Lidská paměť je nespolehlivá, iluzorní a výběrová, právě tak jako rozum, přičemž zmatek iluzorně vnímaného (a programy myslí zprostředkovaného) světa je dnes historicky bezprecedentní: jak se tedy zachovat v jednotlivých turbulentních a chaotických situací, se kterými nesouzníme? Začali se ptát začátečníci z další generace: Jak se dostat ze světa máji (spánku, iluzí), jak se probudit? Jak žít téměř zenově i když mi (zazenová ani jiná) meditace nejde? Jak se zachovat v situacích v rodině, v manželství, které se opakují a jedinec padá do pasti rozbouřených a nezvladatelných emocí stále znovu? Řešení je jednoduché: rozhodnout se nedat se postupně (situací, partnerkou, šéfem, dnem blbcem) zblbnout. Řečeno se zenovým titulkem rozhodující je úmysl. Jistě, chce to pravidelný a celoživotní trénink, tento je ale fyzicky celkem nenáročný Můj mistr mi vždy, když jsem na jeho otázku odpovídal že nevím, psával výborně, teď to prostě dělej deset tisíc let…
Což souvisí s tím, jak fungujeme jako savci a co máme společného např. s jeleny v říji. V tomto důležitém období mají alfa samci ve stádu velmi vysoké hladiny testosteronu v krvi (které se starají o agresivitu a sebevědomí říjného samce, aby mohl kontrolovat a ovládat celé stádo). Jenže co se stane, když alfa samec je třeba odstřelen nějakým horlivým svátečním myslivcem? Jeden z beta samců tedy začne hrát roli alfa samce, a témě okamžitě se produkce testosteronu v jeho krvi mnohonásobně zvýší a z bety se stane i chováním alfa.
Naznačuji, že naše způsoby učení (se) o životě, smyslu všeho a vůbec, jsou úplně vedle a krmí jen tu část popleteného mozku, která námi třepe jak foxteriér krysou. Meditace a čtení o příhodách mnichů a moudré, ale pro začátečníky záhadné odpovědi mistrů, jsou jen a jen popisy koláčů, metody, cílem je především utišit tu opičku rozum (nacpanou poučkami předchozích generací a vzorečky na to či ono a nekonečnými otázkami), co neustále komentuje (nebo, jinými slovy, čte si o koláčích, vztazích, lásce, štěstí atd. atp., v naději že se nasytí a dosáhne všeho, o čem sní, když zrovna spí). Jinak řečeno, objevit a dostat se (trpělivým tréninkem do jiného než tzv. obvyklého způsobu existence) do nirvány, světa klidu a míru (šánti). Proto mistři neustále opakují to základní: probudit se z iluzí, že svět je to, co nám běží hlavami…
A to nezískáme tím, že o tom budeme přemýšlet, číst, že to našprtáme z nějaké učebnice, že se podíváme na nějaký instruktážní dokument nebo si přečteme knihu o životě nějakého mistra nebo gurua. Nebo dokonce že stačí se naučit dělat poklony nebo zpívat mantry nebo sedět v zazenu: to jsou jen metody jak připravit a vyčistit tělo, aby se dalo pracovat s myslí. Příručky, návody na upotřebení, to vše jsou jen informační cedule a instrukce, to jsou cesty, jak toho umění to vše pochopit, ne cíle. A pak začne trpělivá praxe, je třeba na to mozek a jeho automatické cesty jak funguje přeučit ze zvířátkovské automatizace (ovlivněné dětstvím, prostředím, stravou, školou a vzděláním) do autentické formy teď a tady. Když kdysi dávno parta mnichů při pokusu emigrovat z okupovaného Tibetu přešla Himálaj v zimě, což se do té doby považovalo za nemožné, na tiskové konferenci se pak novinář v údivu ptal: jak jste to dokázali? A jeden mnich ten div divů vysvětlil: No, to je jednoduché. Rozhodli jsme se (pojali jsme úmysl, přeložil bych v rámci tohoto blogu), a vykročili: nejprve levou nohou, pak pravou a tak pořád dokola…
Tak jako platí, že vynálezem písma lidstvo ztratilo paměť (a vynálezem kalkulačky ztrácíme schopnost počítat, a vynálezem pornografie na internetu schopnost a ochotu se fyzicky milovat a mít děti), dnes platí, že všechno i o zenu či cestách k dosažení osvícení už bylo napsáno a řečeno, ale protože nikdo neposlouchal (a v davu se nic nepředá a nezíská), je třeba to neustále opakovat…
Velmi osvědčeným fíglem na diktát myšlení je (buddhisticky) pomáhat druhým. Už i lékařská věda zjistila, že lidé, kteří pomáhají ostatním, jsou zdravější, imunitně silnější, a šťastnější. Ne tedy snít o tom, že budu šťastný (šťastná), ale prostě začít hrát, a pak v tom vytrvat, deset tisíc let, že jsem šťastný (šťastná). Usmívat se, i když prší, hledat a postupně stále častěji i nacházet alternativně optimistické vnímání reality kolem (na všem, i na tom, že spadnu a natluču si nos, je něco pozitivního). Po nějaké době tréninku pozornosti (abych už nikdy nespadl, ve smyslu rčení génius dělá chyby, ale blbec je opakuje) se pak i mysl naučí automaticky promítat na monitor mysli rovnou pozitivní obraz reality.
Začít to ale muselo úmyslem…
