Letos už poněkolikáté nejen v Praze proběhla Muzejní noc, takže situace je přece jen lepší, než bývala, ale přesto si myslím, že česká muzea jsou notně zastaralá. K jejich i naší škodě. Jakési zápecnictví a neschopnot změnit cokoliv zaběhaného, až na čestné výjimky, čpí ze stěn i plakátů většiny našich muzeí a galerií. Tento fejeton tak zastaral asi nejméně ze všech. Už aby i u nás byla tak “user friendly” muzea, jako v Americe.
Muzea
Wahington D. C. – to jsou, kromě úřadů, FBI, Kapitolu a Monumentu a různých dalších slavných památníků, především muzea. Velká, obrovská, prestižní, všechna umístěná podél velkého „pole“, Mallu, takže snadno k nalezení – a všechna zdarma. Pominu-li muzeum přírody (Museum of Natural History), muzeum kosmonautiky (Air and Space Muzeum), muzeum americké historie (kde zatím nemají nic o indiánech, prý ale dostavují jednu budovu), archív a.j., naším cílem byla muzea umělecká.
Národní galerie (National Gallery of Art) se sestává ze dvou obrovitých budov. Západní budova v klasickém stylu se chlubí poklady klasického malířství (a víkendovými frontami návštěvníků), východní budova ve velmi moderním stylu nabízí proslulé kovové mobily Caldera, sochy Ernsta, tapiserii podle Miróa a další obrazy, sochy a instalace. Obě budovy jsou propojeny podzemní chodbou, kde je možno se najíst a koupit si v přepychově zásobených obchodech nějakou odbornou knihu.
Téměř kýčovitá stavba jakéhosi pohádkového zámku uprostřed Mallu, vedle stanice metra, je hlavní budova Smithsonian institutu, hned vedle naleznete sbírky orientálního umění ve Freer gallery a Sackler gallery, naproti je muzeum afrického umění, vedle uměleckoprůmyslové muzeum a jen kousek dál charakteristická kruhová budova Hirshornova muzea.
V New Yorku nemůžete nenavštívit MET (The Metropolitan Museum of Art), MOMA (Museum of Modern Art), Guggenheim Museum, Whitney museum a spoustu soukromých menších galerií současného umění v Chelsea nebo v Soho. Všude spousta lidí, v těch největších muzeích spousta školních výprav, všude k dostání přehledy akcí, programy, průvodci, všude prostorno a čisto.
Jenže já v dobách socialismu pracoval patnáct let jako hlídač v Národní galerii (nejen ve Šternberském paláci, ale také ve Valdštejnské a Hradní jízdárně, v paláci Kinských a na zámku Zbraslav) – a tak jsem byl v amerických muzeích stále více zklamán. Z několika důvodů.
Za prvé, zdejší velká muzea jsou tak obrovská, že stěží projdete jedno patro jednoho křídla nekonečných budov. Člověk by musel zůstat tak dva měsíce a dvakrát týdně věnovat celé odpoledne prohlídce jedné části sbírky. Myslím, že po turistické prohlídce takového METu zůstane v hlavách unavených a uťapaných davů jen guláš dojmů, dat a názvů uměleckých stylů a epoch a především pocit únavy.
Za druhé, každé soukromé muzeum je sice jiné než ty další, všude je ale cítit, že se několik amerických milionářů – mecenášů rozhodlo vzájemně soupeřit, kdo bude mít ve své sbírce módnějšího a dražšího malíře. A státní galerie soupeří o to, aby byly lepší než ty nejlepší soukromé galerie.
Za třetí, asi jen málokomu z návštěvníků dojde, že z výstav „umělců“, kteří koncem 60. let protestovali proti zkostnatělému galerijnímu stylu „kamenných“ velkých muzeí např. tím, že jako Jim Dine pocákali barvou maturitní oblek, nebo vystavili na smetišti nalezenou drátěnou matraci, by měli velkou radost jak mistr absurdna Samuel Beckett, tak Franz Kafka a Jára da Cimrman. To, co bylo protestem a autentickým výkřikem nesouhlasu s módním světem obchodu s uměním, je dnes zakonzervováno a vystavováno hned vedle Picassa nebo Mondriana jako docela oficiální umění (však to taky stálo hezkých pár set tisíc dolarů). Mimochodem, před každým muzeem asi ne náhodou stojí na chodníku pojízdný prodavač hamburgerů a preclíků, triček a čepic. Holt jsme v zemi, kde vládne komerce.
A tak jsem bloudil dlouhými sály, koukal na Američany, jak nadšeně obdivují Rodinova dvoumetrového Balzaca, nebo vzdychají před kubisty nebo Van Goghem, a vzpomínal, jak jsem patnáct let každý druhý den chodil kolem téhož Balzaca, ale čtyřmetrového, a každou druhou noc spal pod Braquem, Picassem, Van Goghem a Gauguinem. Pozoroval jsem sbírku popartistů a vzpomínal, jak jsem tehdy s ušima červenýma vzrušením a dobrodružstvím listoval v knize o Baconovi, Fontanovi, Rauschenbergovi, Warholovi, Indianovi a spol. Tehdy to byl život, autentický prožitek přítomnosti a právě se vytvářející dějinnosti, teď je to jeden z mnoha exponátů v jednom z mnoha muzeí. V obrovských a velmi vzdušných prostorech východní budovy Národní galerie člověk najde vlastně jen několik exponátů: zvyklý na některé obrazy nabité výstavy z domova, je poněkud zklamán.
K čemu jsou Američanům jejich muzea? Mají skutečný, hluboký zájem o umění, nebo chodí do muzeí proto, protože se to nosí a podlehnou reklamě v médiích? Podle některých amerických sociologů a kritiků jsou současná muzea motorem strukturálních urbanistických změn mnoha velkých měst. Podle jiných se skutečné umění už dávno v těch desítkách kopií v desítkách muzeí rozmělnilo a vytrácí. V MOMA právě probíhá výstava (The Museum as Muse), která si z muzeí a výstav dělá, alespoň v případě některých exponátů, spíše legraci.
Čím se vlastně až tak liší muzeum, které vystavuje obrazy a sochy, od muzea, které vystavuje drahé kameny, nebo pavouky a kostru mamuta? Zatímco my tady rozlišujeme galerie, kde se vystavuje umění, a muzea, kde se vystavuje historie v nejrůznější podobě, v Americe je muzeum všechno – od sbírky obrazů až po sbírku motýlů a květin a voskových figur. Není právě tohle zjištění klíčem k pochopení fenoménu amerických muzeí?
V USA dokonce vychází časopis MUSEUMS s podtitulky New York, Boston, Washington, San Francisco, Los Angeles a Chicago – každé město má svá muzea, svého průvodce, svou mapu muzeí. V jedněch novinách jsem četl článek amerického kritika o menších evropských muzeích s podtitulkem: „Jsou to hezká muzea, ale kde jsou kavárny a proč to tam tak páchne?“ V novinách se na člověka tlačí už i další médium: „Zajímáte se o umění? Konzultujte mistry.“ www.nytoday.com. Jak asi budou vypadat virtuální muzea?
Připadá mi, že velká americká muzea jsou spíše edutainment – jakási zábavní centra, spíše pro školy, rodiny s dětmi a party kamarádů, než pro skutečné znalce umění. Co byste ale chtěli od země, která je tak trochu dětinská a jejíž pouhá dvě století existence reprezentuje kromě Warholových serigrafií Marilyn spíše Ford, Disney, Coca-Cola, McDonald a stíhačka F 16?
Vlastimil Marek, úterý 26. červen 2007
