V situacích, kdy znovu a znovu čtu útočné diskusní příspěvky těch, kteří čtou jen slova, ale ne smysl, a à priori vnímají toho druhého jako nepřítele, vzpomínám na příhodu z dětství. Protože tehdy jsem zjistil, že soudit člověka jen podle vzhledu, nebo na základě poznámky někoho jiného, či dokonce jen pomluvy z třetí ruky, je nejen k tomu kterému neznámému nespravedlivé, ale že to je destruktivní i pro mne. A že o moc přicházím, když soudím lidi rychle a nezajímám se o ně.
V mém případě šlo o zahradníka. Na každodenní asi půlhodinové cestě pěšky do školy jsem míjel místní zahradnictví. Pokud jsem šel s nějakým kamarádem, nebo pokud jsme se vraceli ze školy v partě, vždy jsme přes plot křičeli „Koktal, kloktal“ a mohli jsme umřít smíchy, jak nám to připadalo zábavné. Zahradník byl starší, koktavý muž, který se stranil lidí (a o to víc byl terčem jejich posměchu).
Jenže jednou, když jsem šel tátovi pro pivo a čekal jsem v hospodě, až spadne pěna, jsem zaslechl, jak si chlapi povídají právě o „koktalovi“. Jeden štamgast ale po chvíli smíchu zvážněl, a pronesl: „Víte vy, že koktal je původně Němec, že byl před válkou velmi váženým profesorem literatury na gymnáziu, že začal koktat když vedle něho koncem války vybuchla puma, a že má doma knihovnu větší než je ta naše místní lidová?“
Hrklo ve mně jak v hodinách. Polil mne stud, a protože jsem tehdy už vášnivě rád četl, rázem jsem „koktala“ začal obdivovat. Došlo mi, co všechno bych se od něho mohl naučit. Začal jsem mu říkat „pane Meyere“ (přečetl jsem si na ceduli zahradnictví, jak se jmenuje doopravdy), a za pár let jsem první letní brigádu (mezi 7. a 8. třídou) vykonával právě v tomhle zahradnictví.
Tehdy nastalo období, kdy jsem se lidem, které jsem potkával, téměř vyhýbal: tak moc jsem si jich vážil. Představoval jsem si, jací asi odborníci, vzdělanci a vážení lidé to byli nebo jsou. A pan Meyer, který mezitím umřel, byl pro mne už napořád symbolem moudrosti a někdy krutého osudu lidství.
V době, kdy jsem začal překládat buddhistické knihy a studovat a praktikovat zenovou meditaci, jsem v jedné knize četl o jistém Jamada rošim, tedy tehdy současném zenovém mistru, který nebydlel ve „svém“ klášteru, a tak denně „jezdil do práce“ přes půl Tokia (asi dvě hodiny ráno tam a večer zpátky) metrem. Prý tuhle anonymitu v davu, kdy nikdo netuší, že je zenový, tedy duchovní mistr, který poznal sám sebe (v tom západním sokratovském smyslu), miloval a užíval si ji.
Na střední škole (jedenáctiletce) jsem míval jedničky, ale jednou, když jsem byl vyvolán a uměl jsem a dostal zase jedničku, jsem vypnul pozornost a další hodinu to flinkal (obvykle jsem se nemusel učit doma, protože jsem většinou při hodině dával pozor). Profesor to na mně asi viděl, a tak mne, neočekávaně, a proti všem nepsaným pravidlům, hned v příští hodině opět vyvolal. Hrklo ve mně jako v hodinách.
Mimochodem, tenhle pocit, kdy v člověku hrkne, že je „dutej“, jsem pak s úspěchem používal, když jsem se v meditaci dostával za ty běžné a původní hranice toho, co si člověk myslí o tom, co to je meditace a jak hluboká může být (šlo o to ne nemyslet na nic, ale myslet na nic). Ale to už je jiná pohádka.
Hodnotit, kritizovat a posuzovat musíme: naučila nás to evoluce. Na cokoliv se podíváme, okamžitě spustí v mozku proces útok nebo útěk (a tvorbu adrenalinu, energetického mobilizátoru). Potřebovali jsme to celé desítky tisíc let, v dobách, kdy homo sapiens žil v africké lesostepi nebo v pralesích a musel umět rychle zareagovat na každé šustnutí, abychom jako rod přežili. Jenže dnes nelovíme (v tom původním smyslu slova), nehrozí nám útok tygra nebo jiného predátora. Do „nedávné“ doby výhodný proces našeho těla zůstal a funguje nadále: při prvním pohledu na kohokoliv se v našem mozku spustí tenhle (posuzující, kritizující a tedy adrenalinový) proces.
Jak jiná, příjemnější, efektivnější by ovšem byla naše společnost., kdybychom si uvědomili původní výhody, ale současné nevýhody tohoto atavistického, ale v našich mozcích navěky naprogramovaného procesu.
Je snadné, ale velmi krátkozraké posuzovat lidi na základě povrchního letmého pohledu, nebo jedné věty v článku v novinách. A rovnou ho odsuzovat. Kritizovat. Je výhodné a zdravé, protože mysl oblažující a postoj k životu a světu harmonizující, vidět v jiných vážené mistry toho kterého oboru lidské činnosti.
Kdyby každému z nás občas došlo, jak zbytečně nespravedlivě, povrchně a ukvapeně si dělá obrázek o jiných bez jakékoliv další informace, a jak by se jemu a nám všem vyplatilo, kdybychom „podezírali“ všechny ostatní z toho, že jsou dobří, vzdělaní, milí a dokonalí, pak by svět vypadal docela jinak.
Kdyby v každém z nás někdy „hrklo“.
Vlastimil Marek, pátek 7. září 2007
