Trvalo mi dlouho, než jsem dokázala najít odpověď na dokonalou otázku Vlasty Marka, kterou mi spolu s knihou Nová doba porodní věnoval na zahrádce v pražských Měcholupech. Tehdy jsem koukala jak sůva… něco málo jsem řekla, ale pak jsem na tu otázku celé roky myslela. Byl to velký úkol. Nyní po šesti letech a třetím nádherném porodu mám konečně co říct. Ženou prostě jste, když se jí narodíte, ale v našem západním spíše mužském světě vůbec není snadné ženu v sobě objevit a Ženou i zůstat. Setkávám se denně se ženami, které své ženství těžce hledají, a některé dokonce umírají na rakoviny dělohy nebo prsu, protože své ženství už nejsou schopny nalézt.
Jak jsem tedy já dokázala zůstat ženou? Za trochu obecné, ale velmi důležité považuji toto: byla jsem velmi chtěná, odmalička jsem měla vše, co jsem potřebovala a chtěla (byla jsem až do nějakých 12 let opečovávána a mazlena), nebyla jsem nikdy do ničeho nucena – měla jsem od rodičů jako dítě naprostou důvěru. Moje maminka trávila všechen čas s námi (nikdy nechodila na kosmetiku, kafíčka apod.) a vždycky bylo jasné, že jsme pro ni nejdůležitější a nejhezčí na světě. Rodiče mě z bezpečné vzdálenosti nechali projít zběsilým punkerským dospíváním, vždy mi ale poskytli ochranu, když jsem si o ni řekla. Nechali mě jako velmi mladou odejít z domu a zkusit žít samostatně, a dodnes mě respektují i v tom, co se neslučuje s jejich postoji (dnes velmi láskyplně pečují o vnoučata).
Byla jsem oproti jiným lidem tichá, nemám ráda hluk. Když nemluvíte a pozorujete, vnímáte druhé a vše okolo mnohem víc než při mluvení a přemýšlení o tom, co slyšíte. Mnoho času jsem strávila v přírodě, a i když jsem byla městské dítě, snažila jsem se stále utíkat z bytu do přírody a hodiny jsem pozorovala stromy, rostliny, zvířata. Když jeli rodiče někam na návštěvu, ráda jsem zkoumala tamní okolí a procházela se hodiny v okolní krajině: vnímala její energii. Tak jsem si už jako dítě stihla uvědomit, že žijeme v iluzi, že jeden svět je dokonale přirozený, a my jsme jen droboučkou součástí toho všeho… a vedle něj existuje druhý svět, který žijeme, pokládáme za skutečný a přikládáme mu důležitost, legračně se pokládaje do svých emocí…
Západní život s televizí, hlukem, bláznivou hudbou a literaturou, která oslavuje sebevražedné romantiky a malíře, ve kterém se lidé zabývají především sami sebou, starají se bláznivě o svůj vzhled, posilují své ego, bláhově hledají štěstí v hmotném světě – tento rozpor jsem začala chápat už jako dítě. Ticho mi také pomohlo slyšet intuici, to přirozené uvnitř mě, které vždy správně určuje směr a rozhodnutí. Kdykoli jsem ji z racionálních důvodů nerespektovala, krok se ukázal jako chybný. Umět vypínat hlavu je podle mě moc důležité.
Vždy jsem si hledala zkušené učitele, co nejstarší, milé a SPOKOJENÉ a ÚSPĚŠNÉ v tom, co dělají. Těm bylo třeba pozorně naslouchat, poslouchat, vydržet, učit se, pochopit věci do hloubky. Setkání s Jiřím Jančou, Marií Vejpustkovou, Eliškou Grazovou, Marisou Alcalá a Vlastimilem Markem, jejich životy, zkušenostmi, radami a pochvalami, které motivují k vědomějšímu životu, to bylo a je velmi důležité. Dnes se při rozhodování vždy zamyslím, co by dělali mí duchovní učitelé, jak by se postavili k řešení té které situace. To je úžasná zkušenost. Už jako dítě jsem hodně zpovídala staré lidi, protože jejich vzpomínky mi ukazovaly barevnost času a dodávaly mu skutečnou (bez)významnost. Témata času a smrti jsou pro ženy klíčová, protože porod a smrt jsou si tak blízké, že když to přijmeme, jsme svobodné, a pak můžeme beze strachu otěhotnět a rodit bez lékařů, přijmout stárnutí, přirozený běh věcí, a vlastně vše a cokoli s pokorou (a jen být pro druhé a objímat).
Naprosto zásadní pro mé ženství pak byly porody mých dětí: vybírala jsem místa, kde budu JÁ ten, kdo rozhoduje o svém těle, a zdravotníci mi jen umožnili naplnit mé představy (CAP Vrchlabí 2000, CAP Kadaň 2004), třetí domácí porod jen s manželem pak byl jako blesk a velmi zostřil můj pohled na vše… Z čehož samozřejmě vyplývá jak důležitost lásky k dětem, tak šťastné mateřství prožívané vědomě s dlouhodobou vizí. Nezbytné je také co nejvíc se usmívat se, zpívat a tančit, prožívat věci s dětskou radostí a úžasem. Pro mé ženství je také důležité stále pečovat o druhé, být prospěšná, to mě naplňuje energií a štěstím nejvíc ze všeho. K léčitelství jsem našla cestu už na střední škole a dodnes poslouchám příběhy mnoha lidí a hledám spolu s nimi lék na jejich trápení. Nejdůležitější je totiž naslouchat, pak se cesta vždy ukáže. Léčit sebe a ostatní jsme schopni všichni.
Snažím se nenechat se systémem přesvědčit, že něco MUSÍM jen proto, že je to normální nebo obvyklé. Vždy jsem se snažila všechny zdravotní potíže řešit sama, být hodně preventivní, co se týče stravy a myšlení. Byla jsem hodně se svými blízkými, abych měla přehled a situaci zvládla hned na začátku a lékaře nepotřebovala. Lidé si málo uvědomují, jak na sebe drobné kroky nabalují další. Například hormonální antikoncepce, to je obrovské ženské téma.
Ten pocit svobody neplatí jen o institucích, ale i o hudbě, literatuře, slovech… nikdy jsem neměla v bytě televizi, všechen svůj čas jsem prožívala s dětmi, to je nejvíce naplňující, krásné, přítomné… Často pláču dojetím, když se na ně dívám, i když dvě starší už jsou skoro dospělé. Tolik lásky k nim cítím! Moje děti jsou mi dokonalými učiteli, úplně všechno mi zrcadlí. Jsou mými nejlepšími přáteli, tak dokonale se známe.
A samozřejmě musím zmínit svého muže, úžasného průvodce, ochránce. Je moje dokonalá polovina, vždycky doplní, co chybí, vždy dokáže okamžitě zklidnit mé emoce, hormonální vlny. Nebojuje, vysvětluje. Vzal mě i moje starší děti pod svou ochranu a od prvního dne dělá, co slíbil. Je tak trpělivý! Byl mi dokonalou oporou při porodu a před ním, a nyní je úžasným tatínkem našemu synovi. Je snadné ho neustále chválit, a žít krásný život. Cítím, jak spolu rosteme a snažím se o něho láskyplně pečovat, aby i on se cítil dobře. Je důležité tolerantně naslouchat jeden druhému i v těch nejintimnějších oblastech, hledat společně to nejlepší pro oba, radovat se z potěšení druhého. Nekritizovat, nevyčítat, chápat, chválit…
Líbí se mi, jak do sebe dokonale zapadají naše tak odlišné světy. Jako žena si užívám péči o domácnost, aby se tu všichni cítili pěkně, aby tu bylo zdravé a dobré jídlo, aby dost spali, užívali si přírody a byli zdraví a spokojení. To je při léčení přírodními prostředky a minimálním využívání klasické medicíny někdy velká výzva. Také hlídám, aby děti dodržovaly všechny termíny, platily včas, co platit musí, připravily se na výlety a akce, ale také se snažíme dělat jim i celé širší rodině radost smysluplnými dárky při oslavách. Je to mnoho a mnoho drobností každý den.
Zároveň se snažím přemýšlet ekologicky ve všech směrech, neplýtvat zdroji, přemýšlet dopředu, podporovat české malé poctivé výrobce. Ale i když je to logisticky náročné, u většiny z těch činností se dá dokonale vypnout, užívat si přítomný okamžik. To je obrovská výhoda ženského světa, kterou si muži u svých přemýšlivých, vydělávajících, soutěžících činností musí těžce hledat a učit se jí. Já mohu se zpěvem mýt nádobí, s dokonalou radostí připravovat jídlo a celý den mít srdce a mysl plnou lásky a vděčnosti za život, který mohu žít se svými blízkými. Mohu si kdykoli sednout a sledovat své děti, jak si mohou prostě jen žít, aniž by jim muselo docházet, jaké mají štěstí.
Mého muže zase baví starat se o nás a o to, abych mohla být takto spokojená, protože nás zajišťuje, vymýšlí nejpozitivnější a nejpřínosnější způsob, jak vydělat peníze a zároveň se tím bavit a rozvíjet. Jsem nadšená jeho dětským zaujetím a snahou a snažím se mu jen být podporou, když má někdy v tom českém bláznivém úřednickým šimlem posedlém prostředí pocit, že selhává. Dobře si ale uvědomuji, že i jeho život je velmi náročný a oceňuji jeho snahy. Ženy by si třeba neměly stěžovat na to, že jsou jejich muži dlouho v práci, že hodně pracují. Mohou se snažit vytvořit takový domov, aby si muži uvědomili důležitost okamžiků s rodinou a hledali způsob, jak s ní být víc – ale výčitky mužům spíše přitěžují.
Chebská dula Jana Frajtová
P. S.: Můj muž si před lety nějaký čas dopisoval a později i pobýval v pronajatém domku s duchovním učitelem: to bylo pro jeho další život klíčové. Pro nás oba jste, milý Vlasto, velký dar, obrovská výzva. Takže na závěr je třeba říci, že jsem v tomto pro mě bláznivě nepochopitelném světě dokázala zůstat ženou z velké části právě díky Vám…
