Spravedlivě rozhořčený a třeskutě upřímný referát profesora Piťhy na Pedagogických dnech v Hradci Králové (z dubna 2008) stojí za přečtení celý, slovo za slovem. Konečně zase někdo, kdo se neschovává za názory druhých, kdo neokecává a nezamlžuje, a kdo jde se svou kůží na (nejen pedagogický) trh. Podepsal bych to celé… až na jeden odstaveček.
Každý i jen trochu informovaný člověk musí souhlasit s neskrývaně přesným popisem situace v našem současném školství (kolik jeho ministrů a ministryň vyhlašovalo kolik reforem?): „Na přelidněných univerzitách se poflakují mladí lidé, kteří neměli odmaturovat, a žijí v líbezné symbióze s línými a nezodpovědnými učiteli, kteří ve svém druhém zaměstnání vydělávají peníze. Občas se sejdou, pohovoří a vzájemně si vyhoví. Toto stále nákladnější monstrum společnost platí a musí se pak starat o neuplatnitelné lidi s akademickým titulem,“ hřímá profesor Piťha a nešetří nikoho:
„V době pravidla Peníze jdou za žákem, v době bulvarizace tisku, všeobecné povrchnosti a reklam, je těžké vytvářet kvalitní, klidnou školu. O dobrých školách se nebude psát v tisku, dobré školy a dobří učitelé budou mít spíše potíže, protože poctivou prací s péčí o žáky budou dělat rodičům starosti,“ ví i z vlastní zkušenosti.
„Obávám se, že z našich škol začnou vycházet neotřesitelně drzí lidé, neschopní pořádné práce a bez schopnosti se dohodnout… Dalším nebezpečím, které vzniká odstraněním jakéhokoliv memorování (násobilka, básničky, vyjmenovaná slova, vzorečky atd.) je atrofie paměti a posléze zánik paměti vůbec. Představa, že naše školy budou opouštět dvacetiletí lidé s viditelnými znaky Alzheimerovy choroby, odkázaní na přístroje, není hezká. Jejich myšlení bude doslova na baterky,“ logicky dovozuje a prognosticky varuje.
Jenže dnes mi nejde o školství, ale spíše o duchovnost (která by mohla a měla být, ať už si trollové nebo vzdělaní ale materialisté říkají co chtějí, katalyzátorem pozitivních změn i v onom zmiňovaném školství). Odstavec, se kterým stejně vášnivě a třeskutě, jak byl napsán, (na základě vlastních zkušeností a nejnovějších výzkumů) nesouhlasím, zní takto:
„V našich základních školách se hojně debatuje, neustále a o všem. Vzpomínám si, jak mi s chloubou řekl jeden učitel výchovy k občanství na 2. stupni, že je to úžasné, na co ty děti nepřijdou: ´Představte si, že už sedmou hodinu debatujeme v sedmé třídě o tom, co to je duše. Já vždycky přivedu někoho, kdo k tomu má blízko a je debata, třeba různé faráře nebo psychiatra.´ Doporučil jsem mu, aby na osmou hodinu pozval někoho z opravny pneumatik, že tam o duši také hodně vědí, a udělal jsem si nepřítele na doživotí…“
Pan profesor Petr Piťha (1938), bohemista, katolický kněz a (matematický) lingvista, který studoval na FF UK v letech 1957 – 1966, je typický představitel oné poctivé materialistické tradice vzdělanosti druhé poloviny 20. století. Je tak intenzivně a celoživotně ponořen do svého světa znalostí, že nestíhá registrovat nenovější poznatky z oboru „duše“.
Ti informovanější materialisté už totiž začínají, pod tíhou důkazů z oblasti neurověd, připouštět, že duchovnost nezvratitelně a prokazatelně existuje, jen se například zdráhají používat slova duše, duchovnost, a užívají slova jako spiritualita, nebo přesah.
Bez duchovnosti by svět nebyl tím, čím je, a to zcela jistě ví i profesor Piťha. Duše, jakkoliv teologicky a katolicky (čti: vatikánsky) zneužita pro mocenské (čti: mužské) boje, prokazatelně, jakkoli zatím nezměřitelně, existuje. Bez víry je člověk nemocnější, slabší, neurotičtější. Ten, kdo pravidelně vykonává nějaká ta spirituální cvičení (modlitby, meditace, zpěv posvátných písní atd.), je zdravější, soucitnější, šťastnější a ekologičtější, než tzv. obyčejný občan (ateista).
Použiji-li poněkud krutého příměru pana profesora, i duše v automobilové pneumatice je ve své podstatě oním „nic“ uvnitř, bez kterého by ale pneumatika nefungovala.
Už kdysi dávno jistý čínský mudrc tvrdil, že teprve to nic ve džbánu dělá džbán džbánem. V počátcích teorie chaosu jeden vědec metaforicky popisoval, že budík je sice seznam všech koleček, páček, pérek a ručiček, ale teprve to nezvážitelné tik tak dělá budík budíkem. Právě tak člověk je seznam všech prvků, tkání, kostí, svalů a nervů, ale teprve to neviditelné a nic nevážící lidské tik tak, tedy duše, dělá člověka živým, vědomě existujícím a sebe a svět vnímavým.
Vždyť i pan profesor Piťha se kdysi nechal tajně vysvětit na kněze: v dobách „temna“ i on hledal něco, co mu pomůže, a nalezl víru a duchovnost (jakkoliv institucionálně zkreslenou: jemu samému pomohla).
Duše (a praktická duchovnost) je, a v budoucnosti stále více a častěji bude, daleko důležitější součástí života každého člověka, nebo člověk (pro neustálé a neřešitelné materialistické spory) vyhyne a nebude vůbec.
http://marek.blog.respekt.cz/c/538/Duchovnost-je-Cesta.html
http://marek.blog.respekt.cz/c/11770/Vira-je-vira-je-vira.html
http://marek.blog.respekt.cz/c/710/Osviceni.html
http://marek.blog.respekt.cz/c/442/Kdyz-jste-osviceni.html
Vlastimil Marek, středa 24. září 2008
