„Řada ekonomicky úspěšných umělců dokáže přesně odhadnout, jaké zboží nabídnout, co se bude dobře prodávat,“ napsal umělecký kritik a teoretik v článku Jak se v Česku daří kýči (LN 4. 9. 08), a tvrdí, že „je jedním z úkolů kritiků a teoretiků, aby poznali, co je kvalita a co se už ocitá na hranici, nebo dokonce za hranicí kýče“. Teoreticky souhlasím, ale mám k jeho výběru „kýčařů“ několik námitek, a rád doplním další jména a naznačím souvislosti. Protože nejde "jen" o umění.
Lze souhlasit s opatrným názorem na tvorbu Kristiana Kodeta (autor bere na milost jeho „dobrý řemeslný základ“, vytýká mu jen některé náměty a touhu především „se prodat“), ale nikoliv s názorem na jiného „kýčaře“: „Typickým příkladem je Zdeněk Hajný, který si ve své vile zřídil galerii, v níž předvádí své rádoby magické obrazy. Už její název Cesty ke světlu zní podezřele…“
Jako mnozí jiní teoretici výtvarného a jiného umění, kunsthistorik posuzuje slovníkem kunsthistorie něco, co sice má podobu obrazu, ale s výtvarným uměním v tom klasickém, galerijním slova smyslu (i když je vystavováno v soukromé galerii) nemá moc společného.
Je to jako s new age hudbou: i ta sice používá hudební nástroje, ale neslouží k zábavě, nebo estetickému vychutnání, ale k niterným změnám vědomí (těla, mysli, psychiky). Nefiguruje v běžných žebříčcích (prodejnosti, ač jsou některé její tituly daleko prodávanější než jiné oslavovaná tituly popu nebo rocku), a neměla by být posuzována podle zavedených hudebních zvyklostí.
Navíc se ukazuje, že ta obvyklá hudba (např. symfonická, nebo jazz) pracuje s emocemi (i autora či interpreta, který chce ukázat, jak rychle nebo složitě umí hrát) a posluchače spíše zbavuje energie, zatímco lidské tělo dokonale zharmonizuje, zklidní a energeticky posílí hudba záměrně jednoduchá, v jednom akordu. Pokud by hudbu new age (například skladby Stevena Halperna nebo Mikea Rowlanda) posuzoval profesor skladby na konzervatoři, musel by autorům dát nedostatečnou.
„Zdá se, že se přesně dokázal trefit do vkusu (nebo spíše nevkusu) lidí, kteří neznají vývoj současného umění a nechají se zmást sugestivním výkladem. Mohou podlehnout dojmu, že z jeho obrazů vyzařují hluboké myšlenky, že jsou původní nebo že snad dokonce navazují na křehké světlé obrazy Josefa Šímy.“ V zásadě jde ale o míchání hrušek a jablek. „Hajného obrazy jistě neodhalují tajemství kosmických dálek, jsou šikovnou mystifikací, která všem může zapůsobit jen na toho, kdo o výtvarném umění nic neví,“ napsal kunsthistorik, a prokázal tak nejen že neznalost celého jednoho oboru (umění duchovní, meditativní, směřující spíše k arteterapii než k Goyoyským výkřikům protestu) a posledních trendů výtvarného umění (za všechny další Alex Grey).
Ostatně ani pan kritik by jistě neuplatňoval kánon Rubense nebo Remrandta na artefakty Marcela Duchampa či Josepha Beuyse, a už vůbec ne na land art (vycházející ze zenu japonských zahrad) či umění mandal (kterým by mohl vytknout primitivní jednoduchost a kýčovitou geometričnost.
„Hajný se dokonce v jakémsi televizním rozhovoru nechal slyšet, že jeho malba vyzařuje změřitelnou energii, která je prý mnohem vyšší, než energie vycházející z tvorby některých velkých malířů historie,“ argumentuje. Popletl dojmy a pojmy: Zdeněk Hajný mluvil o měření pozitivní (harmonizující, zklidňující) energie.
V tomto smyslu se odvážím tvrdit, že jedna jednoduchá skladba Mike Rowlanda v sobě má víc pozitivní (zklidňující, harmonizující, činnost buněk posilující) energie, než celá Beethovenova symfonie (která je, z hlediska „léčivosti“, příliš složitá, hlasitá, dlouhá a emotivní).
Nebo mohu z vlastní zkušenosti (a zkušenosti stovek těch, kteří je vyzkoušeli na vlastní tělo a mysl) napsat, že jedna tibetská mísa (nebo didžeridu, tedy klacek eukalyptu, vyžraný termity, a navíc zcela bez dírek) je účinnější než celý symfonický orchestr se všemi těmi tak složitými a dokonale vymyšlenými hudebními nástroji, na které se musí lidé dlouhé roky učit hrát.
Jiné jméno malíře, které posloužilo v článku k představě značně pokleslého umění, tedy kýče, je Miloš Kurovský. „… maloval podivné příšerky a z jeho malby přímo vyzařovala snaha navázat na symbolismus…“ tvrdí kritik. Asi nezažil to potěšení, s jakým již koncem 6O. let min. stol. procházely tisíce Pražanů (a o to víc jich bylo v dobách třeskuté totality, kdy se směly a vystavovaly jen akademické neškodné, i když „technicky zvládnuté“ malby polí luk a hájů), kolem u stěny opřených a na hřebících na omítce zdi v proluce na Národní třídě visících pastelů právě oněch podivností a příšerek. Tak jako mnohem dříve Hans Arp se svými dada výkřiky, či mnohem později Knížák s jeho Aktuálem nebo ještě později Pražský výběr s haťapaťa texty, obrázky Kurovského byly svěžím vánkem pozitivní deviace v zatuchlém rádoby akademismu, a „terapeuticky“ pomáhaly jak malíři (který měl „papíry na hlavu“), tak jeho obdivovatelům.
Zkusím tedy dotáhnout svá přirovnání ještě dál – v tomto smyslu bych mohl tvrdit, že článek, který byl evidentně psát za honorář, je kýč (jeho autor dokáže úspěšně odhadnout, „jaké zboží nabídnout, co se bude dobře prodávat“), zatímco Kurovského nebo Hajného malby (nebo nikdy nehonorované psaní na blog) jsou tím pravým (kritiky uznávaným) uměním.
Obrazy Zdeňka Hajného mají (i v kombinaci s velkými polodrahokamy a hudbou a fontánkami, které dohromady vytváří v jeho galerii tu správnou, tedy zklidňující až léčivou atmosféru) svůj smysl a opodstatnění a pomáhají tisícům lidí obnovit psychickou energii.
Poměřovat jeho obrazy s obrazy Josefa Šímy je spíše důkaz ignorance kritika, než kýčovitosti tvorby malíře Zdeňka Hajného.
Nic nového pod sluncem: stejně tak ignorantsky hovoří čeští porodníci o trendu rodit doma. Vytrhávají ze souvislostí a účelově (až kýčovitě) míchají pojmy a informace v líbivém znění a používají jen to, co se jim hodí, jen aby si zachovali vysoké honoráře.
Ostatně o kýči bych mohl psát i v souvislosti s tím, co vysílají soukromá, ale i veřejnoprávní rádia, co vysílají soukromé, ale i veřejnoprávní televizní kanály (programy), co se děje v politice a na stranických sjezdech, a co dnes píší noviny a časopisy.
Kýči se u nás totiž daří kromobyčejně dobře. Ale jinde než si pan kritik myslí.
Vlastimil Marek, pondělí 15. září 2008
