… je určen delší článek profesora dějin práva Radima Seltenreicha (LN 6. 5. 17), který (v čase brexitů a svobodnými volbami rozdělených národů) shrnuje politický a sociální vývoj i v téhle roklince nejméně za posledních třicet let tak výstižně, aby se někteří až chytili za nosy, ale vrtkavý lid nic zase nepochopil. Jak už je nejen tomuto lidu snad známo po celá tisíciletí (profesor cituje Shakespearova Julia Césara, několikrát zmiňuje tutéž situaci v historii, a ochotu, s jakou se lid od doby antiky dá oklamat), nedokážeme se poučit z chyb – a tak je opakujeme. Autor tím tak trochu nepřímo omlouvá patology moci a tribuny zmateného lidu: ten se totiž, zvláště v davu (politických stran, a dnes jako uživatelé médií), v podstatě nemění a populisté a demagogové, kteří ovládají umění vyřadit jeho zdravý racionální instinkt ve prospěch dryáčnického vyděračství, už zase (tak jako maršálové) přicházejí. Už jsem to smutně konstatoval před pár měsíci, dnes opakuji: stydím se za společnost, ve které musím žít.
Píšu o tom celé roky: ještě před padesáti lety přitom neinformovaný lid, zmítán hormony, emocemi a iracionalitou, nemohl tušit, jak moc je zblbnut snaživými cenzory a hlavně profesory psychologie a ekonomie, a skočil na lep kdekomu. Dodnes, 2600 let po Buddhovi, ve věku magnetické rezonance, internetu, chytrých telefonů, kognitivní disonance a ukazovátek všeho druhu (jedním slovem matrixů), je totiž člověk stále, i po mnoha tisíci letech, nikoliv sapiens, moudrý, ale emočně zvířátkovský. I současná česká (ale i americká a mnohá další) mládež ještě v prvním ročníku vysoké školy stále naivně doufá, že ji tam někdo naučí a poučí, co je zač, ale již ve druhém hraje hry na splnění přání pedagogů (podobně v předchozích generacích zblbnutých profesorů) – o to víc si pak musíme vážit těch, kteří máju (klam, iluzi, sen) prohlédli, a dokonce mají odvahu o tom veřejně psát a mluvit.
Demagogie nastupuje, když v touze po společném jmenovateli princip rovnosti degeneruje v princip identity, napsal sečtělý a vzdělaný Saint Exupéry před sedmdesáti lety… i mnohé další pravdy o lidské naivitě byly již mnohokrát vysloveny a napsány, ale protože lid je nevzdělaný (zvláště ten náš po půl století nemocničních porodů a systematického vychovávání v rovnosti všech, zvláště dělnické třídy a teprve potom pracující inteligence), a každé dvě generace jsou jeho elity tak vyhnány nebo rozmazleny přepychem a mocí, až musí nastoupit vztek a nějaká ta revoluce… aby se situace orwellovsky zopakovala. Naznačuji těm, kteří to všechno už dávno vědí, anebo tuší, že znovu nastal čas vylézt z pohodlné ulity. Proč? Proto!
Článek, o kterém chci referovat, se jmenuje Jak udržet civilizaci (autor cituje Havla) a připomíná, že podobně jako v antice, nebo v osvícenské Francii, nebo ve zberlusconizované Itálii (co asi čeká zbabišované Česko?) proběhl i příběh české demokracie po roce 1989, v němž Havel a další disidenti nabídli lidu svobodu, ale zároveň v nemístně ušlechtilém gestu umožnili pokračovat komunistům… Dnes jsme opět v nezáviděníhodné situaci, kdy svoboda pro mnohé nic neznamená a lidé v emocionálním rauši ochotně popřávají sluchu různým demagogům a vševědům, kteří to s ním nemyslí ani trochu dobře. Není to nedávný příběh ruské a aktuálně i americké demokracie? A lze s tím něco dělat, když lid je pořád takový, jak ho vylíčila antika, zdramatizoval Shakespeare, a v demokracii vládne a rád sedá na lep těm, kdo se jím zaklínají?
Jinými (lehce ironickými) slovy, jednou začas v lidských dějinách přicházejí hvězdné hodiny populistů a demagogů, kteří s neuvěřitelně intuitivním nadáním bortí pracně vybudovanou stavbu civilizace a kultury. Radim Seltenreich radí: Je nebezpečné vyklidit pole a v nemístné demokratické ušlechtilosti přenechat populistům prostor, v němž mohou lid nerušeně ovlivňovat… Také varuje před důsledky: Běda světu, je-li populistický vůdce narcistní, omezeného rozhledu a zralý pro psychiatra, což je u významných vůdců takřka pravidlem a vlastně i nezbytnou kvalifikací…
Řečnicky se ptá: Má ještě smysl používat racionální argumenty a snažit se přesvědčovat, když v (digitální) realitě jsou lidé ochotni uvěřit sebeblbější a závratně rychle šířené lži, ignorují fakta a nechají se zmanipulovat kdejakým druhořadým šmírákem? Pak to už nemá cenu a je třeba spíše zmlknout a hlasem rozumu nepopuzovat podrážděné…Návrh na recept profesora práva je ovšem stále matrixový: je třeba přiznat dočasnou porážku rozumu, převzít témata populistů a pokusit se je převést do přijatelnějšího rámce (sic!). Zkrátka udržet civilizaci…
Nesouhlasím! Jak čtenáři vědí, stále opakuji a naznačuji, že agresivním porodnictvím a zastaralým školství se děti a studenti učí historii válek, životopisy zločinců, takže i agresivitě. A také podvádět a alibisticky zapomínat na tvořivost. Půl života se proto trpělivě snažím učit chválit, a také jak neokorat, nezkamenět, nemlčet, ale také prakticky (klidně nenápadně, ale systematicky) aplikovat možnosti natržení reality (matrixu) i dnes a teď a tady. Naznačuji, že nejen demokracii, ale i civilizaci udržíme spíše onou masarykovskou drobnou (havlovsky zdvořile houževnatou, a dámy prominou, markovsky umanutou, duchovní) prací, než převzetím témat populistů (a načichnutím lží a tichou nenávistí). A pak, možná, za tři generace…
