Zen pro věčné začátečníky

10.7.2017 Najdete v rubrice Dobové komentáře, Duchovnost, Jiné myšlení

Už nějakou dobu sem tam nějaký ten zvídavý čtenář žádá, zda bych nenapsal něco o zenu a kóanech pro začátečníky. Něco jednoduchého. Doposud jsem ho (a to) odmítal, protože co bylo třeba jsem už dávno napsal a na blogu uveřejnil – tehdy třeba v pravý čas co se týkalo třech studentů zenu, kteří se mnou žili v pokojíčcích malého domku v jedné vesničce u Prahy (kam jezdil pravidelný autobus z jedné stanice metra). Dnes, o osm let a celou řadu převratných událostí v jejich životě později, kdy jeden tak trochu neunesl tíhu zodpovědnosti, kterou jsem na něj v domnění, že už je připraven, naložil, a žije cestováním s partnerkou po zemích, které fungují, a druhý už už dokončil svá studia, a životní kóan vyřešil (viz blog Čínský kóan) ale opět pravidelně sklouzává do svého začátečnického (nezodpovědného) chování, si nejen oni jistě rádi a na pokračování zopakují složitě a z mnoha úhlů sepsané (protože dnešní intelektuálové a vědci konzumují jen to složité) základní lekce zenu pro začátečníky. Připomínám dále, že i tady je médium, tedy forma subjektivního i esejistického blogu message, poselstvím, a obé se vzájemně ovlivňují jak ve formě, tak v obsahu.

Třetího, nejmladšího studenta, jsem tehdy poslal strávit tři měsíce asketické životní praxe na ekozámeček (dojil kravičku, pečoval o laboratorní myši, staral se o zahrádku, a všelijak trénoval vědomí mladého muže… který tím pádem dospěl – prošel si své přechodové rituály) a dnes je z něho pozorný, milující (a moudrou neustále ho chválící manželkou zušlechtěný) manžel a nadšený otec malého buddhy. Protože ale běžný život špiní stále sofistikovaněji, a dojmů a post-truth pojmů se na každého valí neustále víc, čtenářům a zenovým začátečníkům nedošlo, že blogy byly a jsou psané trvaleji, a je možno a často i nutno se k nim (do nich) vracet.

Po pár měsících odmlčení se navíc přihlásila několika dotazy čtenářka (a překladatelka) z Londýna, nastal tedy čas znovu zodpovědět některé základní otázky i jiných pravidelných čtenářů, věčných začátečníků, a nakonec i oprášit staré blogy. Je jich tolik (s mnoha odkazy), že se v nich i zkušení čtenáři poněkud ztrácejí: a tak jsem je předvybral, a takto srovnané (fungují i náhodně otevřené), v deseti dílech, a na každý den jeden odkaz. Zaměstnají i další začátečníky a začátečnice (líné hledat a nalézat) na dlouhou dobu prázdnin. Chce to nespěchat (blogy nejsou detektivka), a osvojit si s každým dalším přečteným blogem umění být v jakémsi zenově kóanovitém transu… a ponořit se do čtení a následného meditování (klidně i formou procházky parkem nebo zpěvem manter), jako kdyby čtenář byl v zenovém klášteře nebo centru v Japonsku nebo Polsku. Už se těším na správné protože (pozorným čtením a hlavně praxí) poučené otázky…

Slub Bodhisattvu pomahat ludom dovtedy kym vsetky citiace/mysliace bytosti nie su oslobodene z kruhu samsary… Je to mozne? Pretoze cesta nie je linearna smerom nahor k stale lepsej forme re-inkarnacie ale kazda bytost moze byt re-inkarnovana akymkolvek strom, zeptala se typicky složitě a v odstavcích slovenská čtenářka z Londýna poté, co psala o tom, jak čte Bardo tedol a že ví, že je to takto pro ni správné, a že nespěchá, čte co si může dovolit číst. Atd. A zakončila mě velmi předčasnou otázkou: Ciste teoreticky,… Myslis ze by bolo vyhodou keby si bytosti pamatali predchadzajuce zivoty a skusenosti co nadobudli, aby sa poucili a nemuseli opakovat tie iste chyby potencialne nekonecne-krat?

Hm, tahle tibetská kniha (snažil jsem se odpověď zjednodušit) jsou instrukce pro zasvěcené umírající, pro mnichy, kteří už pár roků pod vedením zkušeného lamy meditovali na smrt, přizpůsobovali své myšlení faktu, že umřeme a budou z nás jen kosti a prach, aby ego (program, iluze, které nás lidi cele ovládá) umřelo, a přitom to věčné, duch, zůstal (jak člověk zjistí, protože se probere, jako ráno ze spánku nebo snu). Není náhodou život, ten běžný, hmotný, jen takový sen, promítaný na monitor mysli vzruchy impulzů po neuronech a výpočty částí mozku?… jak naznačuje tahle a další podobné knihy?

Ostatně, vzpomínky na minulé životy, čistě teoreticky, by současnému, špatně narozenému, dogmaticky tresty místo pochvalami vychovávanému a kriticky myslícímu, tedy negativně vše posuzujícímu člověku, jen ještě více zamlžily a ucpaly mysl: heslo hesel pro současné začátečníky (hlavně ženského pohlaví) přitom zní nespěchej. Začátečníci běžně kladou ty poslední otázky v pořadí jako první, neumí se stručně a přímo k věci ptát, a řeší podružnosti. Opakuji: třeba jen tak pro změnu je dobré zkusit nebrat ty tzv. omleté pravdy (a moudra mudrců) jako něco archaického a neuplatnitelného (viz odkazy níže i v dalších blozích).

Zen totiž není nuda ani pro vzdělané a inteligentní tvory. Když budete ty pozitivní věci a stavy opakovat, mozky se přizpůsobí a začnou vnímat i vše ostatní automaticky pozitivně. Proto Buddha hlásal, aby se myslela a četla a říkala správná, tedy pozitivní slova, aby se nelhalo a nekradlo, nemyslelo negativně… V desátém díle rozluštím tajenku: zen je tou nejefektivnější a vyzkoušenou metodou, že se člověk může, dokonce i v mysli a psychice, poznat a změnit (transformovat).

Z počátku transformování je holt třeba mechanicky následovat zkušeného (nebo jeho rady či instrukce), a postupně tak přestrukturovávat mozek (protože ten se mění tím, co člověk dlouze a s vášní… emoce v tom pomáhají, ale bohu a buddhovi žel, jak ty pozitivní, tak negativní, dělá). Potíž je v tom, že po delší době je mozek uvyklý tomu co dělal a dělá, a nerad a neochotně se mění, a brání se dělat něco jiného (ego si vymyslí další logické důvody, proč to nedělat, a proč je to zbytečné). Proto je nutná disciplína, proto tak pomáhají intenzivní pomocné nástroje (vnitřní transformace), jako mantry, tibetské mísy, alikvotní zpěv atd.

Bardo je ale nirvána, a nirvána samsára, a samsára pro toho, kdo tuhle past slov prokoukne, nirvána… říkají i pro obyčejné Indy, natož pro nedovzdělané Čechy záhadně duchovní učitelé, jen se člověk nesmí nechat poplést nepřeložitelnými pojmy, které se v našich krajích moc neužívají. Když tak dlouho trénujete samsáru, zmatek, chaos, tak je máte… Navíc nemůžete ochutnat ředkvičku, když jste ji ještě nezasadili… Nemůžete uvažovat o osvícení všech živých bytostí na Zemi, když jste nenapomohli osvícení aspoň jednoho dalšího a tedy i sebe. Nemůžete očekávat od mysli a těla, že budou vnímat a jednat pozitivně, když jste tolik let vnímali a jednali negativně. Vše po pořádku… teď a tady, 10 000 let (jak říkal a zájemcům psal v dopisech můj korejský mistr).

Ale jen ve správném pořadí (ve správných prioritách). Buddhistická pomoc druhým odvede vlastní ego-pozornost, člověk pak je stále empatičtější a respektuplný, jeho pomoc bude stále efektivnější: efektivnější bude i jeho soucit (dalajlama – oceán soucitu). Zapomeňte na všechny škatulky, vážení, dělejte něco rukama, učte se být v haře teď a tady, vyhoďte všechny staré seriály (ty na dvd i v hlavě), trénujte prázdnou mysl jako Tibeťané, atd. atd. Nečtěte teoretické knihy aspoň tři měsíce nebo roky :0))

Ostatně mnohé mé a zvláště ty poslední blogy řeší totéž, protože i mým studentům a okolním partičkám se děje totéž co v poslední době vám (viz např. věčné začátečnictví politiků). A tak jsem napsal poslední učitelský blog, a končím jak celým arsenálem odkazů na předchozí užitečné blogy (začátečníci a pečliví čtenáři mají celé měsíce co dělat), tak new age haiku variantou: Mysli globálně, jednej lokálně, a užívej si, dokud to jde, individuálně… Závěrečná desatera jistě poskytnou dostatek inspirace pro umanutou praxi, ač ani tohle není zen, ale jen čtení o zenu. Vrhněte se po hlavě do obdivování krás života, a pro změnu rok a půl trénujte pohodu, optimismus, užívejte si se… dokud to jde.

Šprti mohou klikat a číst dál, v libovolném pořadí. V každém dalším z celkem deseti blogů je někde pár těch vašich otevíracích a jednoduchých slov či vět, které se týkají věcí, které mají iniciační potenciál individuálně vám atrhnout realitu (ale pak je třeba začít meditovat, zpívat, nehřešit, kultivovat tělo a mysl, a koherentnět)… Japonci těm malým osvícením říkají vhled, kenšó.

Před čtyřiceti lety jsem objevil zen, lidskou vyrovnanost mistrů, přirozenou moudrost jejich odpovědí, začal jsem zen studovat a pak trénovat. Když jsem pak potkal živé mistry, potvrdili mi dojem tzv. realizovaných lidí. Těch, kteří našli, na rozdíl i od těch nejslavnějších západních myslitelů a politiků, své poslání. Ale zůstali skromní, tolerantní, empatičtí. Přitom se dokázali ubránit egotripům a kazisvětům. A potom jsem začal učit a dělit se o možnost najít sebe sama. I já byl začátečník, ale umanutý a vytrvalý. Totéž přeji i vám, čtenářům, hledačům, poutníkům po Cestě: ať se daří a najdete (se)…

P. S.: Komix z 12. století o hledání (pronásledování) buvola, rozuměj, osvícení, který i s obrázkem bude doprovázet každý blog, je dokonale metaforickým vyjádřením situace většiny lidí (v nejnovějším a trošičku upraveném překladem V. Cílka). Navíc pošlete-li správné otázky, napíšu pak české a současné vysvětlení…

První obrázek (Hledání buvola) naznačuje a komentuje obvyklý zmatek v našich hlavách a životech.

Na všech pastvinách světa vysokou trávu donekonečna rozhrnuji a hledám buvola.
Sleduji nepojmenované řeky, v podhůří vzdálených hor se ztrácím v labyrintu cest.
Vyčerpán jsem, má síla mizí, nemohu býka nalézt. Jediné, co slyším, je cvrkot cikád
v nočním lese.
Komentář: Buvol byl ztracen. Proč jej vlastně hledám? Vzdálil jsem se od sebe, zapomněl jsem na svou skutečnou povahu. Neslyším tón svého srdce a nevšímám si toho, co cítím. Proto jej nemohu nalézt. Ani jeho stopy nevidím. Procházím křižovatkami cest a nevím kudy se dát. Závist a strach, správné a nesprávné, souhlas a nesouhlas mne spoutávají. Domov za zády i hora na obzoru se ztrácejí v mnohosti cest.