Udělal jsem si radost a zakoupil na CD několik alb, které formovaly mé mládí v 70. letech. Při kvalitním poslechu bílého dvojalba Beatles, Johna Lennona, King Crimson a Franka Zappy jsem „rezonoval“ na několika úrovních najednou.
Za prvé, při takovýchto chvílích člověku naplno dojde, že se mu všechny sny a touhy splnily. Když jsem kdysi zpíval s Lennonem „Imagine“ nebo „Working class hero“, nadnášel se při velebných a skály téměř lámajících tónech melotronu King Crimsonů , žasl, jak si Zappa krásně dokáže dělat srandu i z toho, co většina ostatních lidí kdekoliv na svobodném světě považuje za nedotknutelné, tušil jsem, že se jedná o svobodu, ale také o techniku, jak přežít, aniž by se člověk dal režimem zmanipulovat. Jen jsem nemohl vědět, že se to tak dokonale povede. A že si při poslechu týchž alb, které jsem si mohl svobodně vybrat mezi tisíci jiných titulů na CD, po třiceti letech, krásně zavzpomínám.
Za druhé, možnost „být při tom“ (s minimálním zpožděním) zformovala základ budoucích charakterových vlastností budoucích disidentů a outsiderů, kteří dnes tvoří a zcela jistě budou tvořit základ nápravných trendů současné společnosti v krizi. Zatímco knihy nebo filmy se k nám tehdy dostávaly s velkým zpožděním, desky jsme na černé burze měli téměř vzápětí, co vyšly na Západě. Přestože jsme textům moc nerozuměli, cítili jsme nanejvýš jasně, že jde o něco velmi důležitého a zásadního. Mimochodem, jako se mnozí jiní naučili anglicky z textů Beatles, já jsem se, kromě čtení podpultových anglických sci-fi z Národní technické knihovny, naučil anglicky tím, že jsem překládal texty o józe, duchovnosti a zenu, a v hudbě pak Jesus Christ Superstar a texty Franka Zappy.
Za třetí, tehdejší špičky svou invencí a originalitou i dnes, po třiceti letech, o třídu převyšují i současné hvězdy. Tehdy, na rozdíl ode dneška, kdy jde maximálně o peníze, totiž o něco šlo. Celá jedna generace na celém (alespoň západním) světě začala měnit svět. Kluci, kteří neznali noty, bořili mýty a pokrok svazující předpisy a hráli tak svobodně a přirozeně, že je začal kopírovat i svět jejich původních kritiků. Ne že by se to zase změnilo nějak moc: i dnes si, když čtu o zázračných šestiletých houslistech, které v pěti nevzali pro nedostatek talentu na hudební školu, s chutí zazpívám s Pink Floydy „We don´t need no education…“ Ti kluci tenkrát ochutnali svobodu tvorby. Hráli si. Vyvlékli se ze svazujících pout tradic, konvence, pseudomorálky. A v jejich písničkách a skladbách je to všechno, včetně jejich revolty a tehdejší doby, dodnes cítit.
Za čtvrté, Beatles, Zappa, Fripp, Eno, Wyatt a desítky dalších nejen mně pomohli pochopit, že tehdy našimi učiteli a mentory tak zdůrazňovaná technika a teorie (hry na nástroj, psaní článku, sestavování plánu práce nebo života) nikdy nenahradí praxi invence, intuice, improvizace a odvahy riskovat. Všichni ti, kteří se třeba při rockování či pozdějším folkování naučili díky vnějším tlakům vynalézat, měnit, hledat svůj autentický výraz, a tvořivě znovu a znovu po každém zákazu zvedat hlavu a znovu půl roku nacvičovat jednou jedinkrát odehraný koncert, tak zvládli důležité umění nezdávat se, věřit si a jít za svým cílem: dnes jako když našli. Museli jsme se neustále přizpůsobovat, a dnes se nám to velmi hodí. Kdo byl aktivní tehdy, je aktivní i dnes.
Za páté, zcela souhlasím s klasikem, který prohlásil, že „hudba je lepší než slova, protože je přesnější než slova“. Z alb ze 70. let i dnes, po tolika letech, přímo čpí mezinárodně a mezikulturně srozumitelná generační revolta, energie mládí, odvaha bořit zavedené postupy, mýty a paradigmata. Tehdy jsem napsal, že „proletáři všech zemí jsou už spojení – rockovou hudbou“: dnes zní rockový rytmus na čtyři doby i islámským, hinduistickým, čínským a barmským světem (a Západ naopak stále dychtivěji naslouchá penězi nezkaženému tepu etnické hudby ze všech koutů zeměkoule). Jestli se má svět islámu a křesťanství (a chudý jih a bohatý sever) naučit vzájemné toleranci, abychom v nejbližší budoucnosti nedopadli jako ve třicetileté válce středověku, nejlepší a jediná možná cesta tolerance a respektu je cesta kultury, a hudby zvlášť.
Mimochodem, jestli jsme si my tady stěžovali na obtíže, s jakými jsme na černé burze kupovali propašovaná elpíčka světových skupin a nemohli získat povolení veřejně vystupovat, kam se hrabeme třeba na Andreje Kuvezina (Yat-kha), který ve stejné době kupoval desky Led Zeppelin a Rolling Stones (a taky si pořídil Fendera Stratocastera a malé kytarové combo) od ruských námořníků, kteří je pašovali z Japonska. No představte si to: jurta, vedle generátor na naftu, aby byl proud, a uvnitř vlasatý šikmooký kočovník hobluje sólovku volume naplno doprava, taky aby přehlušil rachot vichru a hukot generátoru! Svět mladých nezmanipulovaných duší odkojených rockovou muzikou byl již tehdy skutečně propojen daleko víc, než jsme se my tady v Evropě odvažovali tušit.
To generace po nás už měla něco jiného – počítače. Znám několik třicátníků, kteří by mohli sepsat řadu zábavných historek ve stylu „byl jsem při tom“ na jiné, tedy počítačové téma. Přesto i u jejich generace šlo o to jediné – dobýt si a uchovat svobodu, tvořivost a nezávislost. A dnes mají internet a podnikání a zdravou skepsi. I někteří současní třicátníci už totiž také „byli při tom“.
Sociologové vědí, že jedním z několika základních lidských pudů je „touha být součástí něčeho většího“. Jinými slovy, být při tom, když se tvoří dějiny. My starší, kteří jsme se díky rockové hudbě naučili aktivně přijímat a vytvářet události své doby, víme velmi dobře, že naše spokojenost nebo nespokojenost i dnes závisí na tom, jak i ty současné události přijímáme – ne na tom, jaké podstaty ty události jsou. Tehdy jsme byli aktivně při tom, a dokážeme být aktivní i dnes.
Všimněte si – bývalí rockeři nemají potíže s internetem, a vsaďte se, že i dnešní internetisté nebudou mít v budoucnosti potíže s něčím, co teprve přijde s další generací. Zase budeme (a budou) při tom.
I v tom příštím roce… PF 2007!
Vlastimil Marek, neděle 31. prosinec 2006
