Neblahý vliv ne vlastní vinou arogantních, egoistických a do sebe a svých bolístek dnes zahleděných otců na dnes už dávno dospělé, samostatné a často i úspěšné dcery je stále zřejmější. Znám vysokoškolsky vzdělané a ve svém oboru velmi úspěšné a uznávané ženy, o kterých i v jejich dospělosti jejich otcové hovoří jako „o svém největším trápení a neúspěchu“. A ony to vždycky obrečí. Jedna taková měla naposledy slzy lítosti v očích, když četla v rozhovoru s Gábinou Osvaldovou o tom, jak se k ní choval její otec (a jak se choval a chová otec k Lucii Bílé).
„Její tatínek jí vůbec nevěří,“ prohlašuje v LN (rubrika Kulturní revue, 20. října 2007) o Lucii Bílé zpěvaččina dvorní textařka Gábina Osvaldová, „říká jí kozo a považuje za trubku, která se měla vyučit šičkou límečků a rukávků.“ A zmiňuje i svou vlastní zkušenost s otcem, který se choval podobně: „Už jako malý holce mi říkal jedudítě, to měla být taková dětská verze Jedubaby. Na moje premiéry nikdy nepřišel a na dopisy mi psal Moje dcera, absolventka kejklířské fakulty… z toho jak vypadám, si dělal srandu.“
Co takové chování otců dělá s psychikou jejich dcer a později žen, je nabíledni (a člověk nemusí být ani psychologem). Samozřejmě, totéž v bleděmodrém si se svými ego-otci prožívají i jejich synové (a později muži). Ti se prostě musí vzbouřit a své místo na slunci (a v rodinném kruhu) si vybojovat (věděl o tom své i Freud). Dcery to otevřenou vzpourou většinou vyřešit nedokáží. Jenže ono to otcovské tvrďáctví je jen póza, pokryteckou a vlastně prudérní maskulinní společností vnucený postoj suveréna, který nikdy nepláče a city smí projevit jen po vítězství „našich“ na mistrovství světa.
Vzdělané ženy tak samozřejmě vědí, že to jejich egotcové myslí vlastně dobře, pro jejich dobro (i Gábina Osvaldová zjistila, až když její otec zemřel, že celou dobu nosil u sebe její fotku). Jenže emoce jsou emoce, a od dětství neustále jitřené psychické rány v ženském sebevědomí se projevují nečekaně, a rychleji než rozum.
Podobné potíže s otcem, jako měly a mají nejen Gábina Osvaldová a Lucie Bílá, měla (jak si možná pamatují diváci filmu o jednom světovém turné) i Madonna. Té mé známé její otec, který je celoživotním koňákem (svým koňům říká „zlatíčka“, ale dceru nikdy v životě nepochválil), neustále předhazuje „kdy už bude mít konečně pořádné zaměstnání“ – protože ji vidí většinou doma za počítačem. Nedokáže si představit, že to, co dělá, je taky práce, a nedokáže se smířit s tím, že jeho dcera je na volné noze a vydělává si daleko víc, než vydělával on. To mu ale nebrání jí většinou nečekaně a krutě vmést do tváře nějakou tu ponižující větičku.
I můj otec se choval podobně furiantsky a vyčítavě. Když zemřel po banální operaci kýly (poté, co se krutě rozhádal se všemi příbuznými a kdekoho urazil), pitva objevila nádor v mozku, který ovlivňoval emoční centra.
Naznačuji, že neustálá kritika, jakkoliv původně v dobrém úmyslu (protože naši otcové nás chtěli vychovat k pořádku tresty a bitím), prokazatelně nefunguje. Zjištěno nejen ohlédnutím do minulosti, ale i současnými psychologickými a neurovědeckými výzkumy.
To, co tihle egotcové (aniž si toho vůbec všimnou, protože oni se zaobírají výhradně sami sebou) svým dcerám (a synům) dělali a dělají je kruté a samozřejmě odsouzeníhodné, a dospělé dcery si mohou vzájemně stěžovat, ale to je tak to jediné, co s tím mohou dělat. Jejich otcové se, tak jako staří psi, už novým kouskům nenaučí, takže rozhodnutí a řešení je právě na dcerách (a na synech): je třeba mít neustále na paměti, že naši otcové nevěděli, co činí, když nás „v našem zájmu“ bili a ponižovali, případně nadále ponižují, a že i oni jsou plni většinou dlouhodobě nezvládnutých emocí (které jim někdy začnou v mozku zhoubně bujet). Tak jako je každá agrese každého násilníka jen vnějším řešením a maskou nezvládnutého strachu, tak je i každá taková egotcovská jedupoznámka na adresu dospělé dcery jen zakrytím vnitřní nejistoty a strachu.
To, co o principu tohoto chování a jednání víme, naznačuje, že je nejvyšší čas, aby dcery všeobecně přestaly reagovat na urážky a ponižování ze strany svých egotců negativními emocemi a pláčem. Aby to, hlavně kvůli sobě, svým jeduotcům řekly (i s rizikem pravděpodobného nepochopení z jejich strany a nějaké té další výčitky a urážky). A hlavně aby se tahle nefungující strategie „výchovy“ dětí pomocí trestů a jedupoznámek už nepřenášela do dalších generací.
Vím, to se mi to radí, ale jiné řešení neexistuje. Egotec je tak dlouho a tak intenzivně zavirován svými výčitkami vůči dcerám (JÁ mám s tebou takové trápení, jsi MOJE největší zklamání), že pro své zhoubně rozbujelé ego úspěch své dcery neuvidí, ani kdyby ho kopl do zadku. Lék neexistuje, anebo to je „léčba vnukem“.
Je třeba přestat se tím trápit a žít svůj pozitivní a tvůrčí život (plný stále zdokonalovaného umění radovat se a přát) a nenechat si vnutit ten jejich (plný jedupoznámek a tedy i jedudětí).
Vlastimil Marek, pátek 26. říjen 2007
