Ptát se dnes u nás kohokoliv, jestli je gramotný, tedy jestli umí číst a psát, je nesmysl. Přesto stále méně lidí umí číst. Myslím tím skutečně číst. Tedy nejen umět poskládat písmenka do slov, anebo rozumět větám, ale také pochopit jejich smysl, případně umět ocenit jejich řád, a nakonec se dovtípit, co chtěl ten který pisatel tím kterým článkem (nebo dokonce knihou) říci.
Marshall McLuhan pochopil již před mnoha desetiletími, že „médium je poselství“, tedy že tak jako film, tak dnes i televize ovlivní, resp. již ovlivnila, způsob, jakým vnímáme svět: ten se nám dnes smrskl na rozměr obrazovky. Postupné zglajchšaltování námětu a jeho zpracování (není proč se snažit o nějak hluboké vyjadřování a i náklady na výrobu nějaké té inscenace nebo seriálu je možno postupně snižovat, protože zglajchšaltované diváctvo ochotně spolkne cokoliv). Zprávy jsou stále kratší, rychlejší a morbidnější, a i pořady, které ještě nedávno byly alespoň trochu zárukou kvality, zkomerčněly a nedá se na ně dívat.
Poslední takovou zkušenost jsem udělal při sledování pořadu Kultura.cz (ČT 2, neděle 26. listopadu 2006). Kultura? Kdepak: neuvěřitelná přehlídka (spíše promotion: propagace, reklamní kampaň, podpora prodeje) reklam na kýče (či alespoň ty nejpovrchnější druhy pop zábavy) překonala dosavadní „standardy“ (fanoušci snad prominou): Petr Novák, Depeche Mode a další, a pak dlouhý portrét druhořadého umělce (a organizátora aukcí), jehož nepůvodní a rádoby současné obrazy jeden po druhém připomínaly jednoho slavného malíře doby nedávné i současné za druhým. Nevěřili jsme se ženou vlastním očím: naprosté „zaprodání“ (stále ještě veřejnoprávního kanálu!) kšeftu, a rezignace na jakoukoli „osvětovou“ činnost. Ironik by napsal: konečně se naplnil skutečný význam slova „kanál“.
Nebo se snad tvůrci těchto a jiných pořadů inspirovali zadáním „vše pro masy“ a tak se, jako soukromé televize, pokouší oslovit masy stále větší mírou přizpůsobení vkusu davu?
Internet v tom smrskávání gramotnosti a velikosti ještě přečteného textu (nebo záběru pochopení světa) pokračoval a pokračuje: naprostá většina surferů spíše jen surfuje, místo aby četla, a když, tak jen titulek a dvě tři věty pod ním. Pokud je to nezaujme (a zaujme je to čím dál méně, protože již propadli touze spíše jen hledat a surfovat), ani nekliknou a článek nerozbalí. A pokud rozbalí, je-li článek delší než „jeden monitor“, surfují ihned vesele dál.
Klipová kultura časopiseckých útržků co nejseznačnějších informací odnaučila číst i většinu žen. Myslím tím skutečně číst. Všimli jste si, jak vypadají ženské (a bulvární) časopisy? Co největší (a nejskandálnější) fotografie, a jen popisek, případně článeček na pár odstavců. A v další „smrsklé“ generaci, ve věku mobilů a sms zprávy se pak umění číst scvrklo do rozměru malinkého jako display: už ani nezáleží na gramatice a zkratky vítězí. Jak zkratkovitě pak asi začíná „myslet“ a vnímat i mysl takové pilné zasilatelky sms zpráv (vyťukávaných hbitým palečkem pod lavicí ve škole a zasílaných kamarádce o lavici dál)?
Při vydávání čtvrtletníku „nové doby“ Baraka jsem měl příležitost několikrát spolupracovat s profesorem Neubauerem. Jeho neukojitelná snaha po dokonalosti velmi složitého textu, prošpikovaného citáty filosofických klasiků a etymologickými narážkami v rámci pátrání po původních významech těch zásadních slov je příslovečná. Číst jeho texty je dnes ale stále více, jak jsem zjistil již před deseti lety (kdy mi nakladatel při vypovídání smlouvy oznámil důvod konce naší spolupráce, tedy že jeho sekretářky tomu nerozumí), privilegium a rozkoš, jenž si může dopřát stále menší počet těch, kteří skutečně umí číst.
Několikrát jsme si na toto téma povídali a on jednou prohlásil: Umět číst (a oba jsme věděli, že tím rozumíme umět skutečně číst, viz začátek tohoto zamyšlení) už začíná být, a stále více bude, výsadou elit.
Nevím, co s tím. Začít už na školách a podchytávat „čtoucí“ nadšence a učit je skutečně číst? Rezignovat na všeobecné scvrkávání umění číst a pomocí internetu hledat spřízněné duše (a blogy) i s rizikem vzniku jakýchsi oáz a ghett výjimečných, a tedy vymírajících jedinců? Najít osvíceného čtoucího sponzora a vypisovat každoroční soutěže (superčtenář?) ve skutečném čtení a interpretaci textu, dotované milionovými výhrami? Jediné, čím jsem si jist, je silný a dotírající pocit, že bychom si tohoto trendu a nebezpečí z něj vyplývajících měli být setsakra vědomi.
Počítačová gramotnost, tedy umění napsat a editovat nějaký text, nebo si najít zajímavou stránku či hru na internetu, případně poslat e-mail, nebo si zahrát nějakou tu střílečku nebo adventuru, totiž rozhodně není zárukou gramotnosti literární. Jakkoliv oslnivá či rychle se pohybující forma nenahradí kvalitu obsahu.
O to víc by si měl ten který majitel či provozovatel toho kterého nakladatelství, časopisu, novin nebo blogu vážit těch, kteří umí psát, a také těch, kteří stále ještě umí číst.
O to víc by si ten, jenž ještě umí číst, měl vážit možnosti mít co a kde číst.
Protože tahle gramotnost se v apatyce (a na aukci či burze) nekoupí.
Vlastimil Marek, středa 29. listopad 2006
