Pracovně tomu říkám „syndrom porodníka“. Ženské myšlení, ženské vnímání času, ženský způsob komunikace, to vše je, jak dnes informovaní lidé vědí, velmi odlišné od mužského myšlení, mužského vnímání času a mužského způsobu komunikace. Muži porodníci jsou ve škole učeni operovat a zabývají se jen a jen nemocemi (a komplikacemi).
Ještě přesněji, být v klidu, pokud jste těhotná, ale navíc pozitivně informována, fyzicky a mentálně připravena, to je, oč tu (v průběhu těhotenství, a především při porodu) běží… Přitom negativní vliv médií (když se v jakémkoliv filmu či v televizi objeví porod, žena leží na zádech a křičí bolestí) na jedné, nezájem společnosti a rostoucí počet neplodných párů na druhé straně udělal z těhotenství a porodu spíše strašáka než oslavu zázraku stvoření. Pokusím se hned z několika rovin naznačit, že všechno by mohlo a mělo být jinak.
Syndrom bílého pláště je termín, označující skutečnost, že prakticky každý, komu lékař měří krevní tlak, ho má vyšší, než obvykle. Prostředí, a „bílý plášť“ lékaře tlak krve prostě zvýší. Jak asi působí na krevní tlak, a tedy psychiku ženy, prostředí továrny na výrobu miminek, nemocnice (protože právě tam jsou naše porodnice umístěny)? Včetně pocitů bezmoci, neinformovanosti, více než časté arogance mužů porodníků. Včetně dlouhých výčtů všeho toho, co by se rodičce a jejímu děťátku mohlo stát, kdyby tam nebyl on, hrdina, spasitel a zachránce, porodník (o tomto negativním vlivu porodníků napíši někdy příště).
Důsledky? Příloha LN Pátek (6. 10. 2006) přinesla zamyšlení na téma Těhulky v panice: „Intenzivní úzkost a paranoia, jestli není něco špatně, jsou nejnápadnějšími znaky těhulkovského syndromu…“ Jev je to bohužel stále běžnější. Petra Gümplová dále uvádí: „Mnoho antropologů poukazuje na to, že ačkoliv západní kultura dosáhla největšího civilizačního pokroku a úrovně lékařské péče, její rodiče umějí s dětmi zacházet nejméně obratně ze všech kultur… Dnešní rodiče mají nejmenší zkušenosti s péčí o děti ze všech předcházejících generací.“
To jsou paradoxy, že? Navíc informační bariéry jsou, bez dobré vůle je překonat a především osvěty, většinou nepřekonatelné. Jedna maminka šla parkem se svou přirozeně porozenou, a tedy věčně usměvavou a vrnící holčičkou uvázanou v šátku na svém těle, a již zdálky zaslechla usedavý pláč nějakého nešťastného dítěte v kočárku. Když ovšem tu druhou ženu se řvoucím miminem v kočárku míjela, uslyšela jistě upřímnou poznámku: „Chudák děcko!“
Po letech zdůrazňování absolutní priority psychické pohody v těhotenství a především u porodu (a netýká se to jen žen, ale i nás všechny ostatní) mne jednou na semináři překvapila intelektuálka, která se pochlubila, že to už pochopila, a při druhém těhotenství už neplánuje týden před nástupem do porodnice stěhování a malování. Jenže pak dodala: „Akorát si musím dodělat diplomku.“
Po všech těch rocích někdy zdánlivě velmi marného donkichotovského boje s přepevnými mlýny porodnické nadřazenosti na jedné, a absolutním nezájmem, v lepším případě neschopností žen číst na straně druhé, jsem se ale konečně dočkal pozitivního návodu. Zatímco jsem totiž v úžasu sledoval, s jakým nepochopením řada žen komentovala diskusi na téma mého rozhlasové utkání se suverénním a úspěšným porodníkem, stačilo jen kliknout v seznamu článků na totéž téma a objevil jsem zpověď rodičky, která měla to štěstí, že porodila na správném místě (informovaní už tuší, že to bylo ve Vrchlabí):
A pak přišel největší šok! Připadala jsem si vysílená, chtěla vše "přirozené" vzdát a toužila jsem po něčem od bolesti a pro urychlení toho nekonečného otevírání. A sestra se zeptala, jestli nemám hlad a nechci se napít a z kapsy vytáhla tabulku čokolády! Ohromeně jsem se zeptala, jak je to možné, při minulém porodu jsem jíst přece nesměla a dostávala jsem kapačkou glukózu, ona mě však ujistila, že je to v pořádku, a porod není operace, takže není důvod, proč se neposilnit. Pořádně jsem se napila a při vychutnávání slaďoučkého čtverečku čokolády jsem si ani neuvědomila, jak krásně se rozběhlo otevírání a najednou jsem měla velkou potřebu tlačit. A to už byl na světe můj syn, vrnícího mi ho položily na břicho a vzdálily se, abychom měli tuto krásnou chvíli s manželem jen pro sebe. Můj pocit v této chvíli mohu popsat pouze jediným slovem – totální ORGASMUS! Oba jsme s manželem plakali a smáli se a já jsem si až po chvíli uvědomila, že jsem nedostala vůbec žádné léky a kapačky, nebyla jsem nastřižená a porod v poloze, jakou jsem si mohla vybrat sama, byl mnohem příjemnější a také kratší, než ten první, medicínský.
Nádhera, že? Stačila tabulka čokolády, psychika se vrátila do normálu a už to jelo jako po másle. Psychika ženy, to je oč tu běží, vážení nositelé bílých plášťů, a především vážené rodičky. Být v klidu.
Proto se také těhotenství zcela správě říká jiný stav: tělo ženy je tak od 3. měsíce zaplaveno zvýšenou hladinou přirozených opiátů (endorfinů). Pracovně tomu říkám „přírodní způsob, jak zklidnit mozky českých intelektuálek, které mají tendenci porod nastudovat, nejlépe z učebnic patologie porodů“.
Komentář svého rozhlasového setkání s úspěšným mladým porodníkem z naší největší porodnice jsem nemohl nezakončit řečnickou otázkou: Není přítomnost muže porodníka (s jeho ryze mužským a často až přehnaně testosteronovým chováním) při tak ryze ženské události, jakou je porod, spíše kontraproduktivní?
Za necelý měsíc se mi dostalo kardinálního důkazu opět přímo ze života. Jedna čerstvá maminka, které těsně před termínem velmi pomohl orientální tanec v kruhu dalších těhotných žen, vyprávěla později, jak její porod probíhal. Díky tanci se tak zklidnila, že si stihli s mužem ještě dát slavnostní večeři a pak už jeli do porodnice. Vše probíhalo jak má, jenže ouha, vstoupil suverénní porodník a zahlaholil: „Tak maminko, jak to vypadá?“ A porod se v tu ránu zastavil. Po chvíli onen bodrý muž (ano, byl to, jaká náhodička, právě onen rozhlasový suverén) v tomtéž silovém a netrpělivém duchu pokračoval: „Tak vy se nám neotevíráte. Tak to vám dáme provokačku…“ Žena začala injekci syntetického oxytocinu odmítat, ale úspěšný porodník ji přerušil: „Tak to mi okamžitě podepíšete revers, protože v tom případě neručím za nějaké ty komplikace…“
Testosteronově bodrého porodníka museli požádat, aby odešel, vydýchat to a počkat. Pak se psychika rodičky zklidnila, porod se opět rozeběhl a zdárně skočil bez jakýchkoli komplikací.
Pracovně tomuto jevu říkám „syndrom porodníka“. Ženské myšlení, ženské vnímání času, ženský způsob komunikace, to vše je, jak dnes informovaní lidé vědí, velmi odlišné od mužského myšlení, mužského vnímání času a mužského způsobu komunikace. Muži porodníci jsou ve škole učeni operovat a zabývají se jen a jen nemocemi (a komplikacemi). Naprostá většina českých porodníků navíc nikdy neviděla nezažila přirozený porod. Muži navíc ze své mužské podstaty řeší jakoukoliv komplikaci rychle, přímo, akcí. Jenže žena, její tělo, její psychika, potřebuje zvláště při porodu nechat přírodu fungovat ve svém vlastním tempu (nezávislém na tom, jestli porodník spěchá, protože mu končí směna, nebo je jen mužsky netrpělivý).
Tak znovu: psychika rodičky, to je alfa a omega zdravého těhotenství a přirozeného porodu bez komplikací. Ty z valné většiny způsobují právě mužské prostředí a mužské způsoby jednání s ženami-rodičkami.
Být v klidu, vážené současné i budoucí maminky, radovat se a oslavovat, případně nenechat si, když už to zatím jinak nejde, muži porodníky a systémem porodnic narušit posvátné chvíle zrodu nového života, to je, oč tu běží.
Vlastimil Marek, sobota 7. říjen 2006
