Se zájmem jsem si přečetl další blog o dojmech české stážistky v USA (která se mezitím vrátila do vlasti). Protože jsem před osmi lety psal na podobné téma, a rád bych zaprvé rozšířil spektrum nabídky témat, a zadruhé se pokusil posunout konkrétní údaje (které v mých ukázkách technologicky i společensky za tu dobu notně zastaraly, a navíc v Praze, Ostravě a Brně již existují Domy knih) více do abstraktní roviny vztahu státu či moci k jedinci a Čecha k vyspělému kapitalismu. Zveřejňuji celkem šestý z tehdejších fejetonů (vyšly všechny ve Světě Namodro), tentokrát o čtení a velkoprodejnách knih. I další fejetony (je jich celkem třináct) budu pravidelně zveřejňovat vždy v sobotu.
Knižní nebe peklo ráj
Od dětství jsem vášnivý čtenář a byly doby, kdy jsem četl dvě knihy denně. Když jsem jednou byl půl roku nucen většinu dne trávit doma, přečetl jsem celou místní knihovnu, od A po Z. Anglicky jsem se naučil z četby sci-fi knížek. Moc jsem se proto těšil na knihovny ve Washingtonu.
Jak se čte v Americe? Draze. Knihy jsou dost drahé. Zato vstup do všech muzeí a galerií ve Washingtonu je zdarma. Když pak chcete bádat např. v knihovně Národní galerie, v budově moderního umění, stačí vyplnit pod přísným dozorem černě uniformovaného a ozbrojeného zřízence návštěvní knihu a u příslušné referentky vyplnit formulář. Dostanete kartičku, se kterou se pak můžete u vrátného prokázat, a na krk kus papíru s aktuálním datem na řetízku. Pak si můžete zdarma nejen kopírovat, ale i surfovat na vlnách uměleckého internetu. Hurá, řekl jsem si, konečně svobodný přístup k informacím.
První problém nastal při studiu zacházení s počítačovým systémem katalogů. Když si člověk najde své autory, jehličková tiskárna mu všechny potřebné údaje vytiskne, a lísteček je předán zaměstnanci knihovny, který jde knihu někam vyhledat. Stane se, že některé knihy jsou dlouhodobě vypůjčené. Nebo že vám je dají až za dvě hodiny, protože od jedné hodiny mají oběd a knihy nevydávají. Všichni jsou ale moc zdvořilí a ochotní.
Když jsem měl před sebou na stole první vypůjčené knihy, chvíli jsem si v nich slastně listoval, ale pak mne nečekaně a překvapivě dohnala minulost.
Jak jsem totiž tak listoval v knihách a později surfoval na vlnách internetu, přistihl jsem se, že jsem poněkud napjatý a že mám tendenci se neustále otáčet. Po chvíli mi to došlo: bál jsem se, že přijde nějaký zřízenec v uniformě a knihu mi sebere a počítač mi vypne. Takhle podobně napjatě a rychle jsem téměř kradl informace v 70. letech, kdy bylo nemožné si v Universitní knihovně v Praze vypůjčit např. knihu o surrealismu nebo o Dalím, kdy sci-fi v angličtině byly jen podpultovky a kdy neexistovaly učebnice a slovníky japonštiny.
A tak zatímco já jsem ustrašeně téměř „kradl“ informace z obrazovky monitoru a zběžně listoval v novinách a časopisech, vedle a kolem přicházely a odcházely krásné mladé černošky (pardon, afroameričanky) a zcela odlišné bělošky v brýlích a bílých blůzkách, suverénně spustily počítač, ještě suverénněji si nakopírovaly, co potřebovaly a téměř znuděně odplouvaly. Já jsem se, právě když jsem našel něco zajímavého, potil hrůzou, aby mi nespadlo připojení, aby si procházející zřízenci nevšimli, že tam mám češtinu, a aby někdo nepřišel a nevyvedl mne ven s poukazem na nějaké nařízení, které vousatým nebo brýlatým nebo Pražákům zakazuje pobývat v prostorech knihovny Národní galerie. Fujtajbl, říkal jsem si, když jsem seděl na trávě Mallu před muzeem, to bych neřekl, jak hluboko mne ti estébáci zasáhli…
A tak jsem i po různých dalších knihovnách trpěl dědictvím minulosti a ustrašeně jsem se ohlížel, kdy mi kdo tu či onu cestu k dalším informacím, ať už v podobě knižní, časopisecké, nebo internetové, zakáže.
Odměnou všem strastem ale byl čtenářský a informační ráj. Hned kousek od domu, kde jsme bydleli, přímo u zastávky autobusu, kterým jsem odjížděli do centra, stálo velké čtyřpatrové knihkupectví: Barnes & Noble. Otevřeno denně od 9:00 do 23:00. V přízemí stovky časopisů všech oborů, pokladny, pohlednice, zlevněné tituly. Pojízdnými schody se člověk dostane do 1. patra, kde byla kromě nekonečných regálů knih a oddělení CD ROM i kavárna (pobočka našich oblíbených kaváren Starbucks). Tady bych chtěl žít, napadlo mne hned, tady bych chtěl žít a psát knihy. Kromě obvyklých hostů, studentů, čtenářů a prohlížečů, kteří už měli dost posedávání v pohodlných křeslech či polehávání na koberci mezi regály knih, vždy několik lidí mělo na stolku notebook, zapojený do zásuvky ve sloupu nebo ve stěně (podobné zásuvky slouží workoholikům s notebooky i ve vlacích), obložený spoustou knih. To by se studovalo a psalo, užíval jsem si slastně té představy: spousta knih po ruce, člověk by si je rozložil, citoval, odložil, našel další, není třeba spousty kopií… Ve 2. patře pak oddělení new age, filosofie, sociologie, umění, fyziky, regály knih o hudbě, v celé jedné části dětské knihy, pak knihy o porodech, knihy pro ženy, atd. atd.
A tak jsme večer po procházce přístavem, nebo po dlouhém dnu, nebo na počátku dlouhého dne, se ženou vešli do ráje knihomolů a bádali a listovali a hledali a nalézali a stoupali na stoličky (rest rooms, záchody, včetně možnosti přebalení miminek, jsou vždy po ruce) a lebedili si v knižním ráji. Když jsem pak na konci pobytu už neměl v hlavě ani kousek místečka na další dojmy z galerií, nechal jsem ženu jejímu kunsthistorickému osudu a zůstal jsem celé dopoledne u Barnesa. Četl jsem si sci-fi (včetně scénáře nejnovějšího Lukasova filmu, na který se mezitím kousek dál tvořila první několikadenní fronta), prohlížel umělecké publikace, časopisy, válel se v křesle a seděl na koberci pod regálem s nápisem „šamanismus“.
Když jsme před čtyřmi lety chvíli pobyli v Berkeley, universitním městečku v Kalifornii, kde je všechno podřízeno studentům a jejich stylu života (včetně velkých porcí rýže a salátu a velkých koláčů v kavárnách), moje žena prohlásila, že až se příště narodí, chtěla by být studentkou v Berkeley. Já už dnes vím, že příští život strávím u Barnesa.
Vlastimil Marek, sobota 16. červen 2007
