Tradiční hrozby, kterým musel lidský mozek čelit, zmizely. Neexistují žádné velké krize, před které bychom byli postaveni všichni stejně, jako jsou světová válka či mor. Mozek si ale dokáže vyrobit stejně dramatické citové reakce i při řešení triviálních situací. Vytváří si tedy krize i tam, kde žádné nejsou, jednoduše proto, že je tak nastaven, říká globálně ekologicky poněkud neinformovaný doktor Stránský v rozhovoru nazvaném Mozek hledá slast (LN 5. 11. 16). Protože navazuji na předchozí blogy (o iluzích, kterým nesnesitelně snadno podléháme a odmítáme je akceptovat), použil jsem v nadpisu biblické rčení (které se objevilo na zdech Jericha, než byly i s městem rozbořeny), dnes označující varování před naléhavou hrozbou. Také protože zkušenosti a poznatky neurologa dr. Stránského mohou být jak pokusem o vysvětlení, proč většina lidí volí populisty a prezidenti (ten zdejší i ten příští americký či francouzský) rozdělují stejně již bezprecedentně polarizované společnosti, tak také varováním.
Mozek je hmotná věc, která funguje podle dané anatomie, podle tras a spojů, které se v něm zformovaly na základě našich celoživotních zkušeností. Pokud se rozhodneme jinak, než je v souladu s naším skutečným laděním (jak marně upozorňuji emancipované seminářové bohyně s několika vysokoškolskými tituly, které studují z příruček, jak se rodí a kojí dítě, a velmi se diví, proč se dostavilo poporodní blues nebo laktační psychóza), tak vznikne jasný rozpor a pocit nervozity, že se stalo, co nám zrovna nesedí. Právě tak se tvoří neurotické stavy. A jaké řešení lékař navrhuje? Zbavit se dnešní mantry neustálé expanze, více zisku, větší rychlost, více poboček podobně. Měli bychom se soustředit na posílení společenských hodnot. Ztratili jsme společné cíle, což vede k deformaci celého našeho systému, od politiky až po osobní uvažování.
A co výše zmínění populisté? Populista dobře ví, že jeho sliby jsou jen řeči, ale lidé chtějí věřit, že se přece jen něco dobrého stane. Chybou je, že západní společnost hledá svůj dopamin z externích zdrojů (tedy z technologií zprostředkovaných zážitků iniciovaných zvnějšku). Východní civilizace naopak z interních, čtu (s příjemným překvapením propagátora buddhismu i buddhistické ekonomiky) praktické zjištění neurologa, který má co říci k současnému stavu společnosti. Moudří myslitelé posledních pár stovek let vždy varovali, že technologie nám zase až tak moc (pokud se týká vztahu a pocitu k situaci v komunitě) nepomohou: s těmi nejnovějšími je totiž nápis Mene tekel ještě varovnější: Dnešní moderní doba, ve které je technologie spjata s globalizací, reprezentuje kritický okamžik pro evoluci mozku. Právě to rozhodne o naší budoucnosti (ví neurolog, denně se setkávající s neurózami a patologiemi, a varuje): Existují studie, které jasně dokazují, jak lidem se závislostí na společenských sítích či internetu přestávají fungovat určité části mozku. Klesá jim IQ, schopnost komunikovat a řešit problémy.
Kdo že za to může? Můžeme si za to všichni, protože se společnost homogenizuje, všichni řešíme to samé, nepodstatné, tvrdí neurolog, který se narodil v New Yorku, a coby lékař (a vydavatel časopisu Přítomnost) se po roce 1989 vrátil do Prahy. Jeho zjištění našich evolučně a geneticky podmíněných reakcí přitom jen potvrzují jinde a jindy komentovaná varování, ke kterým se nejen většinová populace, ale i odborníci, staví do pozic mrtvých brouků (viz např. mé poslední tak trochu bilanční blogy na témata rolí, situací, či našich nevnímaných iluzí).
Synchronicitně jedna soukromá televize odvysílala (4. 11. 16) reprízu kanadského sci-fi filmu Den nezávislosti – invaze (2013) o zásahu mimozemské civilizace, která vzdala snahy o záchranu planety Země před jejími nejagresivnějšími a nejsobečtějšími obyvateli, lidmi. Na poslední chvíli ale její reprezentant zjistil, že i lidé jsou, i když jen ve chvílích fatální krize, schopni se změnit. Čímž tvůrci filmu jen opět potvrdili mé opakované a letité tvrzení, že ještě není tak zle, aby mohlo začít být lépe: jedině hluboké krize na mnoha úrovních (a že jich raketově přibývá na všech úrovních) mohou snad natrhnout naši pohodlnou a alibistickou realitu (politiků, ale i obyčejných lidí), jedině aktuální osobně zažívané krize možná probudí sebezáchovné a snad stále ještě fungující instinktivní procesy (i v návaznosti na jiné mé často používané motto: nemůžeš z pasti, dokud nezjistíš, že v ní jsi)…
Naznačuji, že společný cíl nás všech, tedy (sebe)obrana vůči negativním vlivům technologií kolem nás ale i v nás (varovných důkazů, také díky lékařům, jako je dr. Stránský, přibývá), stejně jako metody řešení, existují. Vrací se také, jen ještě naléhavěji než před čtyřiceti lety, výrok slavného myslitele a architekta (B. Fullera): Všichni jsme pasažéři kosmické lodi jménem Země…
Varovný nápis na jejím povrchu je ovšem už tak obrovský, že ho z povrchu planety nikdo nedokáže přečíst. Tak snad zafungují snadněji akceptovatelná zjištění neurologů o tom, že si naše mozky tiše a ochotně vytvářejí falešné hrozby (žabomyších válek demokratických voleb, politických stran, ministerstev a genderových sporů korektnosti), přičemž ty skutečné vnímat, natož na ně reagovat, odmítají. Tak kdo řídí co? Porodem, nikotinem a jinými drogami poškozený mozek, ustrašená a tedy stažená mysl, utrápená duše, jedovaté tělo, stále běžnější patologie člověka, nebo člověk svůj osud? Pyšný racionální člověk události a situace, nebo ony člověka? MENE TEKEL!
https://cs.wikipedia.org/wiki/Mene_tekel
