Přesněji napsáno, co se týče blahodárnosti vlivu hudby na „adaptační změny po porodu“ je zpívající maminka dokonce daleko lepší než nahrávky Mozarta, pouštěné novorozencům sluchátky do oušek.
Soukromá nemocnice v Košicích se sice „nebojí zavádět finančně nenáročné progresivní léčebné metody“, viz články, ale především fotografie, které se v okurkové sezóně koncem července vyrojily i v našem tisku, ty ale jen tak populisticky šimrají povrch možností (i když sláva jim, aspoň něco, chtělo by se napsat vzhledem ke zkušenostem s přístupem k „progresivním metodám“ v naprosté většině českých porodnic).
Je to všechno, jako ve vtipech z Jerevanu, poněkud jinak.
Hudba (nejen všem lidem bez rozdílu, ale především těm ještě nenarozeným či právě narozeným dětem) pomáhá, ale rozhodně není jedno, jaká. Zvuk, který spolehlivě vyvolává energickou odezvu nenarozeného dítěte, je například rocková hudba, ještě nenarozené děti jej ovšem rozhodně rády nemají.
Sluchátka na ouškách řady novorozenců sice vypadají fotogenicky, ale miminka by měla být především u svých maminek (ne někde osamocena na běžícím pásu výroby dětí)!
Zvuky Mozarta (a další skladatelů, se kterými již od 70. let experimentuje – např. šestkrát denně přehraná Brahmsova ukolébavka zapříčinila rychlejší přibírání na váze), tedy spíše pomalých krátkých a jednoduchých skladeb, skutečně pomáhají. Jenže tehdy nebyly k dispozici jak nahrávky relaxační a new age hudby, tak výsledky dalších výzkumů týkajících se především vlivu jak speciální hudby, tak především zvuku matčina hlasu na psychický a zdravotní stav dítěte.
Dnes už víme, že nejen rocková, ale i příliš složitá nebo hlasitá symfonická hudba dětem spíše škodí. Uši a hlavně psychiku ještě nenarozeného dítěte ovšem daleko více zneklidňují hlučné a rozzlobené hlasy hádajících se rodičů. Dnes už jsme totiž, aniž to naši porodníci (a okurkoví žurnalisté) tuší, dál a přece jen o trochu moudřejší.
Smysl sluchu je před narozením tím nejvíce rozvinutým. Děti již ve 4. měsíci těhotenství dokáží reagovat na hudbu, její rytmus, hlasitost, a pokud se zrychlí, zrychlí se i srdeční tep plodu. Srdce plodu je plně vyvinuto již v druhém trimestru a jeho rytmus osciluje mezi 120 a 160 tepy za minutu. Někteří psychologové se domnívají, že tohle je základem naší obliby rytmů, bubnů, nebo afrického smyslu pro polyrytmus. Je také již prokázáno, že plod v děloze se učí a pamatuje si rytmus matčina srdce. Vypadá to, že náš smysl pro hudbu má své počátky právě v pobytu v děloze. Nahrávky tlukotu matčina srdce dnes značně vylepšují přibývání na váze a zdravý vývoj novorozenců v mnoha porodnicích a porodních centrech po celém světě. Rytmus je totiž díky svému opakování a délce trvání pro plod jakousi první zvukovou kolébkou.
Výzkum ovšem také potvrdil, že ještě nenarozené dítě v děloze dává (kromě relaxační a speciální hudby pro děti) přednost matkou zpívaným ukolébavkám, nebo pečlivě vybraným pomalým skladbám v tempu přibližně stejném, jako je tep matčina nebo běžně zklidněného srdce (tedy asi v tempu pod 60 úderů za minutu). Zvuková stimulace děťátka v děloze, aniž bychom chtěli vychovávat jen samé hudební virtuózy, je tedy pro rozvoj plně a zdravě tělesně, emočně, intelektuálně a duchovně vyvinutého člověka velmi výhodná a přímo životně důležitá.
Děti, narozené v našich porodnicích, a navíc ty, které se narodily předčasně (porodníkům např. končila směna a tak porod prostě vyprovokovali), se ovšem obvykle ocitnou v krutém světě lékařských zásahů, procedur, nebo dokonce jehel, světel, inkubátorů a monitorů, jejichž účelem je podpora fyzického života, které ale zcela pomíjejí podporu života emočního. Prakticky vše, co se děje v inkubátorech, je bolestivé: dýchací přístroj, krmicí trubice, elektrody monitorů přilepené na kůži, nitrožilní výživa, nestálá vyrušování a poplachy. V průběhu posledních 30 let bohužel významně narostl počet předčasně narozených dětí. Na tomto dnes bohužel tak obvyklém a ostudně přehlíženém „divadle násilí“ jsou totiž děti negativně programovány na celý další život. Jenže právě dobrá nálada a pozitivní myšlení jsou jedinou a hlavní zárukou snadného porodu a především zdravého vývoje děťátka. Dobrou náladu lze přitom „trénovat“ a vědomě si pěstovat. Právě tak jako se zodpovědní rodiče mohou připravit na porod a výchovu svého děťátka.
Řešení naprosté většiny dnes bohužel běžných těhotenských, porodních a poporodních traumat je tak, vážená (a především odborná) veřejnosti, ostatně tak jako v případě inkubátorů (nahraditelných např. metodou klokánkování, kdy jsou miminka neustále pod košilí přímo na těle matky a velmi rychle dohoní co se týče váhy a dalšího vývoje ostatní novorozence), geniálně snadné a všem dostupné: maminky, zpívejte! Pravidelně zpívejte. Když člověk zpívá, uvolní a zpravidelní dech, přestane myslet na všechny ty běžné každodenní a okamžité starosti, a především – uvolní hlasivky! Jakmile ovšem, vážené maminky (ano, i ty, které „díky“ autoritativní výchově od dětství tvrdí, že zpívat neumíte) uvolníte zpěvem hlasivky, uvolníte i emoční bloky a následně i svou psychiku! Na tom totiž, jak ostatně věděly všechny dávné společnosti (a co mužská autoritativní medicína 20. století trestuhodně nahradila svými „vědeckými“ metodami) záleží ze všeho nejvíc.
Dnes již nesčetné studie prokazují, že přes všechny možné hluky, vytvářené tělem matky a placentou, děťátko velmi zřetelně slyší především hlas své matky. Právě tak bez významných zkreslení je schopno rozeznávat intonační vzory a výšky tónů, rytmus její řeči, a samozřejmě stres a dokonce i vnější hudbu. Hlas matky je ovšem pro dítě nejdůležitější zvuk vůbec: do dělohy je přenášen přímo a je silnější než všechny ostatní vnější zvuky. Zvuky v děloze tak vytvářejí jakýsi zvukový koberec, v němž je výrazně rozeznatelný právě matčin hlas.
Mnohé výzkumy potvrdily, že děti v děloze jsou klidnější, jsou-li vystaveny pravidelným zvukům. I v dospělosti nám uklidňující zvuk moře nebo tekoucí vody připomíná prostředí, ve kterém jsme strávili prvních devět měsíců své existence. Proto nás všechny tak uklidňuje zvuk mořského příboje – protože se podobá prvním zvukům, které jsme slyšeli – tedy v plodové vodě vnímanému rytmu matčina srdce, jejímu dechu a zvukům její trávicí soustavy. Prenatální zvuky jsou tak velmi důležitým základem pro vývoj chování a učení se. Mozek se může díky těmto zvukům dříve organizovat.
O čem že to píši? O tom, že pokud bychom byli porozeni přirozeně, protože by to bylo v malém porodním centru nebo doma, a maminka by věděla, jak důležité je cítit se v pohodě a zpívat, a v průběhu těhotenství by si a nám zpívala a zpívala, mohli bychom všichni být daleko inteligentnější, zdravější, ekologičtější a duchovnější. Těsně před narozením dítěte a při jeho porodu prý totiž odumřou miliony nervových buněk, které se mu vyvinou v mozku. Příroda nám tak jako jakousi rezervu prý dává do vínku více neuronů než dokážeme využít, „odborně“ tvrdí naši lékaři (dokonce pro tento jev mají označení – normativní adoptóza)!!!
Už vám to dochází? Na rozdíl od nás ostatních dětem, které byly v průběhu těhotenství ještě v bříšku maminky „stimulovány“ zvukem, tedy matčiným zpěvem, ony neurony neodumřely, protože již byly spleteny převážně zvukovou stimulací, tedy třeba jen prostým zpěvem matky, dohromady jako copánky a porod přežily!
Systematický vědecký výzkum vlivu zvuku na děti v děloze se datuje již od 70. let. Již v roce 1971 se objevila prenatální psychologie (která dnes např. prohlašuje, že děloha je i prvním ekologickým prostředím každého člověka, a jak se svět chová k dítěti když je ještě v děloze, tak se ono bude v dospělosti chovat ke světu). První profesionální organizace byla založena ve Vídni, o deset let později pak další v Torontu. V roce 1980 se na trhu objevil první magnetofon Sony Walkman, a rodiče na celém světě začali přikládat reproduktory na matčino břicho. V 80. letech psycholog DeCasper z University North Carolina prokázal, že novorozeňata dávají přednost hlasům, které slyšela ještě před narozením a upřednostňují hlas matky. Roku 1981 psychiatr Thomas Verny z Toronta v knize Tajný život nenarozeného dítěte shrnul poznatky o různých vlivech prenatálního života na pozdější život dítěte. Roku 1986 Dr. Logan publikoval teorii učení před narozením a zahájil studie plodu v děloze pro potvrzení své hypotézy. V roce 1987 se narodily první děti, na které bylo prenatálně působeno progresivním vtiskováním zvuků. Mimořádně příznivé výsledky byly postupně publikovány v řadě akademických pramenů i populárních knih. Ačkoliv je dítě v děloze odděleno od vnějšího světa několika bariérami – děložní tekutinou, embryonickými membránami, dělohou a břichem matky – žije ve velmi stimulujícím a pro něho tak potřebném světě zvuků, vibrací a pohybu.
Mimo „západní vědu“ ovšem nic nového pod sluncem. Když jsem před lety v rámci přípravy knihy Nová doba porodní vyzvídal na svém indickém příteli, jak rodí Indky, vzpomněl si, že jeho matka, když byla opět těhotná, pořádala jednou týdně odpolední setkávání s přítelkyněmi, které pak společně všechny zpívaly tomu ještě nenarozenému lidové a pro tuto příležitost používané písničky. Když se pak dítě narodilo, chodila matka s oběma dětmi zpívat jiným těhotným ženám. Nepřipomíná vám to něco?
Využiji výhody svého laického (profesně a kariérně nezaslepeného) přístupu a odvážím se tvrdit, že jakási „duchovnost“, se kterou se při vstupu na indickou půdu setkávají všichni nepředpojatí cestovatelé a turisté, onen vnitřní klid (a schopnost být šťastný, i když žebrám ve špíně kalkatské ulice) je založen právě na základních životních jistotách, vtisknutých třeba právě tím, že Indky svým dětem již v bříšku zpívají. Odvážím se tvrdit, že všichni jsme (jak ostatně prohlásil Buddha, když byl osvícen) původně vrozeně duchovní (a zdraví a šťastní a zvědaví), a že celá naše společnost by, pokud by zásadně změnila postoj k těhotenství, porodům a výchově dětí (a na to nejsou třeba žádné jiné finanční výdaje, ale pouze informace), mohla a měla být mnohem méně agresivní.
Jak vypadá situace u nás? Naši „odborníci“ tvrdošíjně, bez ohledu na nejnovější vědecká zjištění a doporučení Světové zdravotnické organizace, která nám zamlčují, vyrábějí dál miminka jako na běžícím pásu bez ohledu na psychiku maminek a emoční vývoj děťátek
A co hůř, většina českých matek přestala zpívat Národ přestal zpívat. A pokud s tím něco neuděláme, bude hůř. Podle posledních statistik 70% českých školních dětí nedokáže dobře zazpívat jednu jedinou písničku. Až vyrostou, zcela jistě zase ony nebudou zpívat svým dětem. A nebudeme si už vůbec umět naslouchat, a ani politici, ani my se už nikdy nedokážeme rozumně domluvit. Řešení ovšem už znáte: Zpívat, zpívat, pravidelně zpívat.
Zpěv zklidní maminku, ale navíc podporuje vzájemné přilnutí matky a dítěte, říkají ti, kteří s touto formou zvukové stimulace přišli do styku. Zpěvem matka s dítětem komunikuje. Ona mu poskytuje stimulaci a ono reaguje pohybem, přičemž se oběma tato vzájemná interakce líbí. Děti obvykle reagují jemnými, opakovanými pohyby, které jsou sladěny s rytmem písničky. Matky zjišťují, že zpěv dítě uklidňuje a podle jejich názoru dítě pak tuto aktivitu samo očekává, pozná ji a má z ní radost.
Výsledek? Děti přicházejí na svět s menší tenzí, s otevřenýma očima a nezaťatými pěstičkami a pokud pláčou, tak jen velice málo. Lépe spí. Velmi brzy začnou rozeznávat hlas svých rodičů a v rodině dochází k pevnějšímu citovému připoutání. Vykazují větší rozsah paměti a dochází k urychlení vývoje dovedností. Mají nadprůměrné jazykové a hudební nadání, jsou značně tvořivé. Jsou vysoce zvídavé a prokazují výbornou schopnost rychle zaznamenávat a zpracovávat informace. Lépe zvládají stres a dokážou se snáze samy zklidnit. Mají výborné kognitivní schopnosti – testy prokázaly nadprůměrně vysoký inteligenční kvocient.
Jak to, že se o tom všeobecně neví? Jak to, že to naše společnost nepodporuje?
Technologie pozitivního zvukového působení na miminko v bříšku se již v roce 1989 stala komerčně dostupnou a byly do ní zapojeny tisíce dětí Děti, jejichž maminky v těhotenství zpívají nebo používají metodu Baby plus, jaká náhoda, přicházejí na svět zralejší. Jsou donošené, mají optimální porodní váhu i objem mozkovny. Po příchodu na svět nepláčou, jsou uvolněné, soustředěně pozorují okolí. Mimochodem, je to právě tento první oční kontakt s novorozencem, který (je-li ponechán v intimitě na bříšku matky) v těle matky následně nastartuje další hormonový koktejl a zařídí, že se dívka „narodí“ v Ženu (bez dalších následných, bohužel v naší společnosti tak běžných, problémů, jako jsou poporodní deprese, potíže s kojením atd. těch rodiček, kterým byla jako „úleva“ poskytnuta epidurální analgezie nebo nabídnut císařský řez,). Zpěvem matek stimulované a tedy přirozeně porozené děti se dokonce často usmívají a některé i komunikují hlasem.
Maminky oceňují, že jejich děťátka díky této akustické stimulaci mají zažitý rytmus: dobře spí, jsou pohodové a brzy zvídavé. Mimochodem, první křik novorozence je také jen další „lékařský“ a kulturní mýtus.Zpět k tématu: je to právě a především hlas maminky, který určuje, jak se miminko v bříšku „cítí“ a tedy i vyvíjí.„Mozart“ ve sluchátkách na ouškách novorozenců je sice lepší než rachot ventilátorů a křik personálu, kam se ale hrabe na účinky obyčejného klidného hlasu, nebo dokonce přímo zpěvu maminky. Pamatujme si všichni: každá maminka má ve svém hlase (jak pro sebe, tak pro své ještě nenarozené, nebo právě narozené dítě) dokonalého preventivního léčitele. Každá ukolébavka znamená pro vývoj děťátka víc, než hodiny pasivního poslechu Mozarta nebo Vivaldiho. Chtít mít ze svého syna dirigenta či spisovatele a pouštět mu Beethovena nebo předčítat Shakespeara je nesmysl. Tichá hudba, klidná řeč a zpěv maminky, to je, oč tu běží.
Co zpívat? Nejlépe pomalé lidové písničky nebo ukolébavky. Ideálně s pozitivním textem. V některých kulturách budoucí matky zpívaly svým ještě nenarozeným, a potom narozeným děťátkům písně, které oslavovaly budoucí kvality syna nebo dcery (a my již víme, jak i podvědomá očekávání rodičů ovlivňují budoucnost jejich dětí).
Když chce mladá žena jednoho afrického kmene mít děťátko, čeká, až jí v hlavě začne znít nějaká melodie. Melodie budoucího dítěte. Teprve potom se pomiluje se svým partnerem, a přezpívává si onu melodii. Přesně tuhle melodii zpívá celou dobu těhotenství, při porodu, v šestinedělí. Tahle melodie pak doprovází dítě po celý jeho život. Zní a zpívají si ji i všichni ostatní při různých slavnostech, při iniciačním rituálu, pokud je to chlapec, při oslavě první menstruace, pokud je to dívka, při svatbě, při narození dítěte, při pohřbu. Stabilní a pružné emoční základy, které takto takový človíček se svou osobitou a unikátní „písničkou“ získává, vytvářejí, jak to dnes vědí a prokázali i prenatální psychologové, základem mírumilovné, tolerantní a zdravé společnosti. Kam se v tom to ohledu ta naše hrabe na „primitivy“ z Afriky a dalších kultur. A jak jinak by asi vypadala naše politika, kdyby každý poslanec nebo senátor musel jak své jméno, tak svůj návrh zákona v parlamentu nebo senátu zazpívat!Vážené budoucí maminky, jste to skutečně vy, které můžete pozitivně změnit nejen svůj soukromý svět, ale i celou společnost. A nepotřebujete k tomu nic, než onu prvotní informaci (a tu teď již máte). Nepotřebujete sluchátka a přehrávače a nahrávky Mozarta. Vše, co je třeba, již máte. Stačí jen zpívat. Každá jste pro to své miminko ten nejlepší Mozart v té nejlepší skladatelské a interpretační formě.
Vliv zvuku byl ovšem v naší „vědě“ studován spíše v jeho negativní podobě, např. u žen žijících poblíž letiště v japonské Osace byl již v 80. letech zjištěn zvýšený výskyt vzrůstově menších dětí a předčasných porodů. Muzikoterapeutka Whitwellová pracovala s ženou, která v 7. měsíci těhotenství navštívila ZOO a byla v kleci u lvů právě když byli krmeni. Řev jednoho lva vyprovokoval další a řev několika lvů byl nakonec tak silný, že žena musela budovu opustit, protože plod v jejím břichu začal velmi silně kopat. Když pak bylo jejímu synovi sedm let, zjistilo se, že špatně slyší v oblasti nižších frekvencí. Také vždy nepřátelsky reagoval, když v televizi viděl lvy.
Například Edward, který se narodil ve 29. týdnu těhotenství, se naučil bát zvuků trhané leukoplasti. Když mu bylo patnáct let, stále si pamatoval na velké náplasti odtrhávané z jeho bříška. Měl panický strach z lékařů, lékařských procedur a nemocnic. Ačkoliv se v inkubátoru nemohl hýbat a jakkoliv reagovat, mohl vidět, slyšet a cítit, jak ho operují na hlavě, na břiše a na krku. I v patnácti letech nenechal nikoho sáhnout mu na hlavu, krk a břicho.
Thajský porodník Chairat Panthuraamphorn, inspirován Rene van de Carrem, zavedl v porodnici v Bangkoku prenatální stimulační program pro budoucí rodiče. Od asi 20. týdne těhotenství si maminky měly udělat čas dát si příjemnou koupel, houpat se v křesle, pustit si klasickou thajskou hudbu atd. Třikrát týdně byla doporučena masáž břicha a dechová cvičení, včetně vizualizace porodu a představ dítěte v konkrétních situacích, například když si dítě hraje s míčem, nebo když s matkou společně zpívají. Tyto děti byla při porodu větší a vývojově pokročilejší, než děti matek, které se programu nezúčastnily. A co navíc – při porodu se smály! Prakticky všechny tyto děti se v prvních dnech svého života dokázaly smát! Obyčejně se první úsměv očekává až po šestí a více týdnech.
Badatelé zkoumali rozličné druhy úzkosti a stresů a jejich vliv na trvání porodu a kontrakcí dělohy. Ženy s nejlehčími porody měly nejméně rozporný postoj k mateřství, měly nejméně konfliktů se svými matkami a všeobecně byly nejméně úzkostlivé. Další uklidňující zjištění je, že přirozené obavy před porodem mají malý vliv na trvání porodu a na kontrakce dělohy. I mnohé další studie totiž ukazují, že komplikace při porodu se častěji vyskytují u velmi rozrušených žen. Všechny rozrušené ženy měly přinejmenším jednu komplikaci při porodu, počínajíc narození dítěte s otlačeným nosem – až po velké komplikace – v několika případech předčasný porod a ve dvou případech mrtvé dítě. Údaje o ženách klasifikovaných jako normální byly svým způsobem právě tak překvapující. Ani jedna z nich neměla při porodu žádnou komplikaci ani jiné problémy.
Do roku 2000 bylo do tohoto programu zapojeno více než šedesát tisíc dětí ze všech vrstev společnosti z USA, Ruska, Číny a dalších zemí včetně ČR. Roku 2000 pak vyšla Loganova publikace Učení před narozením: revoluce v obohacení plodu (Learning Before Birth: The Fetal Enrichment Revolution) o prvním komplexním prostředku prenatální stimulace. Metoda Baby Plus, jak se dnes nazývá a jak je známa i u nás, spočívá v rytmických vzorcích, které dítě poslouchá z přístrojku na břiše matky. Od 20. týdne těhotenství se mozek dítěte hodinu denně učí naslouchat rytmu, rozlišovat tóny a vnímat postupně složitější a rychlejší vzorce.
Všechno je ovšem propojeno daleko víc, než jsme tušili, a prakticky vše, co porodníci v posledních desetiletích dělali, tak bylo bohužel nasměrováno proti přirozenosti a výsledkům milionů let dlouhého evolučního vývoje člověka. Nelze než poznamenat – nevadí, že je zkratka delší, zato je méně pohodlná a nebezpečnější. Víme již také, jak zdůrazňuje Michel Odent, jak je důležitá produkce oxytocinu v průběhu kojení. Nedávno bylo prokázáno, že hladina oxytocinu v krvi matky se zvýší okamžitě, když zaslechne signál svého hladového dítěte. Je to asi podobné, jako když sexuální vzrušení začíná i jakkoli mírnou stimulací kůže. Když dítě saje, hladiny oxytocinu, produkovaného v těle matky, jsou na stejné úrovni jako při orgasmu – a to je další možné přirovnání se sexuálním životem. A dále už také víme, že oxytocin je obsažen i v mateřském mléce. Jinými slovy, dítě s mlékem saje, a ve svém trávicím traktu zpracovává, také určité množství hormonu lásky.
Vlastimil Marek, neděle 22. duben 2007
