Občas jsem se o tom zmínil studentům: stalo se mi, že zdánlivě náhodně a vlastně překvapivě cosi naplnilo potřebu toho či onoho přerovnání situací. A nejen ve věcech malicherných: přijíždělo mi metro pravidelně vždy, právě když jsem přicházel na nástupiště, dnes mám výtah připraven dole, nebo na patře, jen abych nastoupil. Jakoby náhodně jsem se občas zvedl a šel do obchodu, právě když přivezli to, o čem jsem nevěděl, že přivezou, ale o čem jsem zachytil poletující myšlenku den předtím. Dal jsem před lety truhlářem vyrobit několik stoliček tak, aby byly sestavitelné buď do tvaru delší police, nebo na sobě postavené (a speciálními zářezy do sebe zapadajícími) vytvářející vertikální skříňku na věci či knihy. Jakoby náhodně jsem se začal potkávat s lidmi, se kterými jsem se měl setkat: byla taková potřeba. Úředníci zařizovali co předtím nehodlali, vyhrával jsem různé soutěže a měl tak jakýsi nárok (potřeby), a po rozvodu jsem ve své současné cele zjistil, že police se přesně na centimetr vejdou tak, aby z nich byla dokonalá postel: byly to všechno zhmotněné, kdysi jen tušeně snové potřeby.
V rámci různých debat o egu a individualismu, nebo dokonce sobectví, jsem vždy obdivoval moudré odpovědi duchovních učitelů a zenových mistrů na otázky studentů a západních pochybovačů o všem, zvláště o autoritách. I když to byly jen vyčtené vědomosti, mysl věděla, že někde v prostoru tyhle veskrze nesobecké možnosti existují. Jen klíč, který tyhle dveře otevírá, je ukryt v prostoru, vyžadujícím dokonalou čistotu a ryzost úmyslu, neznečištěném jakoukoliv sebemenší pochybností nebo nepozorností. Intuitivně jsem vždy, když k nějakému připomenutí či zjevení nějaké malé indicie došlo, věděl, co je třeba k nastartování a udržení všech na sobě závislých a vzájemně souvisejících detailech ve všech zárodcích potenciálně tvořivých situací. Trénoval jsem to umění ve snech: létal jsem, ale jakmile jsem na okamžik ztratil koncentraci, ale také jakmile jsem pomyslel na možnost ztráty koncentrace, neodvolatelně jsem se snesl dolů. Proto jsem pak o synchronicitách nejen mluvil (jaksi prognosticky, aby k nim v rámci sebenaplňujícího se proroctví došlo), ale později ve svých fejetonech, pro potřeba studentů, opakovaně i psal.
Pokud totiž nějaký čtenář mých blogů z poslední doby nabyl dojmu, že si stěžuji a nepříznivé vnější podmínky (globální i lokální, nebo dokonce zdravotní) ovlivňují způsoby, jakými existuji v časech ne moc pohyblivého důchodce, mýlí se. Samozřejmě, ani sám aktér synchronicit si není ihned tak docela jist, jestli a jak je to co právě prožívá, důležité. Ale zkušenost věku už nabývá povahy zvyku a umění jaksi periferním viděním vnímat počátky prioritních směrů náhod, a trpělivé přípravy podmínek k tomu, aby se, až bude zřetelná a správně zralá, potřeba naplnila. Všímal jsem si a zkoušel jsem to jaksi nevědomě od mládí a později, s prohlubující se meditační praxí stále častěji, zjišťoval, že jsem v tom úspěšný. Když jsem v tvůrčím transu a zadání dostat se do Japonska a navíc do zenového kláštera aspoň na dva měsíce připravoval v rámci konverzační soutěže na japonském velvyslanectví téma svou přednášku, nemohl jsem vědět, že soutěž vyhraji a dostanu dvouměsíční vízum (přičemž jsem tehdy netušil, že jej budu potřebovat, protože se obvykle udělovalo jen třítýdenní). Ale prostě jsem si nějak niterně byl jist, že se to podaří: ani na okamžik jsem nezapochyboval.
Když jsem dva roky předtím na Karlově mostě potkal japonského žurnalistu a fotografa, nemohl jsem plánovat, natož vědět, že se z nás stanou celoživotní přátelé a právě on bude mým svědkem při pohovoru, který se mnou vedla desítka profesorů na vysoké škole buddhistické: bylo třeba získat adresu nějakého zenového kláštera a zenového mistra, který přece jen umí trochu anglicky. Podobně když jsem si dopisoval s řadou amerických new age nadšenců, nemohl jsem tušit, že jedna z nich, Linda, se hned za rok po sametu s přítelem Leroyem staví v Praze, předvedou naplněnému sálu Městské knihovny neuvěřitelně úspěšnou přednášku o polodrahokamech, a poté se přestěhují na největší ostrov Havaje (tehdy jsem nemohl tušit, jak a za co se tam za čtyři roky dostanu: nepochyboval jsem, že to nějak dopadne). Na kalifornské konferenci transpersonálních psychologů jsem pomáhal jako dobrovolník tak intenzivně a nadšeně, že si mne všimli, a na konci mi dali jako odměnu šek na sumu, která přesně stačila na letenku na Havaj. Ve všech těchto a dalších případech totiž existovala nesobecké přirozená potřeba, a naplnila se.
Naznačuji, že celoživotním tréninkem bdělého vědomí a tedy drobných synchronicit, pozornosti ke všem miniaturním počátečním indiciím a zároveň trpělivosti nic neuspěchat, jsem teď wu-wei hybatelem věcí a jevů kolem mne. Naznačuji, že takto (jako vrcholový sportovec či umělec) se může v jakémsi šestém smyslu zcitlivět a vycvičit každý. K čemu směřuji? Jaká je právě v těchto pobrexitových a postpravdivých časech ta nejaktuálnější potřeba celé společnosti? Co se stane, když stovka dlouhodobě meditujících, zdravě se stravujících a k přírodě a k partnerům se s respektem, tolerancí a láskou chovajících nadšenců začne někde v mlze stále harmoničtějších vibrací a rezonancí možností svých myslí a životů pomalinku ne-vytvářet potřebu postupného přibývání domácích orgasmických porodů budoucích malých českých buddhů? Potřebu světa, ve kterém se díky harmonicky a optimálně porozeným a duchovním lidem budou nejen jim věci a jevy ve zralém čase a správným harmonickým způsobem přicházet (přes obvyklé tvrdošíjně konzervativní námitky ostatních), protože jsou potřeba. A jak to souvisí s nutností drobné každodenní práce s detaily? Abychom mohli dostat (aby se naše potřeba naplnila), je třeba vytvořit prostor, kam se to jiné nové vejde: musíme nejprve dát (pravidelnou prací, charitou, starostí a péče o druhé), abychom dostali.
Pronajatá cela tady na Smíchově mi z mnoha důvodů vyhovuje: klady totiž vždy převažují zápory. Jak si tak ale občas poslední roky provozně stýskám, že už nemám kam chodit na obědy (i vegetariánské a veganské jídelny a bufety stále víc své omáčky přislaďují, a protože mi navíc nedělají dobře brambory, rajčata a okurky, ale ani bílá mouka a pečivo, ale ani rýže), vznikla přirozená a skutečná potřeba: hurá, právě teď se čtyřicet metrů od mého domu objevil bufet (dhaba) společnosti Beas (Victora Huga 1), která před více jak deseti lety otevřela v Praze svou první vegetariánskou indickou jídelnu. Tehdy jsem se s nimi, jejich sny a plány, seznámil, čtyři roky, dokud jsem bydlel v centru, do jejich jídelny pravidelně chodil, pro ně a o nich napsal do časopisů a na tehdy začínající internet několik fejetonů a při všech příležitostech o nich mluvil. Už za nimi sice pár let jezdit a chodit nemohu, ale protože jedna jejich jídelna je poblíž klubu Dajána, kde jsem loni dvakrát přednášel a něco organizoval, a já si zopakoval nadšený pocit z dobře a s láskou připraveného zdravého jídla, vznikla a byla tu potřeba. Vida, oni teď nakonec přišli za mnou! A mají tam i mé nejoblíbenější placky čapatí!
Při letmém pohledu kolem je přece jasné, že je třeba něco zásadně změnit, a pokud se v kvantovém prostoročasu zdánlivého chaosu zjeví vyzkoušeně artikulovaná potřeba, dojde na ni! Materialista by řekl, dojde na zázrak…Když se ale začnou stávat zázraky pravidelně, v řadách za sebou, a když to zvládne ten či onen, tak se to (umění uskutečňovat synchronicity a zázraky) přece může teoreticky naučit, a potenciálně stát (i v tomto nefungujícím státu) i mnohým jiným snílkům.
Je potřeba začít si klást jiné, správné a relevantní otázky. V jakémsi holisticky rozostřeném transu bdělého vědomí si nejprve uvědomit, že je to možné… konečně skutečně změnit evoluční program intuitivně strachem řízeného plaza, a poté nezvládnutými emocemi vytřepaného primitivního savce homo emocionalis. Jak začít a co je podmínkou? Rozhodující je úmysl. Čistý, ryzí, pozitivní. A takový může vzniknout a být dále kultivován jen v čisté, ryzí, dlouhodobě trpělivě trénované pozitivní a nepochybující mysli bdělého vědomí. Protože k radikální změně dojít musí a také dojde, ne že ne. Jen by nemusela být tak pracná a bolestivá.
Už je tu totiž téměř hmatatelná potřeba přestat se na všech úrovních zabývat hmotou, tedy hardwarem, a začít vylepšovat software (porody, výchovou hrou, učením se učení, respektem ke genderově rozdílné ale vzájemně se doplňující kvalitě)! Všechny dosavadní revoluce jen měnily či nahrazovaly vnější podmínky a situace (tvar a formu hmoty), byly a stále jsou stále ušpiněny nezvládnutému hormony a emocemi. Teď je potřeba změnit přímo mysl, vědomí, probuditse (jako buddha), a nechat realizovat docela jiné vize.
