Fascinující bylo, když jsem se na Nové Guineji setkal s Korovaji, kteří žijí zhruba na úrovni doby kamenné. Nemají železo, nemají nádoby, neznají zemědělství, jen loví a sbírají a své domy si stavějí v korunách stromů. Dostali jsme se k jednomu chlapíkovi, který nás do toho stromoví k sobě pozval. A já jsem si v té výšce uvědomil, že on musí postavit obydlí, které zůstane pohromadě, i když přijde vítr a celá koruna stromu se zdeformuje. Najednou mi došlo, že takovouhle konstrukci vůbec neznám, že bych moderními prostředky nebyl schopný vymyslet a postavit nic, co by v té koruně vydrželo, a že bych ho musel jen trapně napodobovat. On mě, profesora architektury, strčil do kapsy. A to dokonce i ve velmi obecných věcech: on dokáže vybrat to správné místo, jeho dům dokonale zapadá do přírody a v přírodě i dokonale zaniká, nezůstanou po něm žádné hnusné rozvaliny.
Tady je architektonická praxe totálně a nesmyslně přeregulovaná. Mně pijí krev například „ótépéčka“, obecně technické předpisy. Určují stovky věcí, se kterými nejde hnout. Například do bytového domu musejí být schody široké 120 centimetrů. To znamená, že tam je schodiště jako macek, velké jako půl místnosti a nic s tím neuděláte. I když víte, že by to jinak fungovalo lépe. Protiargument na vaše argumenty je, že tam musí projít rakev. A to nemluvím o hasičských předpisech, které jsou z devadesáti pěti procent naprosté hovadiny. Proto v Česku panuje představa, že za dům může úředník. Ne architekt, který ho staví, ale ten, kdo ho povolil. Například v Praze je potřeba, aby dům povolilo čtyřicet úředníků. Čtyřicet razítek a čtyřicet sladkých ano. Člověk se musí starat ne o to, aby barák dopadl bezvadně, ale o to, aby splňoval všechny nesmyslné předpisy.
Architekt Martin Rajniš (rozhovor, Víkend)
Za vysokou neplodnost si z poloviny můžeme sami. Jíme až příliš mnoho tuků. Místo abychom je omezili věříme mýtům, a nosíme trenýrky místo slipů, říká Zlatko Pastor, vedoucí lékař soukromého sexuologického centra…. Konzumujeme příliš mnoho tuků, ve kterých jsou rozpuštěny pozůstatky hnojiv a jiných chemikálií ovlivňujících plodnost. S nezdravou stravou ale můžeme bojovat, jíst vegetariánská jídla, omezit návykové látky a nesmíme věřit mýtům.
Největší problém? Strava (LN)
V pokusech na řadě organismů od vlasovců až po myši se opakovaně ukázalo, že je-li jedinec podroben dietě, jež se blíží hladovění, zvyšuje se délka jeho života – a někdy velice výrazně.
(Respekt)
„Společnosti vedly dlouhodobou kampaň, který obelhávala veřejnost. Měla přesvědčit, že změna klimatu není výsledkem lidské činnosti,“ uvádí žaloba Inuitů, kteří zažalovali dvě desítky největších energetických společností v USA (poprvé v historii roztály kry, a mořské vlny jim odlamují kusy nechráněných ostrovů, na kterých žijí). Jednou ze společností je koncern Exxon Mobil, který financoval výzkumné centrum, které nabízelo vědcům tisíce dolarů v případě, že věrohodným způsobem zpochybní globální oteplování. Firma tak chtěla vzbudit zdání, že vědci stále diskutují, zda změna klimatu skutečně probíhá.
(Inuité žalují ropné firmy, LN)
Věta „šarlatová barva je jako zvuk trubky“, kterou z vyprávění slepého muže zaznamenal anglický filosof John Locke roku 1690, je první popis získané synestézie. Při synestézii oslovuje podnět jeden smyslový systém, ale prožitek podnětu probíhá ve smyslovém systému jiném. Může jít o důsledek onemocnění.
František Koukolík (Jádro)
Tvrzení, že potrat není vražda, je tedy dle mého názoru filozoficky neudržitelné. Ostatně již jazyk sám nás usvědčuje: říkáme "naše“ genetická informace (tedy nikoho jiného, a to ani jakéhosi našeho potenciálního předchůdce-plodu), ale na druhé straně hovoříme o "přerušení“ těhotenství místo o jeho "ukončení“. Říkáme "pro-life“, ale "pro-choice“. Proč používáme v jednom případě jiné kritérium než v druhém? Vytěsníme smrt ze svého života tím, že nebudeme slovo "smrt“ vyslovovat?Štěpán Sirovátka (Potrat nebo život)
Slovo „přemýšlet“ vlastně bylo nosným pilířem celého workshopu. Pan Wolf začal velmi pravdivými slovy o tom, jak se myšlení z našich individualit postupně více a více vytrácí na úkor automatického podvědomého chování (autopilot) řízeného reklamami, komercí a zpravodajstvím. Tomáš Nesnídal (na svém blogu o Fredu Wolfovi)
„Jako klient českého zdravotnictví jsem se vším naprosto spokojený, považuji své doktory za vynikající. V Rakousku jsem relativně nedávno dostal plicní embolii a převezli mě do nemocnice v Salcburku. Tam mi dali na vybranou jídlo a já jsem si objednal srnčí guláš na hříbkách. A musím říct, že jsem v životě nic tak dobrého nejedl ani v rakouských hospodách. Ráno přinesli kafe a to kafe bylo lepší, než jsem kdekoliv v Rakousku pil. Když se mě pak ptali doktoři v Praze, jak jsem se v té nemocnici měl, odpověděl jsem: všechno tu máte skvělé, ale mizerně vaříte.“
Ivan Medek (LN)
Příběh psychospirituální krize se začal psát na přelomu 60. a 70. let, kdy americký psychiatr John W. Perry spustil jeden zajímavý experiment. Lékař s bohatými zkušenostmi z ambulantní praxe a také osobní žák Carla Gustava Junga si úspěšně zažádal o grant a pak uzavřel s psychiatry v jednom obvodu kalifornského Berkeley dohodu: kdykoli k nim dorazí nový klient s typickými příznaky psychózy (bludy, halucinace, vnitřní hlasy), obratem jej pošlou do jeho nového zařízení Diabasis. Tam bláznícího člověka namísto hospitalizace, diagnózy a léků čekal radikálně odlišný přístup. Tým Diabasis netvořili promovaní experti, ale většinou laici, kteří měli vlastní zkušenosti se změněnými stavy vědomí. Příznaky šílenství Perry nenazýval nemocí, kterou je třeba léčit, ale transformačním procesem, jímž je možné bezpečně projít a najít sama sebe. Žádné léky nepodával, personál se věnoval především intuitivnímu provázení a psychoterapii, jež měla klientovi pomoci mimořádným zážitkům porozumět. Dveře Diabasis se nezamykaly, pro záchvaty zuřivosti tu byla připravena zvláštní místnost s předměty určenými k rozbíjení. Pro klienty, kteří měli potřebu vyjádřit své prožitky tvůrčím způsobem, pak malířská plátna. Výsledky tříletého experimentu byly pozoruhodně úspěšné – zejména u lidí, kteří prožívali svou první psychotickou zkušenost, došlo k výraznému zlepšení bez recidivy. Perry nakonec odhadl, že asi 15 procent všech pacientů léčených běžně jako schizofrenici prochází transformační krizí.
Respekt
Nejsem odborníkem na jazykovědu, ale vlastně každému Evropanu, který se učil aspoň trochu japonsky, je známo, že trvalé používání japonského znakového systému “kandži”, má vliv taky na vnímání světa. Japonci, kteří se dívají na hodně detailní obraz nebo přehled čísel, normálně vidí to, co vidíme i my Evropané, ale oni toho vnímají mnohem víc. Je to proto, že my jsme se ve škole naučili abecedu a oni kandži. Tyhle znaky mohou být pokládány za malé obrázky, které jsou definovány sledem čárek a jejich výslovnost je nutno se individuálně, znak za znakem naučit. Znaky, které se skládají z hodně čárek, se musí uživatel v krátké době naučit správně psát, nebo lépe malovat, a velká část těch čárek a jejich mnohotvárnost jsou příčinou toho, že japonští, dobře vycvičení čtenáři, jsou schopni daleko lépe vnímat detaily Uwe Ladwig, Britské listy„Víte, kolik váží hlava?“ ptá se Paul Baxter svých žáků. Hlava prý váží pět kilogramů a to je důvod ji nevystrkovat příliš dopředu. Což prý dělá většina lidí ve snaze lépe vidět, načerpat co nejvíc podnětů. Tím pádem se namáhají svaly na zadní straně krku a také omezují přísun krve do mozku. Jemnými pohyby navádí učitel své žáky, aby si lépe uvědomili svoje tělo a vrátili hlavu tam, kam patří. „Nechte svět přijít k vám, nemusíte se za ním naklánět,“ radí jim. K. Vitvarová-Vránková (Přesezené lidstvo)
Dalo by se říci, že já osobně jsem vznikl naprosto pavědecky. Tedy pokud odhlédneme od samotného aktu rodičů, samozřejmě. Neboť mne v roce 1969 "vypočítal" slovenský astrolog Eugen Jonáš na přání mých rodičů, že chtějí zdravého a moudrého syna, neboť dceru již měli. Dostali na celý rok 2 zaručené termíny a mečbol proměnili hned ten první. Jiří Mašek (Jedině "pošuk" jednou za mnoho let dokáže změnit dějiny lidstva a celé paradigma, Osud.cz)
"Kdo nedovede svým psaním nikoho naštvat, ten by neměl psát." Kingsley Amis
Vlastimil Marek, čtvrtek 1. květen 2008
