Kdo má právo rozhodovat kde bude žena rodit, zeptala se řečnicky ve své článku Petra Ali Doláková, jedna z účastnic demonstrace před ministerstvem zdravotnictví v den, kdy Evropský soud pro lidská práva zamítl žalobu dvou českých matek na český stát (viz i můj blog). A protože jde o hodně, a o kvalitu životů, předávám (bez komentáře) k pečlivému čtení a dalšímu předávání: Minulý týden skončil dlouholetý soudní spor o české porodnictví. Nešlo v něm ale o otázku kde rodit, šlo o to, kdo má právo rozhodovat o tom, kde bude žena rodit. A nešlo ani o ochranu práv dítěte. Šlo o tu starou známou otázku, zda je dospělá a svéprávná žena, nebo dokonce dospělá mladá žena, opravdu rovna muži a má mít právo rozhodovat o svém porodu a svém dítěti.
Dnešní patriarchálně a šovinisticky smýšlející jsou poučeni neúspěchem v otázkách volebních, proto již neříkají otevřeně: „Podívejte se na ně, vždyť ženy nejsou racionálními bytostmi, aby jako muž mohly rozhodovat o svých věcech či o ochraně zájmů svých dětí. Ty krásné éterické bytosti přece nemohou rozhodovat o vážných věcech. Ať jsou nadále líbeznou ozdobou svých mužů a do ničeho se nepletou.“ Raději s odkazem na to, jak odborná záležitost přece porod je, a se spikleneckým pomrkáváním odkazujícím se na zdravý rozum posluchačů, začnou hovořit o těch „bláznivých biomatkách, které pro svůj zážitek ohrožují život svých nenarozených dětí“ či se přímo začnou dovolávat souhlasného pokyvování veřejnosti, že „o ty bláznivé ženy nejde, ať si klidně rodí v lese pod smrčkem, ale chudáci jejich děti!“.
A pak vykreslí hypotetické množství dozajista mrtvých dětí z domácích porodů, ať už dokázané příkladem z jakési rozvojové země nebo z jakési neexistující české statistiky. Některý zkušený starý porodník k tomu přidá nervy drásající popis velice adrenalinového a krvavého porodu, který zachránil (nebo možná také porodu jeho zásahy zkomplikovaného, ale tak to on nevnímá), který je „vždy až do poslední chvíle tak neodhadnutelný a rizikový“.
Přitom ale nikomu nevadí ty desítky tisíc každoročně úpěnlivě plačících novorozenců rutinně poškozovaných separací od jejich matek na porodnických odděleních našich porodnic. O děti tu totiž nejde. Jde o ženy. Ostatně ministerstvo zdravotnictví si na téma možného trestního postihu „domarodiček“ nechalo vypracovat právní studii, kterou ani za nic nechce dát veřejnosti k dispozici. Stát by však neměl, a to ani s odkazem na jejich blaho a bezpečnost, omezovat práva žen a šikanovat je v citlivém období těhotenství a porodu, jen kvůli tomu, aby se podvolily a poslušně porodily, jak a kde jim stát káže.
To je to, co se v naší české kotlině dosud děje. „Chcete milá mladá paní kontinuální péči vlastní zdravotnicky vzdělané odbornice na péči o těhotné a rodící, které důvěřujete? Tůdle, zaplaťte si všechno sama a neopovažujte si ‚tu čarodějnici‘ brát k porodu doma, nebo po ní budeme chtít statisíce pokuty. Chcete si ji přivézt do porodnice s sebou? Tak to ale nebuďte naivní, nikdo cizí nám tu nebude narušovat naše pořádky. Pokud přijde, tak ať mlčí a nechá nás dělat naši práci. A že jste žádnou ve vašem regionu nenašla? Vidíte, asi o ně není zájem.“
České porodnictví vedené ponejvíce starými muži tak smí nadále ponejvíce mladým ženám často hrubě a násilnicky diktovat, jak mají svůj nejintimnější okamžik zrození nového života prožít. Nahé a zranitelné vedle bílých lékařských světel i plášťů. Manipulované a ponižované. Utvrzované v nejistotě, strachu a poslušnosti. Zásadní otázka, zda má žena mít stejná práva jako muž, je totiž dodnes pořád stejně nezodpovězena. Proto je stále potřeba feminismu jako hnutí prosazujícího radikální ideu, že žena je muži rovna.
Evropský soud pro lidská práva nám svým většinovým stanoviskem vzkázal, že práva žen zůstávají pořád až na druhém místě. Že v situaci, kdy stát naprosto zdravým vícerodičkám diktuje, kde smí porodit, když de facto zakazuje domácí porody, nezasáhne. České ženy si budou muset svá práva vydobýt samy. V den vydání tohoto rozsudku se některé z těch odvážných rebelek, které se nechtějí podvolit šikaně státu, sešly před ministerstvem zdravotnictví, aby ukázaly, že se té radikální ideji rovnosti nehodlají vzdát. Uvidíme, co bude potřeba, abychom svá práva prosadily. Zda budeme muset chodit do ulic s kuchyňskými válečky nebo nahými ňadry, abychom ledy prolomily.
Pro začátek bude alespoň potřeba narovnat tu pokřivenou otázku – nejde totiž vůbec o to, zda rodit doma, nebo v porodnici. Jde o to, kdo o tom má právo rozhodnout. O to, že jedině žena samotná si zvažuje pro a proti místa a typu péče pro svůj porod a vybírá si je, netlačena úřednickým šimlem ani lékařskou lobby. O to, že je dostatečně racionální, dostatečně dospělá a dostatečně svéprávná, aby byla zodpovědná a plně schopná hájit zájmy své a svého dítěte. A má ho také nejvíce v srdci i na paměti. Více než anonymní stát. Tuto její schopnost nesmí nikdo znevažovat a toto její právo jí nesmí nikdo brát.
Ke svému rozhodování musí mít každá žena volně dostupné všechny relevantní informace. Jako třeba ty ÚZIS tajené statistiky výsledků porodnické péče jednotlivých porodnic, za které získal letos od veřejnosti anticenu „Zavřeno“, a jejichž zadržováním tento úřad napomáhá pokračování nevědeckých a škodlivých postupů stále ještě „standardních“ v mnoha českých porodnicích. A třeba časem si i česká veřejnost uvědomí, že za otázku rovnosti žen stojí bojovat tak jako za demokracii. Ona totiž ženská práva jsou právy lidskými a z nich musí každá opravdová demokracie vycházet. A třeba se nás potom, nejen žen, sejde před ministerstvem zdravotnictví nebo před úřadem vlády několik tisíc. A pak už ty ledy povolí dozajista.
http://denikreferendum.cz/clanek/24137-kdo-ma-pravo-rozhodovat-kde-bude-zena-rodit
a také
