Ač mne několikrát za dobu, kdy nepíši pravidelně blogy, svrběly prsty, tentokrát neodolám a připomenu zapomětlivým (protože letmým) čtenářům témata, kterými to všechno v našich životech poněkud pokřiveně začíná (početí a porod, péče o zdraví, a výchova ke skutečnému, přirozenému a potenciály dovršujícímu člověčenství). Znáte to: jak se začne (viz onen špatně zapnutý první knoflíček košile), tak to tvrdohlavě a nenapravitelně pokračuje, a často, bohužel, také i (s)končí. Vyprovokovalo mne i několik mailů, vytýkajících mým namluveným blogům přílišnou délku a složitost. Doba je ovšem také taková, příliš rychlá a složitá, vážení…
Početí: krátce poté, co spatřilo světlo světa první dítě ze zkumavky, (oplození in vitro, IVF), přirozené pochybnosti přinesly otázky, zda jsou tyto děti zdravé a zda budou moct mít i tito vymodlení potomci vlastní děti. Louise Brownová, první dítě po IVF, tyto obavy zcela rozptýlila až v roce 2006 svým synkem, který přišel na svět po přirozeném početí. Plný rozkvět asistované reprodukce už byl ale dávno v plném proudu a „zlatý věk“ IVF trvá dodnes! Od doby rutinního zavedení technik asistované reprodukce uplynul nějaký čas – dost na to, aby tyto techniky byly dále rozvíjeny, a aby novější a účinnější postupy nahradily ty tradiční (za jakou se považuje i původní IVF). Palčivé otázky ale zůstaly: je asistovaná reprodukce skutečně pro naše potomky „počaté“ ve zkumavce bezpečná?
Na scénu přichází „horké želízko“ embryonálního vývoje: epigenetika. Nejen geny, ale především epigenetika odpovídá za úspěšné oplození, embryonální vývoj, stejně jako za další vývoj následující po nidaci embrya do stěny dělohy. Epigenetika je odpovědná za genový imprinting, jehož narušení má za příčinu nepříjemné syndromy, kterými jsou děti po narození a během celého života postiženy. Také proto jsou epigenetické změny dosud pod drobnohledem vědců. Přesto zatím nejsou všechny mechanizmy plně pochopené – proto i vědeckých prací, které by se zabývali otázkou epigeneticky a asistované reprodukce, je jen pomálu. A nejnovější práce přináší, překvapení, neblahá zjištění…
Vědci ze španělské Murcie snesli nezvratné důkazy, že v in vitro podmínkách asistované reprodukce leccos chybí. Vycházeli z předpokladu, že embryo vzniklé in vitro se významně liší od embryí, která vznikla v přirozených podmínkách. Jejich pozorování přineslo nepříliš potěšující závěry – in vitro podmínky početí jsou na hony vzdálené přirozeným podmínkám. Alarmující je, že mezi stiženými geny jsou právě ty, jejichž špatný imprinting může vést k nebezpečným syndromům. Například tekutina ve vejcovodech obsahuje zatím neznámé látky, které mají za úkol korigovat nastavení genů právě pomocí mechanismu zvaného epigenetika. Samotnou oviduktální tekutinu bychom mohli charakterizovat jako koktejl živin, bílkovin, růstových faktorů a dalších elementů, z nichž řadu vůbec neznáme; a tím spíš nevíme, co má každý z nich na starosti. Když však tuto tekutinu přidali do Petriho misek, kde in vitro oplození probíhá, dočkali se pozitivních výsledků, kdy se epigenetika takto ošetřených embryí přiblížila těm, která vznikla přirozeně. Představuje oviduktální tekutina způsob, jakým lze přirozené podmínky lépe simulovat i v laboratoři kliniky asistované reprodukce? Na co všechno ještě v budoucnu, doufejme, přijdeme?
Naivní a později až diktátorsky vyžadované nadšení z pokroku pak v posledních generacích vykonaly své. Selský rozum zásad předběžné opatrnosti alopatické medicíně scházel příliš často, a zisk lékařů podnikatelů (ale i obvodních lékařů) přinesl své nezralé a nahnilé ovoce – v tomto ohledu je přece alarmující např. nárůst děti s ADHD a jinými vývojovými poruchami. Vzpomínáte? 80 % hmoty, energie a vesmíru (nebo mozku a mysli, natož vědomí) neznáme, nechápeme. Proto jsem také ocenil rouhačskou otázku jedné lékařky: „Jaké nemoci se asi vyvinou, když zabráníme vzniku rakoviny děložního čípku a prsou bez toho, abychom narovnali postoj nových generací žen k ženství a mateřství?“Mužská arogance špatně porozených a hlasy těch hlasitějších vítězily odjakživa. A o tom, že platí lhůta čtyřiceti let než je ten či ona akceptována, svědčí i současný film Umění milovat o polské gynekoložce Wislocké. Některé slovní výměny mezi lékařkou a komunistickými cenzory jsou typické: „Mluvíte o sexu!“ obviňuje ji stranický fouňa, který chce vyškrtnout z její knihy kapitolu o ženském orgasmu. „Mluvím o milování,“ odpovídá lékařka a pro změnu se ptá: „Odkud jsi?“ „Jak to odkud? Z Varšavy,“ odpovídá cenzor. „Z vagíny, jsi taky z vagíny!“ zdůrazňuje doktorka a vyráží tím aparátčíkovi dech. Což také souvisí s výchovou a vzděláním, nejen v Polsko či u nás.
Imunita nebo pilulka: zatímco teorie choroboplodných zárodků Louise Pasteura zvítězila (a populace v 20. století byly a jsou rutinně a hromadně očkovány proti virům a bakteriím), jeho kolega Antoine Bechamp před sto šedesáti lety tvrdil, že bakterie nejsou základní příčinou onemocnění, ale že pouze vyrůstají na zkaženém organickém podkladu. Jinými slovy, že imunita zdravého těla si v naprosté většině případů (jako obvykle) s viry a bakteriemi poradí. Prof. Dr. Béchamp byl jedním z nejvýznamnějších francouzských výzkumníků nejen 19. století v oboru biologie. Jeho osoba by dnes pravděpodobně byla všeobecně známa, nebýt aktivit Louise Pasteura, který na rozdíl od plachého Béchampa měl výřečnost, spoustu přátel ve společenských a politických kruzích a nakonec dokázal uplatnit nároky, na něž ve skutečnosti neměl žádné právo (nepřipomíná vám to něco?).
Béchamp přišel s poznatkem, že tělo uvnitř není ani zdaleka sterilní, ale že nosí příčinu zdraví i nemoci v sobě samém. Nejenže tvrdil, ale i dokázal, že nemoc zvenčí přijde jen tehdy, když se v těle změní to, čemu říkal „terén“ (přesněji „složení půdy“; něco, co lze chápat jako obdobu rovnováhy pH), a že změna terénu vlastně jakoby „pozve“ infekci, nemoc, zvenčí. Abychom zabránili nemocem, je podle Béchampa zapotřebí všímat si především rovnováhy „terénu“ uvnitř těla a nezaměřovat se na to, co poletuje vzduchem. Přestože se protichůdné poznatky patologů v posledních letech množí, medicína se stále tvrdohlavě drží teorie Pasteura. Ironií osudu je, že sám Pasteur nakonec na smrtelné posteli prohlásil (a je to zaznamenáno): „Antoine měl pravdu. Je to terén.“ To ovšem nic nemění na tom, že stále platí (neo)mylná posvátná (a pro farmaceutické firmy tak lukrativní) pasteurovská doktrína alopatické medicíny.
Imagine… napadá mne. Představme si, že kdyby zvítězil Béchamp, svět by fungoval i bez spousty lékáren a farmaceutických lobbystů, všemožných a pro zisk všeho schopných operatérů a gynekologů a plastických chirurgů. Představme si že každý člověk bude přirozeně porozen a vychováván v neporušené přírodě k třeskutému zdraví a sloní imunitě… Ostatně, že dětem narozeným císařským řezem celoživotně chybí ta správná bakteriální výbava (a např. severské státy to řeší tím, že potřou rtíky takovýchto novorozeňat sekretem ze stolice matky), se už nějakou dobu šušká.
Výchova a vzdělání: pokud budete chtít získat v budoucnosti zaměstnání, budete muset být co nejméně jako stroj: budete muset být tvůrčí, kritický a mít sociální inteligenci. Proč tedy učíme děti, aby se chovaly jako stroje? píše George Monbiot. Děti se učí nejlépe, když je výuka v souladu s jejich přirozenou nevázaností a zvědavostí. Tak proč jsou vojensky srovnávány do řady a nuceny sedět, zatímco se do nich cpou fakta? V dospělosti dosahujeme úspěchů prostřednictvím spolupráce. Proč se tedy spolupráce na zkouškách a testech považuje za podvádění? Vlády tvrdí, že chtějí snižovat počty dětí, které přestanou chodit do školy. Proč jsou ale tedy školní osnovy a zkoušky tak úzké, že odcizí všechny děti, jejichž mozek nefunguje určitým způsobem?
Nejlepší učitelé využívají svých vlastností, svých tvůrčích schopností a inspirace k tomu, aby aktivovali instinkt dětí se učit. Proč tedy jsou vlastnosti učitelé, jejich tvůrčí schopnosti a inspirace potlačovány dusivým režimem mikromanagementu? Jak vysvětluje Graham Brown-Martin ve své knize Learning (Re)imagined (Nové myšlení o učení), pro všechny tyto perverznosti existuje společný důvod. Účelem našich škol bylo vytvořit pracovní síly pro továrny z 19. století. Žádaným produktem byli dělníci, kteří seděli celý den tiše na lavici, chovali se stejně, vyráběli stejné výrobky a byli trestáni, pokud nedodržovali požadované normy. Spolupráce a kritické myšlení bylo něco, co majitelé továren nepotřebovali (a co nemohou potřebovat současní demagogové a patologičtí politici).
Co se týče užitečnosti toho, co se dnes vyučuje ve školách, je to, jako bychom učili děti, jak zacházet s tkalcovským stavem. To, co školy děti učí, je nejen úplně zbytečné, ale je to kontraproduktivní. Děti tímto odlidšťujícím systémem pro nic za nic trpí. Jakýkoliv pokus systém změnit, vybavit děti pro pravděpodobné požadavky 21. století, vlády a tisk démonizují jako „sociální inženýrství“. Stále ale neučíme děti se učit – hrou. Kdykoliv je totiž dětem dovoleno, aby používaly své přirozené tvůrčí schopnosti a zvědavost, učí se velmi rády. Naučí se chodit, mluvit, jíst a hrát si spontánně, tím, že se dívají a že experimentují. Pak začnou chodit do školy a my tento instinkt potlačíme tím, že je donutíme sedět na místě a cpeme do nich intertní fakta a dehumanizujeme je zkoušením.
Skoukněte aktuální rozhovor s Jaroslavem Andělem (Britské listy) Zpátky na pískoviště, a přečtěte si zpětně i můj blog naznačující řešení: torturu povinné školní docházky, která je pro děti vězením, jsem zde popisoval (a naznačoval možné směry řešen) posledních dvacet let téměř pravidelně.
