Sérii fejetonů, které jsem napsal hned po svém návratu z USA v roce 1999, jsem tehdy ukončil chválením. To aby bylo jasno: pokud jsem byl kritický, tak jen z lítosti, že některé věci a jevy zbytečně kazí dojmy z obrovské země, která je (s Japonskem) na špici vývoje světa, jenž by se mi zamlouval. Každý fejeton byl a je samozřejmě pouhou redukcí, výběrem jen jednoho z mnoha možných způsobů verbálního popisu jinak nesdělitelných zážitků. A po těch letech, přesto, že řada věcí a postřehů už zastarala, jsem si navíc znovu připomněl, jak mi tehdy kde a s kým bylo. Co se mi tedy, kromě řady jiných věcí a scén, líbilo? (Závěrečné "roz(h)řešení" přijde v sobotu…)
Chvála
Pokud někdo z dosavadních čtenářů těchto lehce ironizujících zamyšlení nad vším, co nás se ženou v té Americe potkalo a co jsme si vychutnali, nabyl dojmu, že se nám tam nelíbilo, je vedle jak ta jedle. Právě naopak. Nelze nevidět, že americká společnost funguje. A tak, pro někoho možná konečně, chválím.
Chválím například absolutní přednost chodců na přechodech a křižovatkách. Řidiči jsou ohleduplní, auta tichá a čistá. Po návratu do Prahy jsme měli pár dnů strach, protože tady jsme coby chodci zase jen ti, co obtěžují a zdržují.
Chválím zdvořilost všech, zvláště prodavačů, lidí na poštách a bankách, ale i řidičů autobusů, lidí v metru mezi sebou, čekajících v těch různých frontách a frontičkách.
Chválím hygienu a také čistotu ulic a měst a usedlostí. Např. na dokonale zastřižené trávníky i podél silnic si člověk brzy zvykne, takže až např. na letišti v Amsterodamu zjistí, že evropský trávník je spíše divočina.
Zvláště ve Washingtonu jsme se ženou často obdivovali krásné černošky černochy (pardon, v USA Afroameričany) a jejich krásné černošské děti. Užasle a obdivně jsme například na gospelovém koncertu v Kennedyho centru sledovali, jak jsou všichni dokonale rytmičtí, přirozeně vláční a jak otevřeně pohybem a zpěvem dokáží projevit a vyzářit svou všepronikající duchovnost. V publiku bylo pár kamarádů účinkujících, a ti koncert prožívali právě tak na 100%, jako jejich přátelé tam na pódiu: zpívali s sebou, v sedě na židlích se neuvěřitelně graciézně a rytmicky přesně pohybovali, oči jim zářily zrovna tak, jako těm účinkujícím. A na koberci před první řadou leželo pár desítek malých černoušků, kteří byli snad ještě dokonalejší, než jejich nádherní rodiče.
Chválím někdy až fanatickou úctu k přírodě u stále většího počtu Američanů. Přinejmenším mezi těmi, které jsem znával a které jsem tam potkal, jsem téměř nenašel člověka, který by dnes kouřil, konzumoval hamburgery, steaky, pil coca-colu a sledoval televizní seriály. Na rozdíl od situace v New Yorku přítel William ve státě Connecticut nic nezamyká – jak před svou kanceláří v malém městě, tak před restauracemi, kam jsme se jeli najíst, tak především před svým domem nechává auto odemčené. Právě tak nikdy nezamčený je jeho dům.
Chválím washingtonské metro: větší než to pražské, daleko modernější (nejen co se týče vozového parku, ale i jednoduchou elegancí konstrukce nástupišť a vstupů).
Chválím stále rostoucí úctu ke vzdělání na jedné, a ochotu připravovat podmínky ke studiu na druhé straně. Být studentem v USA je, alespoň dle mé zkušenosti, nádhera: člověk se nemusí starat o nic jiného než o své studium. Vše je připraveno a k jeho službám: studovny, knihovny, jídelny, nebo zdarma autobusová kyvadlová přeprava od konečné metra až do universitního kampusu.
Chválím pokrok: přístup na internet nejen v universitních a galerijních a městských knihovnách. Člověk si může zasurfovat v mnoha „rozmnožovnách“: tam, kde si můžete dát okopírovat své dokumenty, jsou připraveny i desítky počítačů (PC i Apple). Zásuvky na notebooky najdete nejen v knihkupectvích Barnes & Noble, ale i ve vlacích. A telefonní linky fungují.
Chválím čisté a dobře zorganizované nádražní haly se spoustou možností občerstvení, a z Port Authority bus terminal, hlavního autobusového nádraží v New Yorku, je také radost odjíždět. Chválím až přepychové autobusy nejen na dálkových linkách: vždy klimatizace, vždy velmi ochotný řidič, vždy záchod. Chválím samozřejmě taxíky v New Yorku, ale i ve Washingtonu: je jich všude dost, jsou zdvořilí, nešidí. Až na jednoho staršího řidiče nám vždy pomohli se zavazadly.
Jednou v autobuse zpíval černoch, který vypadal dost ošuntěle a jakoby opile. My Evropané jsme trpěli a bylo nám trapně a čekali jsme, co kdo udělá, a jeden spolucestující bílý Američan si nás všiml, a vysvětlil nám, že ten člověk umírá, a když černoch umírá, tak si zpívá.
Chválím spoustu časopisů zdarma (lokální zprávy, pro maminky, pro gaye, pro počítačové fandy, pro různé další fandy a hobby).
Chválím stále víc hezkých (postmoderních) domů, postavených za nebo nad starými typickými domečky s velkými okny a spoustou rámů a výklenků.
Chválím možnost přečíst si knížku (Barnes & Noble) až do 23:00, a obchody (Safeways a jiné supermarkety) otevřené i v sobotu do 22:00.
Moc chválím, že se v restauracích (a na úřadech a vlastně všude, kromě vyhrazených stanovišť) nekouří, a zvláště že v indických a některých čínských restauracích vám automaticky nalejí tak akorát vychlazené vody a během večeře vám neustále dolévají, takže jsem si nemusel dávat povinnou minerálku, abych si vůbec něco dal, a přitom jsem netrpěli žízní. Voda zdarma (do plastikových kelímků) je běžně v kancelářích, na úřadech, a byla po ruce i v kavárnách Starbucks.
Chválím, že jsem prakticky neviděl u nás běžnou scénku, kdy maminky řvou na své děti, když upadnou. Všichni jsou k dětem milí, trpěliví, a běžně i s velmi malými dětmi neustále cestují. Žena si přivezla i tzv. baby sling, takový speciální šátek, do kterého se miminko umístí na bříško nebo na bok nebo na záda maminky, maminka může dělat spoustu věcí a miminko je pořád u ní.
Chválím, zvláště v Georgetownu, ale i na Manhattanu, spoustu květinářství, spoustu malých zahrádek se spoustou kytek (mimochodem, v Americe vůbec, ani v lékárně, nemají kopřivy), a všude v parcích je spoustou veverek.
Chválím každý večer koncerty zdarma v Kennedyho centru na tzv. Millenium stage (odpočítejte si 6 hodin časového rozdílu a někdy zkuste http://kennedy-center.org/millenium – živý přenos nějakého koncertu. Tam to začíná vždy v 6:00 p.m.). My jsme tam viděli např. koncerty indické skupiny, vystoupení japonských bubnů taiko a překrásný gospelový koncert sboru z Detroitu.
Chválím orientační systém a označení ulic – téměř na každé křižovatce je sloupek a na něm jména příslušných ulic, takže nelze zabloudit. V každém muzeu dostanete zdarma plánky, letáčky, někdy i jejich noviny, všude jsou zdarma plánky metra a dopravních systémů.
A především, chválím rasovou toleranci. Připadalo nám, že Černoši a Asiaté a Číňanky (tady Afroameričané a Američané asijského původu) a další příslušníci i jiných ras byli vznešení a jaksi vnitřně pyšní.
Tak tak jsem si vychutnal Ameriku. Teď budu ještě hodně dlouho překládat z knih a časopisů, které jsem si přivezl, a převádět z nahraných kazet rozhovory s moc zajímavými lidmi.
Howgh.
Vlastimil Marek, pátek 29. červen 2007
