Jak předat zjištění, že svět (jak jej vnímáme) je iluze? Jak naznačit ostatním, že jsou celoživotně manipulováni nejen politiky, ale i školou a dnes také post-faktickými (rozuměj: fakta účelově zamlčujícími, překrucujícími, nebo přímo lživými) médii? Bylo to obtížné vždy, i v dobách duchovních mistrů a zakladatelů velkých náboženství, kteří proto používali metafory, přirovnání, nebo, jako Ezop, bajky. Mozek lidský funguje velmi dobře v přírodě a malé tlupě, ale i západní básníci a surrealisté a jiní umělci nakonec (pár tisíc let po Buddhovi a jogínech či čínských básnících a taoistech) pochopili, že příliš myšlení je umrtvující (jazyk je past). Zenoví mistři na natržení (proražení) reality vymysleli kóany nebo zenové hole. Přesto a právě proto jsem si jist, že současnost nutně vyžaduje nové čtení (nový překlad) jak mýtických súter, historek a učení, tak také zcela jiné než striktně materialistické (rozuměj, přísně vědecké, v oblasti lékařství tzv. lege artis) metody: zjednodušeně duchovnost. Rituály a magie všedního existují, ne že ne, a fungují tomu, kdo ji a priori neblokuje absencí své víry.
V převleku za chilské policistky přišly dívky, zabývající se politickými happeningy, na pražský hrad právě když tam prezident Klaus přijímal maďarského prezidenta. Megafonem Klausovi španělsky a česky oznámily, že ho jménem chilské republiky zatýkají za krádež protokolárního pera. Následně byly samozřejmě zadrženy. Na první pohled to vypadá jako srandička, nicméně získaly velkou mediální odezvu a pomohly dosáhnout toho, že si Klause dovolili kritizovat i ti novináři, kteří se předtím neodvážili. Uvolnilo to jisté procesy a za rok se o Klausovi psalo kriticky zcela běžně. Jakožto prezident měl velmi silnou symbolickou ochranu, ale při happeningu došlo k jejímu proražení. Tato trhlina se již nikdy zcela nezacelila. Happening tu zafungoval jako svého druhu magický útok, popsal situaci v rozhovoru na téma Evropě scházejí společné mýty a rituály (Tvar 12/17) religionista Radek Chlup.
Dokonalé vyřešení (zenového) dvacetiletého kóanu Václav Klaus… Asi ne náhodou řešení návodně ženské, tedy holistické, a zároveň duchovní (materialisté by řekli magické, nebo pravohemisférové). Podobně jim (Zemanovi, Babišovi a dalším) natrhly prostor ega, urputně bránícího království tzv. kritického rozumu, červené trenýrky, sorry jako atd.), a symbolika je i v politice velmi důležitá. Její natržení je asi nejjistější cesta k odhalení piklů spiklenců klidu na práci. Námi nevnímané (rozuměj: téměř magické) rituály, které religionista připomíná (poklepání na dřevo, rituály v nemocnicích – bílé pláště, užívání latiny, ranní vizity, placebo efekt, ale i vykročení levou nohou, držení palců pro povzbuzení, tfuj tfuj herců, ať vás vezme čert tanečníků) nás neustále obklopují… jenže nevědomě, povrchně.
Asi jako když novináři jdou na holotropní terapii, nebo do zenového centra na meditaci, ale odmítnou se terapie (resp. meditace) zúčastnit s výmluvou, že oni to přece musí popsat. Nebo když vědec, který chce prokázat, že proutkařství nefunguje, zorganizuje test, při kterém chudák vystresovaný proutkař chodí cvičným koridorem a v morfogenetickém poli negativních očekávání převahy nevěřících vědců má pomocí virgule najít pramen (přitom zedníci si dnes mohou koupit malý přístroj na baterky, který umí pod omítkou detekovat zapomenuté kabely). Anebo když mladí provozují zazen, v kimonech a forma z toho všeho předpisového úsilí až kape bezpečím: osvícení nedosáhnou. Přitom kolaps naší civilizace se blíží, a nebudeme-li každý daleko duchovnější, nebudeme vůbec.
Tu krásu nelze popsat slovy, zpívá se v jedné písničce Suchého a Šlitra, a tak parafrázuji: zavedené společenské rituály (úřady, ministři, byrokracii, svatby, pohřby) a hlavně lidskou setrvačnost a pohodlnost, co se týká jakékoliv změny myšlení, nelze p(r)orazit či změnit slovy (domluvou, argumenty). Cesta k praktické a ryzí duchovnosti, rozuměj, k probuzení z iluzí, tedy ke svobodě, vede (od orgasmických porodů, školy hrou ale i vtipů a ironie) také postupným třeba drobným zmagičtěním reality: vrcholoví sportovci se do oblasti zóny (jak tomu říkají) vydávají běžně, ale tutlají to.
Ve třech generacích, kdy se snad lidé budoucna (naši vnuci, pokud přežijí, postupně očištěni orgasmickými porody, výuky hrou a neustále chváleni, pozitivně myslící a tedy vždy pravdiví) naučí otevřeně nejen připustit, že ani věda neví všechno, a že magie (to co zatím neumíme pochopit) existuje. Jsou tací a jiní, kteří už to či ono dokonce i prakticky provozují, ale sklouzli do matrixu formalit a popisů: snad brzy pochopí svůj omyl, a začnou konečně opět využívat až magických schopností své mysli… pak teprve i svět třeba začne postupně fungovat. Když to totiž dokáže sem tam nějaký guru, zenový mistr či taoistický mudrc, tak to může dokázat prakticky každý… stačí natrhnout matrix stávající reality, a vydat se na Cestu. Všechny ty turbulence současného transformujícího se světa připomínají pubertu, jsme v krizi dospívání. Potřebujeme se jako lidstvo, planetárně, natrhnout své individuální reality (matrixy), probudit z iluzí vnímání (buddha znamená probuzený) a konečně, snad, dospět.
Jinými slovy, ony ty drobné a dnes už většinou nevědomě vykonávané rituálky, jsou jakýmisi katalyzátory (ve stylu placeba): jemně jimi posílíme onu větší, až intuitivní a z pohledu materialisty nevědomou část své bytosti… a vnitřní energie se dají na pochod (en marche) a zharmonizují se. Bůhví jak a čím v budoucnu objevíme a prokážeme, že na detailech mnohých rituálů, spíše podvědomě nutkavých a rozumem ne zcela odůvodněných gest a nahlas nevyslovených přání, záleží víc než na heslech a provoláních.
Často je totiž důležitější co neřekneme, než co říkáme (slovo je už příliš škatulka a omezení). A amatérští šamani (kteří by se k tomu slovu nikdy neodhodlali) a babky kořenářky všeho věku (ženy, s propojenějšími mozkovými hemisférami a intuitivnějším propojením na rytmy a cykly přírody, jsou v tom lepší) jednak navazují na tradice předků, ale zároveň začínají budovat tradici novou, jakýmsi amalgam doby, která se technologicky vymknula z kloubů očekávatelnosti, a setsakra záleží spíše na psychickém (šamanském) stavu mysli budoucích svatých Gatesů, Jobsů či Grofů, kterým cosi šťastně natrhlo jejich reality, než na technologickém (a přitom tak lákavě do pasti) zvoucím pokroku (sebevražednost mladých lidí do 15 let v USA za posledních patnáct let stoupla pětkrát).
Co je třeba? Snažit se natrhnout iluzorní a dominantně setrvačnou realitu hned dvojí: jak tu svou, tak tu oligarchickou (stranickou, autoritářskou, doktorskou atd.). Počítat se smysly neviditelnou iluzorností všeho, ale navíc se naučit se neobávat magičnosti a (s velkou pomocí rituálů) každodenně a běžně ji používat (není cesta k magii, magie je cesta): to je, oč tu dnes běží. K čemuž nám dobře poslouží i hravé akce česko-chilských policistek a jiných průzkumníků protrhávání a natržení reality. Podmínkou je ovšem také všeobecné uznání priority kultury nad ekonomikou: za sto let nikdo nebude vědět, kdo byl ministrem, natož tajemníkem odboru kultury městského úřadu, ale věčně budou lidi jímat znova, žal Juliin a bolest Romeova.
