověk – příroda vysoce zdůrazňují člověka. Nicméně starodávný hinduistický text Bhagavad Gíta obsahuje trojici, která je podle mého názoru holistická a zahrnuje v sobě ekologii, spiritualitu i humanitu. Tato trojice zní v sanskrtu yagna, tapas a dana. Yagna je spojena se vztahy člověk – příroda; tapas se vztahy člověk – božské, a dana se vztahy člověk – člověk. Přeložil jsem tuto trojici do angličtiny jako půda, duše a společnost.
Ekologie půdy přichází na řadu jako první. Půda představuje přírodu a udržuje celý svět. Všechno pochází z půdy a vrací se zpátky do půdy. Potrava, která udržuje život, pochází z půdy. Voda, která vyživuje život, je půdou zadržována a také oheň. Slunce, měsíc a hvězdy se všechny vztahují k zemi. Půda pro mě představuje metaforu pro celý přírodní systém. Jestliže o půdu pečujeme, bude půda pečovat o nás. Skrze půdu jsme všichni příbuzní a vzájemně propojení. Závisíme na ni. Všechny živé bytosti jsou na půdě závislé.
Bohužel v posledních několika stoletích se věda, technologie a ekonomika rozvinuly takovým způsobem, že jsme sami sebe povýšili do vládnoucí pozice a dali lidem vyšší status. Rozvinuli jsme světový názor, který diktuje, že lidský druh je nadřazen všem ostatním druhům. Zvířata, lesy, řeky a oceány musejí sloužit a uspokojovat nejen potřeby lidstva, ale také jeho nenasytnost a všechna jeho přání. Jeden druh – ten lidský – je nadřazenvšem ostatním druhům. Tento arogantní světový názor vedl k ústupu od vzájemných, uctivých a duchovních vztahů mezi lidmi a ostatní přírodou. Ve skutečnosti lidé začali věřit, že jsou od přírody oddělení a jí nadřazení. Příroda je tam venku – lesy, řeky, ptáci a ostatní divoký život – a my lidé jsme uzavřeni zde v našich domech, palácích, zámcích, apartmánech, kancelářích, autech, vlacích a letadlech.
Během průmyslové a technologické revoluce bylo lidstvo ve válce proti přírodě: ve jménu zvýšení produkce potravin jsme znečistili půdu chemikáliemi a pesticidy. Ptáky a zvířata jsme stěsnali do kurníků a klecí a krutě jsme s nimi zacházeli, aby díky zvýšenému prodeji zvířecích proteinů mohl být vytvářen větší a větší zisk. Vytrvalá destrukce deštných pralesů stejně jako listnatých lesů byla ospravedlňována potřebou větších oblastí orné půdy pro agrobyznys. Průmyslový způsob rybaření, který vyčerpává a ničí přírodní rovnováhu oceánů a řek, představuje další příklad našich válečných aktů proti přírodě. Dokonce i kdybychom tuhleválku vyhráli, zjistili bychom, že jsme stranou prohrávající.
Tato válka proti přírodě je podněcována našim přesvědčením, že funkcí přírody je pohánět stroj naší ekonomiky. Toto se musí změnit. Pokud je přírodní kapitál vyčerpáván – pokud je životní prostředí ničeno – potom i ekonomika dospěje ke svému konci.
Takže výzvou pro lidstvo 21. století je objevit pokoru a překonat dualitu a naše odpojení od přírody. Příroda není jen venku, my jsme také příroda. V angličtině výrazy „natal“ (zrozený), „nativity“ (narození) a „nature“ pocházejí z téhož slovního kořene. Slovo příroda znamená cokoliv, co je zrozeno a zemře. Protože my lidé jsme také zrozeni a zemřeme, jsme rovněž přírodou. Proto musíme pochopit, že to, co děláme přírodě, děláme sami sobě.
Když oceňujeme přírodu jen v kontextu její užitečnosti pro náš vlastní prospěch, jde o mělkou ekologii. Když však rozpoznáváme vnitřní hodnotu všeho života, malého nebo velkého, pak jde o hlubinnou ekologii. Stéblo trávy, červ, hmyz i komár mají právo žít; také stromy, řeky, ptáci a ryby mají toto právo bez ohledu na užitečnost, kterou mají pro lidi. Tak jako uznáváme lidská práva, hlubinná ekologie nás žádá, abychom uznali práva přírody. Náš vztah s přírodou musí být zapuštěn do stále většího uvědomování si principů nenásilí a úcty vůči životu. Hlubinná ekologie přirozeně vede k ekologii úcty a ke spirituální ekologii.
Příroda není mrtvý objekt. Příroda je živá. Podle Jamese Lovelocka, který navrhl teorii Gaia, je Země živoucí organismus, a také podle hinduistické filosofie je příroda inteligentní a vědomá. Prvky země, vzduchu, ohně a vody mají pro hinduisty božskou přirozenost. Hinduisté mluví o bohu deště Indrovi, o bohu větru Vayuovi, o bohyni ohně Agni a o bohyni země Bhumi. Hovoří rovněž o bohu slunce, bohu měsíce, o bohu Himalájí Šivovi a o bohyni vody Ganze. V podstatě bůh či bohyně nejsou od přírody oddělení. Příroda je božská a posvátná stejně jako bohatá. Jsme obdarováváni dary potravy, vody a přístřeší, pokud je dokážeme přijímat s pokorou a vděčností a bez zneužívání, plýtvání, vyčerpávání nebo znečištění. Podle Gándhího plýtvání, znečišťování i shromažďování vlastnictví, které není pro život podstatné, představuje násilí.
Příroda je laskavá, soucitná a štědrá; je plná nepodmíněné lásky – například z drobounkého semene vyroste velká jabloň, která produkuje tisíce jablek rok co rok. Strom nikdy svá vlastní jablka nekonzumuje. Strom nabízí své plody komukoliv, aniž by za to žádal něco nazpět. Podle principu yagna bychom měli oslavovat krásu, hojnost a vznešenost přírody tím, že do ní znovu doplňujeme to, co si z ní bereme. Pokud si bereme pět stromů na vybudování domu, musíme je doplnit vysázením padesáti stromů. Jestliže jsme si vzali ze země úrodu pšenice, rýže a zeleniny a tudíž jsme z půdy odnesli nějaké živiny, musíme ji doplnit hnojem a kompostem, stejně jako ji po sedmi letech obdělávání nechat ležet ladem, to znamená nabídnout půdě po sedmi letech dovolenou.
Když praktikujeme pokoru a vděčnost, jsme schopni se z přírody mnoho naučit. Ale v antropocentrické moderní civilizaci se učíme o přírodě. Příroda se stává objektem studia, což vede k její exploataci. Když pozorujeme strom, uvědomujeme si, jak je všechno navzájem propojeno a jak je to vzájemně na sobě závislé. Z energie slunce vytvářejí listy stromu fotosyntézu; deštěm jsou stromy vyživovány; půda drží jejich kořeny. Je to jedno spojení. Buddha byl osvícen, když seděl pod stromem. Když prožíváme přírodu, rozvíjíme vůči ní hluboké vědomí empatie a lásky a když něco milujeme, staráme se o to, uchováváme to a chráníme.
Současné ekologické hnutí je poháněno strachem ze zkázy a neštěstí. To nemůže být správná motivace pro skutečně udržitelnou budoucnost. Láska a úcta vůči půdě nás budou automaticky vést k udržitelnosti, harmonii a soudržnosti. Žádný konflikt mezi vědou, uměním a náboženstvím tedy neexistuje; všechny tři se vzájemně doplňují. Mnohé z našich ekologických problémů vznikají právě proto, že jsme vědu, umění a náboženskou praxi umístili do odlišných přihrádek. Pokud chceme vytvořit udržitelnou budoucnost a zmírnit problémy vyčerpání zdrojů, populační exploze a ztráty biodiverzity, musíme vytvořit soudržnost mezi vědou, uměním a náboženstvím. Lze toho dosáhnout prostřednictvím hlubokého vědomí úcty vůči půdě, vůči zemi: být člověkem znamená být pokorný a praktikovat skromnost!
Tak jako jsme ve válce s přírodou, jsme též ve válce sami se sebou. Cesta k ekologii duše, tedy osvícenému stavu vědomí, vede skrze sebepoznání, skrze nesobeckou službu a vzdání se vlastního ega ve prospěch pochopení, že „jsem součástí většího celku“; jsem orgánem těla země, jsem členem pozemského společenství. Býváme uvězněni v představě „já“, které je oddělené od druhých a v představě „mého“ vlastnictví, odděleného od vlastnictví druhých. Eko nebo spíše řecký pojem oikos znamená domov. Podle řeckých filosofů domov není pouze to místo, kde fyzicky žijeme, tedy náš dům. Celá planeta je naším domovem. Takový dům neboli „eko“ je místem vztahů, kdežto „já“ ve smyslu odděleného já neboli ega je stavem separace, odpojenosti a izolace. Naše duše začíná v izolaci hladovět.
Někdy jsme tak naléhavě přesvědčeni, že svět musí být zachráněn, že jsme nuceni den za dnem pracovat, abychom ochránili planetu. Důsledkem tohoto názoru je přehlížení našeho vlastního dobrého bytí– syndrom vyhoření, deprese, rozpad manželství, deziluze. Žádný z nás ale nemusí péči o zemi oddělovat od péče o duši. Můžeme dělat obojí. Péče o duši se nazývá tapas, což znamená věnovat čas vnitřní čistotě, meditaci, spiritualitě a naučit se žít život s elegantní jednoduchostí. Gándhí říkal: „Buď změnou, kterou chceš vidět ve světě.“ Vnitřní krajina spirituality a vnější krajina udržitelnosti jsou složitě navzájem propojené. Musíme kultivovat soucit, hledání pravdy, uvědomování si krásy i práci na seberealizaci. Jen tak můžeme spojit vnější ekologii s ekologií vnitřní. Současné ekologické hnutí v zásadě následuje cestu empirické vědy, racionálního myšlení, sbírání informací a vnější akce. Toto je dobré, avšak nejde to dostatečně daleko. Musíme péči o duši zahrnout jako součást péče o planetu.
Péče o půdu, o zemi a péče o duši musí být rozšířeny o třetí složku – péči o společnost. Přes bezprecedentní růst v oblasti ekonomiky, vědy, technologie a světového obchodu téměř polovina lidstva hladoví, nemá domov a je přehlížena. Poselstvím ekonomů a politiků je industrializovat svět, vytvořit ekonomickou globalizaci a umožnit svobodnému trhu řešit problémy nerozvinutého světa. Přes téměř sedmdesát let nepřetržité snahy o industrializaci, utrpení lidí v takzvaně nerozvinutých zemích nepřestalo růst. I tam, kde životní standardy stoupají a auta, počítače a dálnice se šíří, zůstává všeobecná pohoda, lidské štěstí, sociální soudržnost a uspokojivé zaměstnání vzdáleným snem. Toto nové náboženství materialismu rostlo navíc ruku v ruce s růstem militarismu. Celkové náklady na jaderné a konvenční zbraně se v posledních letech zečtyřnásobily a to bez jakékoli známky zvýšení bezpečnosti nebo míru. Násilí v jedné nebo jiné formě, legální války, vedené vládami, nebo ilegální války, vedené takzvanými. „teroristy“, nepřestávají zaměstnávat mnohé části světa, aniž by se přitom dospělo k nějakému vyřešení národních a mezinárodních konfliktů. Lidstvo není jen ve válce proti přírodě, ale také ve válce proti sobě samému: hodnoty zisku, moci, kontroly a nenasytnosti ovládají mysli politiků a průmyslníků, reklama a dezinformace klamou mysli většiny lidí, kteří sní o životním stylu založeném na konzumerismu, pohodlí a výstřednosti.
Tento stav věcí lze těžko spojit s představou harmonie, soudržnosti a dobrého bytí. Toho nelze dosáhnout jen sociálním inženýrstvím nebo politickým manévrováním. Lze k tomu dospět pouze duchovním probuzením a novým uvědoměním si vzájemné péče a obětavé služby. Gíta to nazývá dana, což znamená sdílení se, štědrost, upřednostňování dávání před braním, pozvedání se nad úzce soukromý zájem. V kultuře, kde je soukromý zájem povýšen na nejvyšší hodnotu, se člověk přirozeně ptá, proč se máme svého sobectví vzdávat? Odpověď Gíty zní: „Protože už jsme společnosti vysoce zavázaní. Když jsme se narodili, byli jsme zcela bezbranní a slabí. Byla to společnost, která se o nás postarala a která nás vychovala, a proto bychom ji měli sloužit.“ Seznam darů, které jsme přijali a zdědili od našich předků i od našich přátel a druhů, je nekonečný. Jsme jim dlužni. Snaha o dobré bytívšech musí začít dnes a my se musíme pozvednout nad úzce omezené sobectví a usilovat o společný zájem.
Tak jako strom nejí své vlastní plody a řeka nepije svou vlastní vodu, karmajogín by neměl usilovat o žádný prospěch ze svých vlastních činů. To je dana. Trojice Bhagavad Gíty se podobá třem nohám stoličky: prostřednictvím yagny znovu doplňujeme půdu, prostřednictvím tapas znovu doplňujeme duši a skrze dana znovu doplňujeme společnost. Tyto tři principy se však navzájem nevylučují. My všichni se potřebujeme angažovat ve všech třech typech činnosti současně. Potřebujeme žít duchovním životem a zabývat se ochranou země, osvícením sama sebe i obnovou sociální spravedlnosti.
