Tělesně ale především duševně (rozumějte: trpitelsky) velmi vyčerpán stavem věcí lidských (nejen českých), a otráven (lid český otravujícími) pohádkami v televizi, jsem se sebezáchovně snažil některým mediálním senzacím většího (tajfuny ve světě, nekončící nesmyslné války tu i jinde), ale i směšně malého českého typu (Zemanova pěst) uniknout: nedalo se… ale až na bolesti hlavy a neustálý pocit začínající chřipky (fučí mi do cely a na hlavu každý rok více rozeschlými okenními rámy), jsem nakonec nějak přežil Vánoce blbec (polévku dámy přemrkvováním přesladily a kapra přesolily, mé vody v supermarketu neměli, malá samoobsluha také na svátky překvapivě zavřela, tak jsem jeden den jedl směsku sáčkové rýže s lehce povařenou zeleninou z mrazáku s kouskem dýně hokkaidó, to vše hustě postrouhané zbytkem tvrdého sýra). Intenzivně se totiž neodmávnutelně stále častěji připomínal pocit absolutní bezmoci… takže tím více si sním.
Protože a přestože je ta vždy rozhodující většina plně vytížena nesmyslným úprkem ve veverčím kole životních problémů (s výjimkou maminek), řešíme pitominky. Usilovně věřit, že snad už je lidstvo aspoň v pubertě, a za dvě tři generace začne rodit přirozeně a dospěje k dospělosti a umění realizovat své potenciály, přestává fungovat. I kdyby rozumnější část rozumných stihla a dokázala rodit děti přirozeně a nepoškozovaně, i kdyby na to navázala transformací školství a politického systému, už je asi pozdě.
Téměř celý západní svět (přestože mnozí moudří často i v minulosti popisovali chyby a dokonce i řešení) totiž mezitím stále rychleji hloupne: zaměstnán žabomyšími (stranickými, genderovými či levo pravými a mediálně zveličenými půtkami) ztrácí nadhled, bere se příliš vážně anebo bolestínky, a navíc snaživě, většinou už zcela nevědomě, podminovává teď někdejší důvtip (selský rozum intuice) své i další generaci tablety a chytrými telefony. Zpohodlněl a je stále rozmazlenější a tedy zranitelnější v mnoha oborech lidství, v našich pantoflových končinách už neschopen akce.
Jak naznačuje Markéta Šichtařová, je jedno vysvětlení toho, co se ve světě děje (když jsem o tomto pokusu informoval své přátele v 80. letech, nevěřili anebo mávali rukama, že to s lidmi nesouvisí): John B. Calhoun (1917-1995, americký behaviorální vědec) zavřel do klece osm myší, a poskytl jim neomezené množství potravin i vody, zákaz vstupu jejich přirozených nepřátel, optimální teplotu, veterinární dohled atd. Zpočátku šlo všechno dobře. Jen co myši pochopily, že se ocitly v Edenu, začaly se oddávat sexuálním radovánkám a množit se a množit. Osm myší, které stály na počátku experimentu, odstartovalo populační explozi. Každých 55 dnů se počet obyvatel klece zdvojnásobil. Tak to šlo celých 315 dnů. Jenomže pak to vzalo podivný obrat a najednou se začaly dít věci.
Mezi hlodavci se vytvořila podivná skupinka jedinců, kteří se chovali jinak než jejich kolegové. Byly to vesměs mladé myši, které se držely pohromadě ve středu klece, byly slabší a nesmělejší než ostatní a často se stávaly terčem agresívních útoků svého okolí. Tahle skupinka myší nebyla totiž schopna zapadnout do klasické hierarchie, která ve společenství myší za normálních okolností vládne. Mohla si za to částečně sama, částečně se ale stala i obětí zvlčeného chování ostatních. Na jednu stranu se starší generace naučila žít v tak dokonalých podmínkách, že se nemusela s nikým dělit o potravu, nemusela bránit svá mláďata před predátory či bránit březí samice. A stala se velice sobeckou. (Poznáváte mnohé české příliš mužsky vzdělané a rychle emancipované vysokoškolačky, které odmítají mít děti, aby si nesnížili prsy a životní úroveň?) Na stranu druhou mladá generace neměla od koho okoukat sociální chování. Neuměla se přizpůsobit skupinovému soužití, vybojovat si své místo na slunci.
Starší najednou přestali být v podmínkách hojnosti ochotní obětovat trochu svého pohodlí mladým, a mladí zase byli nezocelení jakoukoliv nepohodou, takže chování okolí je doslova psychicky zlomilo. Namísto toho, aby se mladá generace snažila zapadnout do prostředí a najít si v myší hierarchii své místo, stala se z nich podivná individua, která ve volné přírodě nenacházíme. Žili jakoby odtržení od reality, neuměli se o sebe řádně postarat, zato se uměli dokonale postarat o svůj vzhled: byli doslova posedlí péčí o svůj kožíšek. Na první pohled tak působili „pohledněji“ než ostatní. (Poznáváte éru metrosexuálů a selfíček?) Čeho jim přebývalo na tělesném vzhledu, toho se jim ale nedostávalo na IQ. Neuměli reagovat na vnější podněty, neuměli si poradit s nečekanými událostmi.
A co bylo možná nejpřekvapivější: v živočišné říši obyčejně platí, že péče o vzhled je prostředkem, jak přilákat opačné pohlaví, zejména samici, a přimět ji k páření. Jenomže tito krasavci sice věnovali abnormální pozornost svému vzhledu, nicméně o sex ztráceli zájem! Přestávali bojovat o území, chránit samice a dokonce se i pářit. Byli pro celou myší kolonii vlastně… k ničemu. Zbytečné existence se strachem ze sexuality. (Připomíná vám to situaci v Japonsku, ale i akci #metoo?)
Tak znovu: nepřipomíná vám to něco (sám jsem navrhoval různá řešení již před mnoha lety)? A to ty pokusné myši, na rozdíl od lidí, neměli drogy a cigarety… Pokud nepřipomíná, pak už vám, ale ani nám, není pomoci. Pálí nás totiž všechny tady (stejně jako ty rozmazlené myši v pokusu výše popsaném) příliš dobré bydlo. Tloustneme, pohodlníme a nemyslí nám to (ani ty nejvíce alarmující ekologické zprávy o blížících se katastrofách, ani ty nejdrastičtější obrázky hlady umírajících jemenských a syrských dětí nás nevytrhnou od opulentních žranic a blikajících obrazovek a displejů), ale přesto jsme stále zblbnutelnější a nenažranější: vyžadujeme politiky, kteří za nás napraví svět (a odmítáme si připustit, že si jej upraví k obrazu svému), a stále lepší baviče. Nejvyšší čas dočkat se nějaké té malé katastrofy, a vrátit se k malým (viz malé je hezké) správním celkům, přírodním porodům a plodinám.
Pozitivněji a osobněji: přestal jsem po mnoha letech kontrolovat emoce (zvláště vzhledem k produkci dojetí a slz), a jsem teď šťastně dojat a jemně slzím mnohokrát denně třeba na cestě za nákupy (když jsem v obchodním centru Nový Smíchov, sednu si na chvíli na lavičku v hale uprostřed obchodů a pozoruji cvrkot): vyzobávám rozinky štěstí – děti v nosidlech, usměvavé lidi, tvary dívčích a ženských nohou (upnuté kalhoty odhalují téměř vše i u dnešních babiček), detaily věcí a drobných příběhů za vozíky přeplněnými pytli laskomin, ale i na ulicích a silnicích.
Tutéž schopnost umění vybírat si a vnímat i v chaosu a bouři hezké detaily přeji v osmičkovém roce…
P. S.: Jedna (bezmála jediná ověřená) z několika metod cest k poznání sebe sama, včetně návodu na nalezení řešení Všeho, se jmenuje zen: o jeho principech, kóanech ale i českých slepých uličkách zhuštěně pětatřicet let píši v právě soukromě vydané tenké brožurce Zen pro věčné začátečníky, která právě vyšla (a dorazila až do mé cely). Jest možno si o ni napsat (ale je třeba si ji trpě livě a pokro čile protrpět, rozuměj, za-milovat se do ní a vychutnat si ji) na
mail@melnicky-antikvariat.cz
