Prakticky na každém semináři, kurzu či koncertu se potkávám s lidmi, kteří se nakonec pochlapí, přistoupí a oznámí, že se mi ten koncert, nebo článek nebo blog moc povedl (a že to byl jejich nejlepší zážitek atd.). Samozřejmě poděkuji, ale je-li čas a prostor, naznačím, že aby se věci změnily, jak si všichni přejeme, je třeba, aby to neříkali jen mně, ale i svým přátelům (a na blogu pak taky těm, kteří osočují). „Já myslel(a), že vy už jste nad věcí, že vás není třeba chválit…“ říkají obvykle. Nedochází jim, že když chválí, prospívá to především jim samým.
I v městské knihovně v Berouně jsem na besedě u příležitosti dne literárních práv a psaného slova vyprávěl o iluzích, které má obyčejný čtenář o tom, jak se píše, vyrábí, a hlavně jak se honoruje a chrání kniha a její autor. Po každém takovém příběhu ze života spisovatele (o tom, jak nakladatelé neplatí honoráře, jak pokazili tu či onu obálku nebo ji bez mého vědomí změnili, jak zamlčují výši prodaných výtisků nebo ji odmítají knihkupcům dodat, jak komolí názvy v novinách a v opravě to zase zkomolí, jak dlouho trvá, než autor nakladatele přemluví atd.) posluchači obvykle jen udiveně podotknou: „Já myslel(a), že je to lehké, že stačí napsat knihu a když se prodá, pak už jste bohatý…“ Hm. Nedávno se jedna paní hodně divila: „Já myslela, že jste za psaní blogů placený…“
Když vyprávím, jak obtížné je vydat u nás knihu a jak to redaktoři, pokud vůbec jsou, a nakladatelé, flinkají), a jak proto stojí za to podporovat každou dobrou knihu (a místní divadlo a jakoukoliv tvorbu pro druhé), diví se: „Já myslel(a), že zrovna vy s tím potíže nemáte…“
Právě naopak, vážení. Už v dobách socialismu jsem nabádal účastníky a účastnice seminářů a ilegálních přednášek, že nejdůležitější je nebát se a aktivně si vzít (sehnat si) tu či onu potřebnou informaci. Že čím trpnější budeme a pasivnější, tím víc na nás budou štípat své (dříve ideologické a mocenské, dnes konzumní a výdělečné) dříví. Už v dobách socialismu jsem býval takovým kulturním disidentem, a dnes jím jsem, aniž bych o to kdekoliv žádal, znovu.
„To, co jsem po návratu uviděl, byl naprosto jiný svět. Nešokovala mne ani tak hmotná bída, jako bída duševní. Komunismus lidi zlomil, zašlapal. Nestojí zpříma, nedokážou odporovat. Bulhaři nebojují, jen naříkají a každého kritizují. Nemají vůli ani snahu něco změnit…“ napsal německý spisovatel bulharského původu Ilja Trojanow (MF Dnes) po mnoha letech emigrace.
Pronikavý postřeh, který samozřejmě beze zbytku platí i na Čechy. I je komunismus zlomil, zašlapal, i oni nestojí zpříma, nedokáží odporovat (dnes byrokratům na obecní, okresní a krajské úrovni, obchodním řetězcům, zbohatlíkům, médiím, reklamě a bigotním skeptikům, ale i vulgárním anonymům na internetových diskusích), i oni jen naříkají a každého kritizují.
Tohle by si měl dát nad pracovní stůl každý, kdo plánuje lepší příští a zapomíná na realitu. A na zásadu, že všechno je jinak, by měl myslet každý, kdo mi odpovídá obvyklým „ Já myslel(a), že (vám) to nevadí…“
Tak znovu a doufám že naposledy: mně osobně to házení špíny zase až tak nevadí (jen je mi to chvilku líto). Vadí mi ale, že to (házení špíny) nevadí těm čtenářům a čtenářkám, kteří mne čtou a sledují pravidelně a jsou tak mými pomyslnými žáky. Kteří ještě stále nemají jasno a váhají. A které přitom takové internetové virtuální grafitti (rozuměj, nesrozumitelná, ale o to větší čmáranice na čerstvě natřené fasádě) přece jen rozhodí. Vadí mi snadnost, s jakou se nechávají opít mediálními rohlíky.
Je to totiž jako když někdo někomu nabulíkuje, že dalajlama střílí po vrabcích a on od té doby přímo vyhledává každou další možnost, jak znevážit dalajlamu. Později mu sice někdo jiný vysvětlí, že dalajlama střílí vzduchovkou po vrabcích, aby je vyplašil a neulovil je tak nalétávající jestřáb, ale mysl už je (co se týká dalajlamy) navždy ušpiněna.
Když nějaký anonym pošpiní nějaký dlouze připravovaný článek, většina čtenářů bohu a jim žel pokývá nevěřícně hlavou, ale neozve se (aby bránili autora i to, o čem i pro ně píše), a ani mně osobně nenapíše. „Já myslel(a), že vy to nepotřebujete,“ říkávají.
Opakuji tedy: mé články a knihy to (nějakou tu zpětnou vazbu) potřebují, protože to (a je) potřebujete především vy, mí čtenáři. Já přece vím, co vím, a co umím, a nemusím si to pro sebe psát.
Napsal jsem na toto téma článek, a hned byl setřen a ironizován (jen pro otrlé zde). Nepochopili, že článek nebyl určen jim, ale těm, kteří mne potkávají a když se pochlapí, přijdou blíž a pochválí to či ono, a když jim poděkuji a říkám, že by o tom měli říct nejen mně, ale i svým známým, a že by články a názory, které se jim líbí a se kterými souzní, které ale někdo nepřející pošpiní a počmárá, měli i hájit, odpovídají rozpačitě: „Já myslel(a), že vy to nepotřebujete…“
Pomalu mne to (když se musím brodit žumpou diskusí) už přestává bavit. Možná není daleko okamžik, (po)myslel jsem si, kdy přestanu psát vůbec a na případnou otázku odpovím: „Já myslel, že to, co a jak píši, už nepotřebujete, když vůbec nereagujete, a když je vám jedno, jak na to reagují anonymové…“
Jenže pak přišel mail od čtenáře, který stále ještě umí číst a pochopil (mezi řádky) o co tu jde: Milý Vlasto, já ten pocit důvěrně znám, pocit chybějící pochvaly. Zároveň si stejně myslím, že jen provokuješ a na nějaké "pochvale" nemůžeš být závislý. Spíš si myslím, že (a opět vyjdu jen z pocitu) když vyprovokuješ kohokoliv k pochvale, vyprovokuješ ho zároveň k pozitivnímu naladění, ať už Ti napíše, nebo ne. A že o to Ti vlastně jde. Nepochybuji o tom, že Tě chválí za Tvé psaní mnohem víc lidí, než se Ti ozve. Nepochybuj ani Ty. A piš, dokud Ti síly stačí, čekám na každé Tvé nové psaní. J. W.
Hm. Já myslel, že dobří čtenáři (až na výjimky) už vymřeli…
Vlastimil Marek, středa 30. duben 2008
