Se zájmem jsem si přečetl další blog o dojmech české stážistky v USA (která se mezitím vrátila do vlasti). Protože jsem před osmi lety psal na podobné téma, a rád bych zaprvé rozšířil spektrum nabídky témat, a zadruhé se pokusil posunout konkrétní údaje (které v mých ukázkách technologicky i společensky za tu dobu notně zastaraly, a navíc supermarkety už nabízejí i u nás např. ve zmrzlinách stejnou, i když evropskou všehochuť ) více do abstraktní roviny vztahu státu či moci k jedinci a Čecha k vyspělému kapitalismu. Zveřejňuji celkem pátý z tehdejších fejetonů (vyšly všechny ve Světě Namodro), ještě jednou o jídle. I další fejetony budu pravidelně zveřejňovat vždy v sobotu (a pak koncem června, kdy budu mimo republiku, za sebou).
Co jsme jedli
Zatímco moje žena až v USA objevila a vychutnávala japonské jídlo – suši (rýži s naloženou rybou nebo čerstvou zeleninou uprostřed, zabalenou do lisovaných mořských řas), já nějakou dobu konzumoval americké verze „francouzských“ bílých chlebů s nějakým tím sýrem. Pak jsem objevil velký kelímek čokoládového pudinku – ten jsem mohl jíst s čímkoliv a v jakémkoliv množství. Na obalu bylo velmi správně napsáno Better than homemade, volně přeloženo lepší než od maminky.
Kdosi kdysi jízlivě poznamenal, že Američané sní cokoliv, jen když to dostanou mezi dvěma chleby. Televizní reklamy jsou plné chlapíků, kteří se marně snaží zakousnout do obrovitého megaburgeru, tedy do něčeho velmi šťavnatého, červeného po kečupu, zeleného po listu salátu, s množstvím menších padajících věcí, mezi dvěma tenkými plátky veky. Kromě pizzy je stále populárnější systém Taco Bell, kde dostanete do alobalu horkou kukuřičnou placku, která je, jako naše palačinka, omotána okolo velmi řídké a téměř tekuté náplně (většinou zeleninové, luštěninové, ale i masité). Možná právě kvůli tomuto jídlu je dnes zakázáno svačit v na ulicích a v autobusech.
Pizzerie, zvláště v New Yorku, jsou na každém kroku, právě tak jako japonské restaurace, nabízející suši a sašimi (jemné plátky překrásně barevných syrových rybiček na rýžovém bochánku). Na rozdíl od televizní reklamy, která slibovala tu největší a typicky newyorskou pizzu, byla realita docela jiná, a pizza byla většinou hodně tučná a pro vegetariána těžká a nestravitelná. Suši nezklamalo, mohli jsme je konzumovat v jakémkoli provedení a množství. Přítel William vezl v neděli večer jednoho syna asi 80 km do školy a při té příležitosti nás pozval do pravé a nefalšované suši restaurace. Až na tu dálku (tohle je americký zvyk, jet na večeři třeba hodinu autem) a hluk se nám tam moc líbilo a moc nám chutnalo.V New Yorku jsme objevili jeden typ supermarketů, kde byl vždy japonský koutek, kde měli čerstvé suši, kuchaře který je přímo na místě před očima zákazníků vyráběl, a kde si žena nabrala i spoustu receptů a letáčků.
Všude v centru, ale také v halách nádraží a v turistických střediscích najdete (kromě obvyklých McDonaldů a barů, kde místní konzumují steaky, koláče, kávu a zmrzlinu) také salátové bary. Zvolíte typ a oni vám salát před vašima očima namíchají a ochutí zvoleným dressinkem. V samém středu Washingtonu je původní budova pošty, ve které je dnes jakýsi „největší automat Koruna“: spousta míst k sezení a spousta jednotlivých stánků – od kuchyně čínské, japonské, mexické, indické, thajské, až po salátové bary, cukrárnu a pizzerie, steakové a zákuskové a jiné občerstvení. Vše, co jsme ochutnali, bylo výborné, výživné a hlavně rychlé a levné.
To když nás přítelkyně pozvala do jedné módní (rozumějte – snobské) restaurace, zažili jsme trochu šok: interiér postmoderní, dřevěné sloupy a kmeny ve stěnách, jídlo většinou postmoderně neobvyklé (např. desert sestával z několika kousků kompotového ovoce a velké, jakoby včelí plástve z karamelu), bylo ho proklatě málo a stálo to proklatě moc. Já si objednal salát, a dostal jsem čtyři stonky řapíkatého salátu v malé vázičce s dvěma bobky něčeho podezřelého. Ještě že jsem si objednal také nějaké šťouchané brambory.
Oblíbenou občerstvovacími a odpočinkovými stanicemi nám byly kavárny Starbucks a kavárna Xando. Žena si zamilovala velké porce různých káv s mlékem (cukr, skořici a případné další přísady si všichni dodávají samoobslužně) a „coconat mud brownies“, jakéhosi ztvrdlého bahníčka ze strouhaného kokosu, oříšků, rozinek a čokolády na tenkém těstíčku. Já se zase mohl utlouct po „cheese cake“, sýrovém koláči, tedy koláči ze speciálního sýra, nejlépe s čokoládou nebo čerstvými jahodami. I v Praze už můžete ochutnat i další naši oblíbenost, mrkvový koláč (carrot cake). Ve Starbucku lidé sedí, čtou noviny, konverzují, a usrkávají kávu, kterou si předtím zamíchali tenkým brčkem, z papírových kelímků (velkost regular, tedy asi třetina litru, tall zvící půl litru, a grande, což je ještě větší kafe). Já si v Xandu také přišel na své, protože měli opravdový nefalšovaný a velmi čerstvý a tedy velmi typicky voňavý zelený čaj (který jsem od doby, kdy jsem byl v Japonsku, v takové kvalitě nepil).
V New Yorku ve čtvrti East village je jedna celá ulice plná indických restaurací. Je jedno, do které zavítáte, vždy se vás velmi úslužně ujmou a hned vám začnou hrát do ouška a k jídlu vždy dva hudebníci, jeden bubeník, tablista, a pak buď hráč na santur, nebo sítár. Ti, co se vyznají, si složitě objednávají, my si dali vždy nějaké jídlo z nabídky, aby obsahovalo všechno to, co indické jídlo obsahovat má: polévku, placku, sabdží, tedy zeleninu s brambory, rýži, velmi ostré ovocné chutney (česky čatny) a něco sladkého na závěr. Spolu s kořeněným čajem je to skutečná chuťová výprava za poznáním.
„Doma“ jsme si dělali zeleninové večeře, občas salát s tuňákem, sem tam špagety (místní samoobsluhy poskytnou, co se týče omáčky na těstoviny, spoustu možností). Moje žena snídala, tak jako doma v Praze, ovesné vločky s ovocem a jogurtem, a byla nadšená, když v obchodě objevila i svou obvyklou ranní oblíbenost: sušené švestky, které kupovala v balíčku s označením „California breakfast prunes“, Kalifornské snídaňové švestky. Já si otoustoval pár krajíčků amerického chleba, jemně potřel margarínem a pokladl plátky sýra. Nakonec se mi nechtělo sýr krájet a kupoval jsem si sýry (např. velmi dobrý čedar) už nastrouhané: stačilo topinku posypat a už se zakousnout do křupavé pochoutky.
V bufetech v různých galeriích jsme si většinou dali jen nějaký „sandwich“ a americkou verzi naší dobré vody.
Přátelé nám pak jednou ráno udělali typicky americké „pancakes“, lívance s javorovým sirupem. Jsou to prostě takové tlusté palačinky.
Američané milují zmrzlinu, v obchodech si pomalu nevyberete mezi ohromným množstvím druhů, a rodinné večeře zmrzlinou vždy končí. Jedna rodinná verze vypadala jako trojhránky z listového těsta s nastrouhanými jablky uvnitř, které se v troubě rozpečou, pak rozporcují a dovnitř se dá zmrzlina. Vegetariánskou verzí byla zmrzlina s rozmixovanými jahodami a banány. Nejlepší „americká“ zmrzlina, kterou jsme měli, byla „French velvet“. Francouzský samet. Mňam.
Nejlepší indické jídlo jsme pozřeli s přáteli v indické restauraci (zase asi 40 minut jízdy autem). O tom, jak moc jsme byli naladěni na stejnou (tibetsky mísovou) vlnu, svědčilo i to, že jsme si oba páry, aniž jsme to tušili, objednali tatáž jídla. S týmiž přáteli jsme byli i v mexické restauraci, tam jsem si namáčeli mexické kukuřičné chipsy do speciálního sýrového dipu (husté ostré omáčky).
Pokud víte, co a jak, můžete v Americe jíst skutečně velmi zdravě. Health food shops, obchody zdravé výživy, jsou v každé čtvrti, ale i v obyčejné samoobsluze najdete celé regály zdravé výživy. Nám to ale moc platné nebylo, protože každá rodina, kterou jsme navštívili, uspořádala na naši počest většinou velmi pozdní a velmi bohatou večeři, takže jsme přijeli s několika centimetry v pase navíc.
Vlastimil Marek, sobota 9. červen 2007
