Ještě v dobách normalizace jsem si dopisoval s několika desítkami nadšenců z USA, Holandska, Japonska a Anglie. S některými z nich jsem si vyměňoval magnetofonové kazety, na kterých jsme vždy oba, on i já, natočili své oblíbené skladby svých oblíbených skupin. Několikrát se stalo, že až na jednu dvě byly na kazetě od dopisového přítele (a ode mne) stejné skladby, jen v jiném pořadí. S nadšením jsem zjistil, že i samo pořadí skladeb má svou informativní hodnotu a o odesílateli něco vypovídá. Jak si tak čtu v novinách, sem tam mne zaujme něco, s čím bych se rád podělil. Zde to je. Bez komentáře (protože vypovídá nejen ten který text, ale i pořadí, v jakém je zde ventilován).
Na další ukázku boje našich politiků proti boji s korupcí upozornil týdeník Euro, který se věnoval návrhu zákona proti praní špinavých peněz. Podle tohoto zákona mají mít banky a jiné finanční instituce povinnost provádět hloubkové kontroly u takzvaných PEPs, tedy politicky exponovaných osob (politically exponed persons), čili lidí, u nichž je nebezpečí korupce a praní špinavých peněz největší. Týdeník cituje jeden odstavec směrnice Evropského parlamentu, kde jsou uvedeny osoby, jichž se má zákonné opatření týkat. Jsou to nejen vrcholní politici, ale i členové nejvyšších soudních orgánů, nejvýše postavení činitelé bank, ozbrojených sil, kontrolních sborů podniků ve vlastnictví státu a další. Paragraf našeho navrhovaného zákona obsahuje víceméně shodný výčet těchto PEPs, ale je doplněn o větičku, že se to týká osoby, „která obdobné funkce vykonává v orgánech Evropské unie nebo jiných mezinárodních organizací, a to po dobu výkonu této funkce a dále po dobu jednoho roku po ukončení výkonu této funkce, a která za prvé má bydliště mimo Českou republiku, nebo za druhé takovou významnou veřejnou funkci vykonává mimo Českou republiku.“ Není to roztomilé? Zákon se má vztahovat třeba na Tošovského nebo Špidlu, ale nikoliv na Topolánka, Rychetského nebo Romana – protože nemají bydliště mimo Českou republiku! Neposmáli byste se? Neviditelny pes, Wagner
Jazzmani venku jsou hodně pobožný. A taky jako cikáni si váží svého daru a modlí se za něj. Když jsem začal hrát s Gulo Čarem, myslel jsem si, že vím o muzice všechno. Jenže nevím nic. Neboj a hraj, co jsi, říkali. Jsou to lidi bez vzdělání, ale například já se učil Inner Urge od Joe Hendersona rok, je to nesmírně složitá skladba. Pavel Dirda si během dvou zkoušek našel na pianu podle sluchu kila a za týden volal, že to má. To si pak říkám, že vzdělání fakt možná omezuje. Saxofonista Štěpán Markovič, Reflex 18/08
Stalo se to na expozici nové hudby už mnohokrát. Obzvláště vyniklo, jak my Češi žijeme v zajetí představ o hudbě, které nám zanechalo 19. století. Tyto představy časem sice dostaly trochu moderní kabát, ale v podstatě zůstaly nedotčeny. Opět mi došlo, jak hluboko jsme se ocitli v područí cynických honykářů krmících nás jakýmisi náhražkami hudby, bez ustání se valícími na české uši ze všech médií. Jaroslav Šťastný, A2 19/08
Těm, kdo se tlačí před regály s extraktem z plesnivé kávy, párky z kožové emulze, sýrovými náhražkami č rýží s pachem potkaní moči se potřeba snížení spotřeby špatně tlumočí. Don´t worry, be happy demente! Karel Dolejší, A2 19/08
V těchto dnech je v českém tisku často citován výrok prvního izraelského premiéra Ben Guriona o tom, že bez československých zbraní by Izrael nevznikl. Nebylo by to pro svět ale nakonec lepší? Co kdyby tehdy Stalin nebyl hloupý nebo kdyby Československo respektovalo zbrojní embargo OSN? Dějiny Blízkého východu mohly vypadat jinak: militantní sionisté by opustili Palestinu a ostatní Židé by v poklidu žili ve státě s islámskou většinou tak jako celá staletí předtím. Nedošlo by ke třem velkým válkám, statisíce Palestinců by nepřišly o domov a neživořily po generace v uprchlických táborech. Terorismus by zůstal okrajovým jevem a arabské země by určitě nehledaly tak intenzivně pomoc u Moskvy. Na Blízkém východě by nevznikl neuralgický bod mezinárodní politiky. Petr Zídek, LN 10. 5. 2008
Jaký by byl asi život Palestinců, kdyby gigantické částky věnované po 60 let mezinárodním společenstvím na jejich podporu dostali skutečně potřební, nebyly palestinskými vůdci rozkrádány, vydávány na terorismus a výchovu palestinských dětí k nenávisti vůči Židům? Leo Pavlát, LN 20. 5. 2008
Poslední nadějí (v X faktoru, pozn. aut.) tedy zůstává skupina All X, která může celou soutěž hacknout. Stejně jako feministčin sen při sledování soutěže Miss ČR, jež si toužebně přeje, aby si nová královna krásy vykasala plesovou sukni, stáhla trenýrky a zatočila prezidentu Zapletalovi před nosem svým penisem, by se mohla celá reality show přeměnit ve vlastní parodii a vítězství nevšednosti, kdyby na stupních vítězů stanula skupinka herců, kteří jsou zábavní, šikovní a kteří snad ze všeho nejhůř zpívají. Iva Baslarová, Jak se oslavuje stejnost (Cigáni, tlustá holka a X Factor), A2 18/08
Většina zdravotníků i úředníků jsou v civilním životě nepochybně slušní lidé. Proč se ale ve své profesi chovají stroze, bezohledně a nepřístupně? Nemocniční kolosy svou velikostí, způsobem organizace a soustředěním na produkci výkonů bezprostředně ohrožují zdraví pacientů. Ze Zimbardova experimentu vyplynulo, že lidé, kteří přijmou nějakou shůry definovanou roli, ji přestanou hrát a začnou žít. Medicína je právě takovou autoritou. Bíle uniformovaný lékař je mocný. Je na něm,. Aby rozhodl., co je a není nemoc. Může pacientovi hospitalizací bránit v pohybu. Omezit jeho kontakt s rodinou. Stanovit mu příděly jídla. Kdykoliv jej budit. Nutit jej užívat chemické léky nebo mu operací odstranit část těla. Zneužití této moci je možné zabránit zase jen změnou prostředí. MUDr Jan Hnízdil, LN 20. 5. 2008
Trenér Brückner po skončení zápasu v televizním studiu ještě cosi „filosofoval“ o tom, jak se jeho svěřenci měli či neměli bránit a tvářil se, jako by krutá prohra českého týmu byla jen věcí nedodržení jakýchsi fotbalových zásad a pravidel. Jenže každý, kdo zápas sledoval na vlastní oči, věděl a viděl, že ta turecká výhra vůbec nebyla jen o fotbale. Turci byli proti Čechům menší, pomalejší, k bráně se za normálních okolností ani neprobojovali, na dlouhána Kollera nemohli často ani doskočit. Ten fascinující výkon byl výsledkem jejich ducha a touhy vítězit. Jevil se jako zázrak. Možná že i byl zázrakem přesně v tom smyslu, v jakém se zázraky zpravidla dějí. Totiž, že se stane něco, pro co zdánlivě (a někdy nejen zdánlivě) nejsou žádné materiální příčiny, nic tomu nenasvědčuje, všichni se proti tomu pojistí. A ono se přesto přihodí a stane. Turci prohrávali 2:0 ještě v době, kdy jim do regulérního konce zápasu zbývalo pouhých 15 minut a nesklonili hlavu a stále věřili ve své vítězství. Turci, na rozdíl od Čechů, jistě věří v zázraky. Ten zázrak se na fotbalovém hřišti nakonec skutečně stal. To, že se něco takového vůbec může přihodit, je ale nakonec dobrá zpráva nejen pro Turky, ale i pro nás Čechy. Takže ani my bychom příště neměli věřit těm, kteří tvrdí: Nevěřte v zázraky! Což je na jeden „obyčejný“ fotbalový zápas docela slušné poznání. Luděk Toman, BL
Vlastimil Marek, pátek 4. červenec 2008
