Před osmi lety jsem na Světě namodro publikoval postupně dvanáct fejetonů (tehdy se tomu neříkalo blog, ale bylo to něco podobného), popisů zážitků a postřehů z měsíčního pobytu v USA. Jsem si vědom, že celá řada věcí notně zastarala, řady věcí jsme se dočkali už i u nás, a vlastní zážitky už mají tisíce jiných. Mezitím jsem tím, že mi vypršela platnost pasu, přišel o desetileté vízum, a protože nejsem ochoten podstoupit ponižující proces žádosti o vízum nové, do země, o které jsem psal, se asi do té doby, než budou víza zrušená, nepodívám. Mezitím jsem se setkal s několika Američany, kteří na protest proti dynastii Bushů v čele USA, a hlavně jejich politice, dnes žijí v Evropě. Mezitím ministryně obrany nazpívala refrén, nad kterým pozvedl obočí celý národ. A i jiní Češi, aniž to často chtějí, si tak dnes a denně musí „vychutnávat“ Ameriku, každý po svém.
Roz(h)řešení
Omlouvám se všem, které jsem svým psaním o Americe rozčílil. Z těch průměrných téměř šesti set internetových čtenářů každého pokračování mi na dva, tři úvodní fejetony napsali dva silně rozhořčení čtenáři, kteří „rébus“ a styl mého psaní prostě nevyluštili, a čtyři další, kteří sice slušně, ale přece jen protestovali. Přiznám tedy barvu a o kousek níž prozradím, proč jsem ty fejetonky psal tak, jak jsem je psal.
Jeden čtenář mi např. napsal, že se obává, že můj náhled na USA je zkreslený a tendenční. Prý píšu krávoviny a bude mne to mrzet – přišel jsem o čtenáře. Jiný mne oslovil „Dobrý člověče“ a divil se, jestli jsme byli v téže zemi. Prý je v mých článcích příliš snahy udělat z komára velblouda, protože jinak by je nikdo nečetl. A ptá se: „Co je špatného na tom, že se lidé jdou v sobotu večer bavit? Co je na tom zvláštního, že se na populárních místech tvoří fronty? Nikdy mne nenapadlo číst zadní stranu vstupenky do Kapitolu, ale nejsou ty zákazy náhodou na dodržení jakési vážnosti toho místa? Neříkám, že Amerika nemá spoustu podivností a hloupostí, ale tyhle to nejsou.“Jiný mi napsal, že mám zkreslené názory, a navrhuje mi, abych zůstal kde jsem, prý mi cestování nesvědčí. Nejrychleji a nejostřeji reagoval jistý rodilý Američan, který prý umí česky, protože pracoval nějaký čas v Praze jako atašé. Ten napsal do redakce několik ostrých mailů, např.: „Pan Marek pise nesmysly, spatne a mylne informuje sve spoluobcany abych pravdy rekl jsem pobouren jeho nesmyslama co pise o nasi zemi. Nevi-li nic o novinarske etice, a slusnosti, at jde delat neco jineho. Co mu lepe pujde. Treba polityka. ZBOHEM. Znam jeste jedno krasne ceske slovo. IDIOT ZUSTANE IDIOTEM. Za komunismu i za pretvarkou demokracie.“
Pro úplnost uvádím, že přišlo několik velmi pochvalných mailů od lidí, jichž si vážím. A co se týče recyklace, o které byla řeč v 6. části, na přání jednoho Čecha žijícího v Marylandu uvádím, že tam prý jednou týdně jezdí nákladní auto a sbírá recyklovatelný odpad.
Výše zmínění pánové, omlouvám se vám tedy za to, že jsem „chválil“ až v posledním dílu seriálu. Smyslem mých zamyšlení bylo poukázat na tendenci k extrémismu, kterým někteří Češi (ale totéž se dá říci o některých Američanech) tak snadno oplývají. Donedávna totiž na povel navenek milovali vše, co pocházelo ze SSSR, dnes stejně naivně a neinformovaně nekriticky obdivují USA. Řečeno jinak, donedávna byli manipulováni fenoménem Ruska, dnes se přehoupli do opačného extrému a jsou, navíc dobrovolně, manipulováni fenoménem Ameriky. Vážení nesouhlasící, Amerika oplývá, stejně jako Česko, a stejně jako současný svět, spoustou „podivností a hloupostí“. Snažil jsem se poukázat na ty, které mne při téměř dvouměsíčním pobytu v USA nejvíce upoutaly. Ne proto, abych si stěžoval, nebo abych kritizoval pro kritizování, ale abych pozornější čtenáře pozval k zaostřenějšímu, a tedy svobodnějšímu vidění světa, ať už doma, nebo kdekoliv jinde. Protože také o tom je internet.
Co dodat? Psychologové velmi dobře vědí, že člověk podvědomě (z 80%) cenzuruje to, co vnímá – a vidí (slyší, cítí) jen to, co chce vidět (slyšet, cítit). Jak ho to naučili, nebo jak se kdysi (pod neustálou palbou propagandy tehdy a inzerce dnes) rozhodl.
Lidi jsou lidi a každý jsme jiný. O nekompatibilitě našich stanovisek svědčí i příhoda, kterou rád vypráví jeden duchovní mistr. Když bylo na světě jeho první dítě, vešel do dětského pokoje a uviděl svou ženu, stojící nad postýlkou. Tiše ji pozoroval, jak hledí na spící dítě, a ve tváři viděl údiv, nevěřícnost, vytržení, extázi. Pohnut k slzám ji vzal kolem pasu a pošeptal jí: „Přesně vím, co cítíš, drahá.“ Jeho žena, vyrušená ze zadumání, vyhrkla: „Ano. Za nic na světě nepochopím, jak za takovouhle postýlku můžou chtít dva a půl tisíce!“
Chce-li se člověk vydat za pravdou, musí se naučit kráčet sám, a nenechat se zaslepit, zvláště ne tím, co za pravdu pokládá někdo jiný, nebo svět. Před nedávnem jsem četl o výzkumu, který zjistil, že když se devadesát devět lidí ze sta na něčem shodne a demokraticky a většinově to odhlasuje, z dlouhodobého hlediska se téměř vždy ukáže, že ten jeden jediný pochybovač měl recht.
Mimochodem, šéfredaktor internetového deníku, ve kterém tyto fejetonky vyšly, s trochou své typické nadsázky tvrdí, že člověk by měl psát tak, aby čtenáře buď nadchl, nebo rozčílil. Cokoliv mezi tím je zbytečné. A protože navíc jeho oficiální slogan zní Nikdy ničemu nevěř, nevěřte mi, vážení čtenáři, a zajeďte si do Ameriky (ale i kamkoliv jinam) podívat se, jak to tam ve skutečnosti funguje. Tak.
Vlastimil Marek, sobota 30. červen 2007
