Asi to tak chtěla maminka, a já plním její podvědomé přání: neumím lhát. Nejde mi předstírání a plánování křiváren. Jsem velmi snadno zranitelný a ošidit je mě je hračka. Jistým způsobem se do tohoto světa nehodím. Protože celá řada věcí by mě ani nenapadla. Naznačím některé z nich.
Jedna kleptomanka se v časopise svěřila: „Já při každém nákupu musím něco ukrást. Třeba k už zvážené zelenině vždy přihodím ještě několik dalších kousků navíc…“ Musel jsem přestat číst a pekelně se soustředit, abych pochopil. Aha, došlo mi, ona zváží těch pár mrkví, které si dala do mikrotenového sáčku, aby z příslušného přístroje dostala ceduličku s cenou konkrétního množství mrkve, ale pak ještě dvě tři přidá, a teprve potom sáček zaváže a nalepí onu ceduličku, za které pak vychází konečná suma, zaplacená u pokladny. No to jsou věci, kroutím hlavou, to by mě ani ve snu nenapadlo.
V mládí jsem hrával košíkovou za školní družstvo. Byl jsem sice malý, ale (na driblování a přihrávky) šikovný. A tak mne soupeř jednoduše znemožnil: při rozeskakování o míč rozhodčího mi protivník, zatímco já poctivě vyskočil a natahoval se po míči, stáhl trenýrky. Viděla to celá škola a všechny spolužačky. Prohráli jsme, já už nikdy košíkovou nehrál, a nadále kroutím hlavou nad vychytralostí toho kluka: to mě by tohle nikdy v životě ani nenapadlo, natož abych se odvážil to někomu udělat.
Jak jsme tak hrávali všechny ty tehdejší sporty (vybíjenou, volejbal, nohejbal, fotbal, hokej), jednu dobu se mezi nás pravidelně připletl o hlavu menší kluk, který měl podivuhodnou techniku navazování přátelství (nebo představování?): z nenadání, bez jakéhokoliv důvodu, vyskočil a vlepil někomu o hlavu vyššímu facku. A utekl. Jak onen postižený, tak my ostatní jsme byli tak překvapení, že jsme se za ním nikdy ani nerozběhli. Nestál nám za to. Ovšem dodnes kroutím hlavou nad jeho podivnou odvahou (drzostí?): tohle by mě ani ve snu nenapadlo.
Když moje první (tehdy již rozvedená) žena velmi těžce onemocněla, odstěhoval jsem se z pokoje v našem společně užívaném bytě. Nechtěl jsem jí ztěžovat už tak tíživou životní situaci. Šlo o život. Jaké pak bylo mé překvapení, když jsem dostal úřední vyrozumění, že jsem bezdomovec, protože mi trvalé bydliště v bytě s ex ženou zrušili (mám teď trvalou adresu na onom úřadě). Zkusil jsem se odvolat, ale lejstro s patřičným razítkem suše oznamovalo: Když uživatel opustí byt, i dobrovolně, bere se to jako kdyby jej opustil. Mou námitku, že to bylo z humanitárních důvodů základní slušnosti, odpálkovali větou, že to jsem si měl rozmyslet dříve a je to jen moje chyba. To by mě v životě nenapadlo, že tenhle demokratický systém slušné trestá.
Při hovorech o možných příčinách současného stavu mé současné ženy (po čtrnácti letech se se mnou chce rozejít, ale důvod nezná, jen ví, že musí být sama sebou) jsme narazili na jeden z dalších rozdílů mezi tím, jak vnímají realitu (a své protějšky či sami sebe) muži a ženy. Občas na zimu přiberu. Nečiní mi potíže zase na jaře zhubnout. Říkávám vždy „v dubnu hudbu“. Před lety jsem se nějak zapomněl a na jaře jsem nezhubl. Asi jsem byl opravdu téměř obézní, protože teď, kdy jsem zase na jaře a přes léto zhubnul, žena poznamenala, že jsem tehdy byl pěkně tlustej.
Tak proč´s mi to neřekla, ptám se.
Copak tys to neviděl?
No neviděl, vysvětloval jsem, a když jsem viděl její vykulené oči, musel jsem to objasnit z mužského hlediska, které by ženu(y) ani ve snu nenapadlo:
Vždyť přece víš, že se do zrcadla nepodívám jak je rok dlouhej. Maximálně ráno při holení vidím vždy kousek své levé nebo pravé tváře.
Šok tohoto zjištění na ní byl vidět ještě hezky dlouho. Mně přitom v životě nenapadlo, že bych se denně pozoroval v zrcadle (celý, nebo dokonce nahatý), ale taky že ženy asi vůbec nenapadne, jak moc jsou muži jiní, a v kolika zásadních detailech.
Vlastimil Marek, pondělí 13. říjen 2008
