Neexistuje jediný důkaz, že to, jak dnes probíhá porod v továrnách na děti, které se nazývají porodnice, je (kromě několika procent akutních patologických případů) pro ženu rodičku a její dítě bezpečné a prospěšné. Naopak, existují již desítky závažných studií, dokazujících, že téměř všechno na běžném lékaři vedeném porodu (poloha, rutinní přístupy a postupy, odcizení, aplikace povzbuzujících a utišujících prostředků atd.) ženu rodičku a především její dítě ohrožuje a bohužel také někdy na celý život často fyzicky a hlavně psychicky negativně ovlivňuje.
Všichni jsme oběti obětí S. Bosnerová
Hlasy zatím osamělých odborníků a rostoucí armády postižených jsou jednoznačné: stáváme se čím dál bezmocnějšími oběťmi „medicínskoprůmyslového komplexu“ a stále očividněji špatně nastaveného systému „zdravotnictví“ (rozuměj, „nemocnictví“, protože lékaři se zabývají výhradně nemocemi).
Současné problémy zdravotnictví jsou jen špičkou ledovce zcela nevyjasněných postojů a absolutního nedostatku jakékoliv vize. Lékařům porodníkům a anesteziologům jde o práci (a o peníze až v první řadě, i když např. nepřiznávají, že je jich více než před deseti lety, kdy se ovšem rodilo dvojnásob dětí), a nastávajícím maminkám o přirozený (humánní) porod a zdravé děti a budoucnost.
Současné porodnictví mi v něčem připomíná případ DDT. Také velké oslavy konečného řešení všech problémů se škůdci našich zahrad a polí (jak krásná to byla statistická čísla), a za nějakou dobu zjištění, že nejde o spásu, ale spíše o katastrofu, a celé další generace s tím mají dodnes velké starosti. Souvislost se škodlivými účinky tohoto tak populárního insekticidu totiž vůbec není náhodná. Institut pro veřejné zdraví v Berkeley publikoval v roce 2003 studii o plodnosti dcer, jejichž matky byly před třiceti lety vystaveny účinkům DDT. Američtí vědci zjistili, že pravděpodobnost otěhotnění dcery se s každými deseti mikrogramy insekticidu na litr mateřské krve snižuje o 32%. Je zřejmé, že dítě matky vystavené DDT může být nejen opožděno ve vývoji, jak se donedávna tvrdilo, ale vůbec nemusí přijít na svět.
Neexistuje jediný důkaz, že to, jak dnes probíhá porod v továrnách na děti, které se nazývají porodnice, je (kromě několika procent akutních patologických případů) pro ženu rodičku a její dítě bezpečné a prospěšné. Naopak, existují již desítky závažných studií, dokazujících, že téměř všechno na běžném lékaři vedeném porodu (poloha, rutinní přístupy a postupy, odcizení, aplikace povzbuzujících a utišujících prostředků atd.) ženu rodičku a především její dítě ohrožuje a bohužel také někdy na celý život často fyzicky a hlavně psychicky negativně ovlivňuje.
Na veřejném shromáždění na podporu samostatných porodních asistentek, na kterém se na prostranství na Klárově v lednu 2004 sešlo asi dvě stě maminek, miminek a několik tatínků (včetně žurnalistů) byla nejdokonalejším a přímo symbolickým vyjádřením tristní situace českých žen-rodiček fena, která volně a svobodně pobíhala mezi lidmi a kočárky a na jednom boku měla sprejem nastříkaný nápise „Rodím“, a na druhém „doma“.
O tom to všechno je, vážení. Nejde jen o spor mezi odborníky (finančně zainteresovanými na stávajícím stavu a už z principu nastavení našeho „nemocnictví“ ostře zaujatými proti jakýmkoliv změnám), poslanci a senátory (z nichž většina jsou muži, kteří si navíc návrh zákona o nelékařských povoláních zcela jistě podrobně nepřečetli a „neprohlédli“ tak fintu navrhovatele, Ministerstva zdravotnictví, které jedinou větičkou hodlá lékařům poskytnout i u porodů naprostý monopol a zlikvidovat tak profesi porodní asistentky), a tou částí ženské populace, která chce žít v demokracii (s možností svobodně si zvolit, tak jako ve většině zemí EU, způsob porodu). Je totiž jednoznačně prokázáno, že matky, které rodí s porodními asistentkami, mají daleko méně případných komplikací a navíc rodí snadněji a také, vážená vládo a pojišťovno, daleko levněji.
Zatímco každá fena má to štěstí, že může „rodit doma“, tedy v bezpečí známého prostředí, česká žena je většinou nic netušící a propagandou „odborníků“ zmanipulovanou obětí mašinérie systému, který sice proklamuje její dobro, ale ve skutečnosti ji svými pravidly omezuje a na porodnických odděleních „továren na poškozené výrobky“ přímo znásilňuje.
A který se na jedné straně zaštiťuje jediným vybraným statistickým číslem (zeptejte se skutečného a především odvážného odborníka, co všechno nás tohle číslo kojenecké úmrtnosti stojí), ale jiné údaje a možnosti úmyslně zamlčuje.
Tak jako kapři, ani lékaři a ministerští úředníci si „rybník“ (svého zdroje obživy a také dnes již téměř absolutní moci nad plátcem-pacientem) nevypustí. Je to na vás, ženy, matky, a dcery, budoucí rodičky. To vy můžete změnit systém, který přestal vyhovovat a fungovat, třeba tím, že si vyhledáte příslušné informace (a nezkreslená a nezamlčená čísla a fakta) a pak do těch porodnic, ve kterých z vás dělají nesvéprávné loutky, a ve kterých z vás tahají děti, prostě přestanete chodit.
Jsem si jist, že za několik let nám lékaři s velkou slávou oznámí, že rodit se má a dá také jinak. Jenže, pokud to nezměníme, oni si, právě tak jako v případě DDT, jen umyjí ruce a přepíší učebnice. Ale nám všem, kteří jsme, kdybychom byli porozeni s úctou a pokorou k životu (ne k plánu mezd a jednomu ukazateli), tedy přirozeně, mohli být např. daleko inteligentnější, zdravější, tolerantnější, ekologičtější a soucitnější, zbudou, tak jako po DDT, na celé další generace jen oči pro pláč a hory starostí, jak se vypořádat s individuálními i celospolečenskými důsledky stávajícího a tvrdohlavého porodnického „sociálního inženýrství“.
Vlastimil Marek, úterý 24. říjen 2006
