O tom, že děti by si měly hudbu „hrát“, píšu a mluvím více jak 25 let. Už v roce 1979 jsem v Japonsku obdivoval malá japončata, která (na nejrůznějších místech, nejen v soukromí, a ve školách, ale i v parcích, klášterních zahradách, před obchodními domy i v nich) snaživě vrzala na malinké housličky nebo ťukala do malých syntezátorů za nadšené pozornosti rodičů a kolemdoucích. Tamní děti jsou do šesti let princové a princezny: mohou vše. Nikdo jim neporoučí, jak by měly držet smyčec, nikdo je neznámkuje a netrestá. Nikdo je nenutí učit se noty. Nikdy tak nezapomenout si hrát. V dospělácké řeči – improvizovat.
Zatímco české holčičky blinkají před každým školním koncertem, před přijímacími zkouškami na konzervatoř, a před každou premiérou (když už jsou členkami nějakého toho orchestru), japonští hudebníci jsou vynikající a pečliví interpreti, kteří ovšem nezapomněli improvizovat, mají-li příležitost.
Starší vnučka loni v první třídě chodila do „lidušky“ (Lidové školy umění) hrát na flétnu. Přesněji napsáno, chodila si hrát. Bavilo ji to. Jenže teď má dostat starší paní učitelku, která rovnou naznačila, že bude vyžadovat zvládnutí teorii a prvního půl roku budou u ní děti spíše studovat, než hrát. Co se asi stane? Dorotku to přestane bavit a přestane (si) hrát.
Děti jsou přitom hudbě naprosto otevřené. Nikdy nezapomenu na jeden koncert v roce 1978. Tenkrát musela každá kapela mít „zřizovatele“, tedy někoho, kdo poskytne razítko, aby vůbec kapela mohla požádat o tzv. přehrávky“ a mohla vystupovat. Jak jsme tak s Jirkou Mazánkem, Karlem Babuljakem a Vlastou Matouškem poslouchali první nahrávky Stephana Micuse a slavné LP Tonny Scotta Music for zen meditation, také jsme chtěli takto svobodně hrát (improvizovat). Když vyvstala potřeba najít zřizovatele, překvapila jedna starší paní učitelka, u které se učil Jirka drnkat na piano. Prý nám to razítko klidně dá. Velmi jsme se zaradovali a já se zeptal „A co za to budete chtít?“ „No nic,“ odpověděla paní učitelka, ale pak dodala, „možná byste mohli dětem zahrát před Vánocemi…“
To bylo ale až někdy v nedohledném budoucnu, takže jsme poděkovali, na slib zapomněli a připravovali vlastní koncert. Ale pak najednou paní učitelka zatelefonovala, že bychom tedy mohli příští týden dětem zahrát na Vánoční besídce u Zábranských v Karlíně. Hrklo ve mně, ale pak jsem vybral kredenc, na pódium jsme nanosili desítky hrnců, skleniček, nařezaných kovových tyčinek, různě dlouhých dřívek, provázkem svázaných kamenů ze starého xylofonu, připravili si několik sad různých paliček, a naplněnému sálu plnému dětí tak od dvou tří do šesti let s maminkami jsme zahráli.
Improvizovali jsme, tedy hráli jsme si na ty převrácené hrnce a vodou doladěné skleničky (tehdy o tibetských mísách nikdo z nás netušil) a gongy tak zaujatě, že jsme si ani nevšimli, že uběhlo třicet minut a my nebyli ani jednou vyrušeni vzlykotem nebo netrpělivým dítětem, vyžadujícím napít nebo čurat.
Když jsme skončili, rozhostilo se třeskuté ticho. Bylo nám jasné, že děti dokonale pochopily situaci a prostě nechtějí tleskáním narušit tu atmosféru zázračné radostné hry se zvuky a prostorem (jak v sále, tak v dětských, notně užaslých duších). Po minutě ticho prořízl jasný hlásek tříletého chlapečka, který s upřímnou bezprostředností, tak jak to tihle chlapečci umí, prohlásil: „Mami, já už v životě nemusím na žádnej koncert…“
A my věděli, že tenhle chlapeček ví, a že i jeho maminka a ostatní otevření rodiče ví, že on ví, že hudba je něco daleko víc než slova a že takovéhle hudební zážitky formují lidi na celý život.
Chtěl jsem teď napsat „mimochodem“, ale spíše použiji jiných slov: „ne náhodou“ je tenhle tehdejší chlapeček (Bharata Rajnošek) dnes vynikající profesionální hráč na tenorsaxofon.
Rád vyprávím o jednom z nejproduktivnějším autorů a hráčů hudby new age, Angličanu Medwynu Goodalovi. Když byl v první třídě, jednou zabloudil ve škole a octl se ve skladu hudebních nástrojů. Jak tak s otevřenou pusou koukal na tu nádheru, vstoupil školník. Ale protože to nebyl český školník, a všiml si úžasu v očích malého školáka, vysvětlil mu, že musí místnost zamknout, ale když chce, může tam tu půlhodinku, než se zase vrátí, zůstat.
Medwyn dnes má vlastní studio, umí hrát (aniž používá noty) na několik desítek hudebních nástrojů, a jeho hudba „si hraje“ právě tak, jako on.
Přál bych vám vidět, jak povyroste každý školák, který se naučí hrát na didžeridu rychleji a lépe než jeho maminka nebo tatínek (a jak to prospěje atmosféře v rodině).
Přál bych vám vidět tu radost ve tvářích (a niterné sebevědomí) slepých a slabozrakých dětí, které jsem naučil zpívat alikvoty: žáčci „hvízdali“ po celé škole a uměli něco, co učitelé nedokázali.
Nekažme dětem hru a nechme je si hrát. Ne noty, teorie, akordy, známky, tresty a blinkání, ale dospělými nekontrolovaná a nekritizovaná HRA na nějaký hudební nástroj je tou správnou Hudbou pro děti.
Hudba je i pro děti.
Vlastimil Marek, sobota 1. září 2007
