Bohaté země vidí budoucnost velmi černě, zjistil celosvětový průzkum agentury Pew Research Center. V lepší život příští generace nevěří skoro dvě třetiny Američanů, devět z deseti Francouzů či osmdesát procent Japonců, tvrdí se v čerstvém článku o blbé náladě Západu. Hm, když jsem tak od počátku tisíciletí stále více brblal (ačkoliv jsem se osobně nikdy v životě neměl lépe), samozřejmě jsem věděl, že nejsem sám. Stačilo sledovat dění na polích válečných ale i politických, a navíc, což mne obzvláště prudilo, ženských. Přečkal jsem teď další vlnu tropických veder, a wifi mi na mém notebooku stále nejde, ale s pomocí bytného se mi občas daří se na chvíli připojit, a tak mohu těm několika čtenářům, kteří se občas v mailu zeptají, jak se mám a proč furt jen brblám, hromadně odpovědět, a zároveň doporučit poslech naštvaného alba Rogera Waterse (viz níže) se symptomatickým názvem: Je tohle život, který si přejeme?
Naznačuji hezky dlouho a často, jak si lidé škodí tím, že z porodu udělali nemoc a léčí jej operací, proč považuji nikotin za největší jed lidstva, hned po alkoholu, a zmiňuji i další důvody proč je lidstvo nepoučitelné: také protože kdysi začalo první knoflíčky na košili zapínat nakřivo… a od té doby jen uklízí rozlité mléko, aniž by si uvědomilo (až na výjimky, které jsou těmi stále poškozeněji narozenými okamžitě ukřičeni a upozaděni do pozic mrtvých brouků). A dokud se budou další miliony lidí traumaticky rodit do rodin sociálně vyloučených imigrantů (zatímco první generace se přizpůsobily a byly slušné a tolerantní, děti jejich dětí už nic z toho nectí a jsou stále více naštvané na svou existenci), anebo dokonce vyrůstat v (po)válečných časech (a hrát si na válku), nezbude jim nic jiného než terorismus. Zatímco Západ včetně Čechů vymře…
Rodiče žijící v luxusu západního pokroku jistě vyslyší ironickou výzvu citovaného průzkumu: Rozmazlujte své děti, už nikdy se nebudou mít tak dobře jako teď – tedy pokud by budoucnost mělo určovat to, co si o ní právě myslíme. Článek pokračuje: Myslíme si, že dnešní děti se nebudou mít tak dobře jako my. Většinu Evropy a USA zachvátila vlna hlubokého pesimismu, jaká tady nebyla od velké krize ve 30. letech minulého století. To, že příští generace se bude mít automaticky lépe, patří k základům amerického snu, přesto tomu dnes v USA věří jen 37 procent lidí. Ve Francii pouze devět procent. Dokonce v Německu, kde ekonomika šlape, si to myslí zhruba jen třetina lidí. V Británii pouhá čtvrtina. A v Japonsku jen pětina. Bohatí (rodiče) si ale krátkozrace odmítají uvědomit, že opevnit svá města či banky a státy je jen krátkodobé řešení (a sci-fi varianta atmosféry z Blade Runnera se blíží).
Sleduji tyhle a podobné velké a většinou nevnímané morálně a duchovně společenské pády od konce 60. let min. stol. Obrovské naděje až do Palachova upálení se po čtvrt století normalizace rezonančně zopakovaly po sametu, ale vydržely jen pár let. Zatímco většina snila o lepším příštím a že nejsme jako oni, bývalí vexláci a číšníci přišli k milionovým majetkům, a koupili si politiky i soudce a zákony. I proto byl pak Havel tak zklamán, proto tak nelibě komentoval blbou náladu ve společnosti, a proto od té doby při popisech stávající sociální a lidské situace brblám. Zatímco na osobní rovině jsem svá studia života dokončil (a začal kvalitativně docela jinou druhou polovinu života) počátkem 80. let, a hned po sametu jsem naplno využil možností a přednášel a hrál a studoval a cestoval a šířil metody duchovního probuzení. Poslední dekádu jsem si ale nemohl nevšimnout, že dobrých (slušných, nekouřících, jiné respektujících) studentů a lidí ubývá.
O skrytějších důvodech (v rámci splývání vysokého a nízkého) mám svou teorii: když jsem v roce 1991 strávil šest týdnů na semináři Ruperta Sheldrakea, okamžitě jsem souzněl s jeho teorií morfogenetických polí (a morfických rezonancí). Vystudovaný biolog a filosof Rupert nejméně od roku 1984, kdy vydal svou revoluční knihu New Science of Life, která je dodnes na seznamu zakázané vědecké literatury (pomáhal jsem s překladem a v knize českého překladu z roku 2002 Teorie morfické rezonance je i moje předmluva), tvrdí, že např. tvary listů stromů, květů rostlin, ale také zvířat, ale také fyzikální zákony, jsou jakési zvyky. List, mládě, ale i fyzikální jevy se věrně podobají (z morfologické stránky) svým předchůdcům, protože je to tak snazší. Ono našimi přístroji zatím nedetekovatelné pole sedmikrásek, pomůže mladým lístkům nové sedmikrásky dorůst do patřičného tvaru sedmikrásek právě pomocí jakéhosi vibračního mustru.
Jinými slovy, čím více šejdířů, podvodníků, lhářů a psychopatů (a čím více nepotrestaných diktátorů a úplatných soudců) přebere moc a vliv, tím snadněji vyrostou další generace šejdířů, podvodníků a lhářů. Nesnesitelně lehkomyslná naivita, se kterou máváme rukama nad dalšími variantami šejdířství (to je onen nakřivo zapnutý a rodiči či učitelkou neopravený knoflíček, a také ďábel většiny detailů dobrých úmyslů) se každou další generací projeví stále intenzivněji. Blbá nálada a apatie se infekčně šíří a upevňuje vibrace morfického pole podvodníků, korupčníků, lhářů – aby se další generace šmejdů a psychopatů snadněji (ač stále poškozeněji) rodily a vyladily na písničku (morfického pole) podvodů a očůrávání těch ostatních. Což nepřímo souvisí se školstvím, a také s aktivitami žáků Sheldrakea, např. Christophera Bache (viz také jeho kniha Živá třída o kolektivním vědomí ve škole, a překlady J. Zemánka, např. na vhled.cz). Ostatně, příští blog bude o pozitivních vzorech na západ od Aše.
Příčiny krizových situací a stavů nikdy nejsou dost jasné a prokazatelné, námitky vůči Pravdám šířeným politiky a patology moci bývají snadno odmávnuté, autority nejsou ctěny, média jsou koupená, sliby se neplní, pravda se nenosí: Lidé nejsou nijak ovlivněni ekonomickou situací, protože si myslí, že finančně se mají celkem dobře a světová ekonomika si po krizi z minulého desetiletí už zase sedla. Připomínám jak své připomínky lehkosti, s jakou si náš evolučně daný, dnešku nepřizpůsobitelný, mozek vyrábí své růžové verze iluze současnosti (kognitivní disonance), v čemž obzvláště vyniká mozek ženský, tak již snad známý fakt, že je to žena, která utváří rodinu a (vychovává) muže: proto jsem tak zklamaný z toho, jak hluboko mohly ženy v tomto matrixu zábavy a užívání si svých práv klesnout (matky dělají syny).
Zřejmě jsou za tím jiné věci, uzavírá článek o blbé náladě lidu Západu: svět vypadá vykolejeně a občas takový i je, protože staré pořádky mizí, média vytvářejí pocit permanentní krize často z bezvýznamných událostí, a to vše vyvolává pocit hluboké nejistoty. Nemusí být vždy podložená, ale jak ukazují čísla, obavy jsou reálné. Hm, mít obavy jsou jedna věc, neslyšet rady a odmítat něco se sebou dělat, druhá. Konstatovat, že je mnoho shnilého ve státě dánském, nestačí, právě tak jako věci filosoficky rozebírat do detailů, ale pro třísky nevidět les. Kloužeme po povrchu, snaživě řešíme pitomosti, a smysl nám uniká: morfické pole blbé nálady (a matrix bezvýchodnosti či dokonce nutnosti nějakého násilného řešení) sílí… na Západ (i mou celu a pražské ulice) padla blbá nálada.
Na individuální rovině ale přece záleží na nás samotných: no tak nečtěme noviny, vyhýbejme se krvákům a šmejdům! Dokud to jde, choďme na krásné koncerty, podporujme své šerify a ostrůvky pozitivních deviací, užívejme si svých zázračných dětí, jara, léta, podzimu a zimy! Navíc jako důkaz, že nejsem ve zklamaném brblání sám, právě vyšlo album Rogera Waterse symptomaticky nazvané Je tohle svět, jaký si přejeme? Když jsem v roce 1982 v klubu v Brně viděl film The Wall, chápal jsem Rogerovo zklamání z války a otců, kteří odcházeli od žen a dětí, souzněl jsem s jeho rockovým sebevyjádřením, a byl nadšen dokonalostí, s jakou své pocity vyjádřil. Po pětatřiceti letech chápu jeho zklamání z lidské nepoučitelnosti, ale zároveň jsem nadšen z umanutosti, s jakou stále znovu připomíná otřesně smutný stav světa (zmiňuje uprchlíky umírající na moři, rozbité kostely, tloustnoucí bankéře, vystřílené bizony, srovnané vrcholky kopců, hermafroditní pstruhy v řekách a stav mysli současníka, který má tendenci myslet levičácky, ale volit pravici). Krásné, esteticky dokonalé brblání, joj… Krásně blbá nálada jednoho nadávajícího Pink Floyda… Ó, jaká lahoda!
Jen mne mrzí, že je to zase jen staronový popis (stavu světa): Nemůžeme obrátit hodiny nebo proud čas, ale můžeme zakřičet: Kašleme na vás, už vás nebudeme poslouchat, už nebudeme naslouchat vašim výmyslům a lžím… ani on nenabízí žádné řešení, natož pak metody, vedoucí k rozumnějším časům. Proto jsem kdysi začal hledat a pak učit Cesty k duchovnosti, hrát na tibetské mísy a učit meditaci, mantry a alikvotní zpěv, jako efektivní nástroje vnitřní transformace… Pozitivně to ale přece jen funguje…
