Nepřetržitost, spojitost, to udává slovník jako české ekvivalenty slova kontinuum, které použila v názvu své dnes již legendární knihy Jean Liedloffová (The Continuun Concept). Na počátku 70. let strávila dva a půl roku v jihoamerické pralesní džungli mezi tamními domorodci a na vlastní kůži zjistila, co všechno jsme my, tzv. civilizovaní lidé, ztratili: především umění být šťastní. A chovat se k dětem tak, jak to potřebují děti, ne jejich rodiče.
Kniha vyšla v roce 1975 a hned se ozvala řada žen, které ji vůbec nemohly dočíst – jak jim z toho, co a jak se v ní psalo, bylo smutno. Jedna maminka Jean Liedloffové napsal: „Vaše kniha byla jednou z nejhnusnějších věcí, jaké jsem kdy četla. Nechci tím říct, že neměla být nikdy napsána. Ani nelituji toho, že jsem ji přečetla. Jenom mě krutě zasáhla, hluboce zranila…Víte, já jsem přesvědčená, že to bylo tím, že jsem si tenkrát myslela, že všecko to rozčilování, kterým jsme si prošli, bylo normální a nevyhnutelné – „přirozené“, abych použila slovo, kterým se vás snaží uklidnit ostatní maminky, dětští psychologové a literatura – aby se to dalo snést. Teď, když jste mi nasadila do hlavy myšlenku, že by to mohlo být jinak, víte, nebudu se stydět a přiznám vám, že jsem po přečtení knihy – nemluvě o době během četby – byla v takové depresi, že jsem pomýšlela na sebevraždu.“
Naštěstí se Rachel nezastřelila, doplňuje v předmluvě spisovatelka, „a časem jsme se spřátelily. Je z ní zanícená zastánkyně konceptu kontinua a já hluboce obdivuji její upřímnost, s jakou píše. Ale nálady, které popsala – deprese, pocit viny, lítost –, se u čtenářů s odrostlými dětmi opakovaly až moc často.“
Musím se přiznat, že i já (a to jsem otrlý četbou stovek většinou smutných až tragických porodních příběhů a píšu a přednáším o podobně nesmyslných věcech v porodnictví i výchově a školství již patnáct let) jsem musel rukopis překladu knihy pravidelně odkládat a vždy se vzpamatovat z pocitu, který mne (v naznačených oborech, ale i v oblasti hudby) pronásleduje již třicet let: Jak to, že nám o tom neřekli?! Jak to, že kniha Jean Liedloffové od toho roku 1975 nevyšla v českém překladu? Co všechno nám ještě zamlčují? V rámci své převráceného odbornosti dává naše společnost systematicky přednost banálním knihám před relevantními (i když na první pohled poněkud „jinými“ než obvyklými) informacemi.
O knize jsem se v roce 2002 zmínil ve své knize Nová doba porodní (a navíc o nesmyslnosti odebírání novorozenců nebo obav žen matek z nošení dětí v šátcích atd. píšu patnáct let):
„Psycholožka Jean Liedloffová ve své knize (The Continuum Concept) popisuje porody a život dětí mezi indiány kmene Jequana v džungli Venezuely. Když totiž tento kmen navštívila v roce 1970, byla dojata a upoutána psychickým zdravím a sociální přizpůsobivostí a pružností lidí, které tam potkala. Pátrala po důvodech jejich neustálé pohody a vyrovnanosti. Nakonec přišla na to, že za to může způsob, jakým jsou v tomto kmeni rozeny a vychovávány děti. Od okamžiku početí se dítě může cítit jako důležitá a se všemi ostatními rovnocenná součást kmene a jeho okolí. Když tamní chlapci a dívky dosáhnou puberty, mají již velmi pevné a zároveň pružné emoční základy, které jim pak pomáhají celý další život.“
Ani rodičům, ani odborníkům prostě stále vůbec nedochází, jaké tragické omyly páchají při „výchově“ svých dětí (protože tak vychovali mě). A tak jako pozvánku na předvánoční čtenářský a rodičovský „supercloumák“ (knihu připravuje k vydání DharmaGaia) a pro nahlédnutí hloubky problému a naléhavosti jeho řešení nabízím několik vybraných pasáží (z pracovního překladu první části knihy), často psaných jakoby z pozice dítěte. Čtěte odstavce a věty pozorně, pomalu, bez předsudků a výčitek.
Většina dostupné literatury nám radí, jak ničit důvěřivého novorozence: stalo se to zvykem (o důvodech proč tu nebudu spekulovat). Má tedy někdo z nás právo vzít vinu na sebe? Nebo podat žalobu za podvod?
Miminko potřebuje správný druh zážitků. Velká část jeho frustrace je způsobena tím, že se mu nedaří svými signály (pozor, něco je špatně!) uvést situaci na správnou míru. Antisociální chování mnoha zlobivých a „neposlušných“ dětí je v podstatě jen prosbou, aby jim někdo konečně ukázal, jak se chovat kooperativně. Dítě potřebuje vědět, že od něj očekáváme přirozeně sociální chování, dobré úmysly, snahu správně jednat a touhu řídit se spolehlivými reakcemi svých rodinných příslušníků. Dítě hledá informace o tom, co se dělá a co se nedělá. Například když rozbije talíř, potřebuje zažít, že se zlobíme nebo jsme smutní, protože je talíř rozbitý. V žádném případě ale nepotřebuje, abychom ho za to ponižovali – samo je přece smutné či nazlobené, že nebylo opatrnější a nechalo talíř upadnout.
Když jsem se obrátila na svou matku, vždycky mi spíš ublížila než pomohla.
Jejich děti se do jednoho chovaly správně: nikdy se nebily, nebyly trestány, vždycky okamžitě a s radostí poslechly. Styděla jsem se Indiánkám přiznat, že tam, odkud přicházím, si ženy netroufnou vychovávat své děti, dokud si nepřečtou chytrou knihu, kterou napsal cizí muž.
Tak například rozhodování o tom, jak zacházet s miminkem, není v kompetenci rozumových schopností. Znamenitě vyvinuté a jemné instinkty specializované na každý detail péče o dítě jsme měli dlouho před tím, než jsme se vůbec stali něčím podobným homo sapiens. Ale my jsme se rozhodli tyto dlouhotrvající znalosti mařit tak důsledně, že teď na plný úvazek zaměstnáváme badatele, aby nám objasnili, jak se máme chovat vůči dětem, k sobě navzájem, k sobě samým. Je veřejným tajemstvím, že se odborníkům nepodařilo najít způsob, jak žít šťastně. A čím méně se jim to daří, tím více se pokoušejí přenést problém do kompetence rozumu, a to, co rozum nemůže pochopit či kontrolovat, vůbec nepřipouštět.
Novorozenec (tak jako guru) žije ve věčném Teď. Novorozenec v náruči maminky je ve stavu blaha. Novorozenec nenošený žije ve stavu toužení, v pustině prázdného vesmíru.
Na porod by se nemělo nahlížet jako na mezník, kdy se na konci montážní linky rodí naprosto vyvinuté miminko. Něco už se zrodilo během života v děloze, něco začne fungovat až později. Miminko, které právě opustilo dělohu, kde byla všechna jeho očekávání naplňována, očekává, ne, ono si je jisté, že jeho další požadavky budou naplňovány stejně tak.Takže když maminka odchází, miminko neví, že za chvilku zase přijde, a celý svět je najednou špatně: vzniklá situace je nepřijatelná. Když je miminko vyhozeno ze svého kontinua správných zážitků, není nic akceptovatelné a nic není přijímáno. Nic ze zážitků jeho evolučních předků jej nepřipravilo na to, aby bylo samo, ve spánku nebo v bdělosti, a ještě hůř: aby bylo samo a plačící. Pro kojence v náručí je vhodný pocit správnosti, pocit, že je všechno naprosto v pořádku. Je živým tvorem a jediná pozitivní identita, kterou zná, je založena na předpokladu, že je správně, dobré a vítané. Bez tohoto přesvědčení je každá lidská bytost kteréhokoliv věku ochromená nedostatkem sebedůvěry, nedostatkem smyslu pro sebe sama, nedostatkem spontánnosti, nedostatkem laskavosti. Všechna miminka jsou dobrá, ale uvědomit si to mohou jen odrazem, podle způsobu, jakým s nimi zacházíme.
V „civilizovaných“ zemích je standardním postupem koupit si knihu péče o dítě už v těhotenství. Může být módou nechat miminko plakat, až to zlomí jeho srdce a miminko to vzdá, znecitliví a je z něj miminko „hodné“. Ať je to cokoliv, mladé maminky to čtou a řídí se podle toho, bez důvěry ve vlastní vrozené schopnosti, bez důvěry v „motivy“ miminka, které neustále dává jasné signály. Miminka se stala jakýmsi druhem nepřítele, kterého matka musí zdolat. Základem vzájemného vztahu je snaha přizpůsobit miminko potřebám matky. Když chování miminka způsobuje „práci“ nebo „plýtvání“ časem, nebo jiné nepohodlí, projeví se mu nespokojenost, nesouhlas nebo jiný znak odmítání lásky. Panuje názor, že uspokojováním potřeb miminka ho rozmazlíme a pokud potřeby potlačíme, pomůžeme miminku socializovat se. Ve skutečnosti se v obou případech dosáhne opačného efektu.
Období těsně po porodu je nejpůsobivější částí mimoděložního života. To, s čím se dítě setká, je to, co bude celý život považovat za normální. Všechny pozdější vjemy mohou jen více či méně zmírnit první dojem z té doby, kdy dítě nemělo žádné jiné informace z vnějšího světa. Na co ale připraveno nebylo, je jakýkoliv větší skok, ať už skok do ničeho, ne-života, do košíčku vystlaného látkou či do baby boxu z plexiskla, bez pohybu, bez zvuku, vůně či pocitu života. Násilné přetržení kontinua matka-dítě, které se vytvářelo během vývoje v děloze, může zcela pochopitelně způsobit depresi matky, stejně tak jako utrpení novorozence.
To, co novorozenec cítí, ještě než je schopen myslet, rozhoduje o tom, co bude myslet, až bude myšlení schopen.
Pokud se cítí bezpečně, chtěný a „doma“ uprostřed dění, ještě než začne myslet, jeho pohled na pozdější zážitky se bude lišit od pohledu miminka, které se cítilo nevítáno, nestimulováno zážitky a zvyklo si na život ve stavu potřeby, i kdyby měli naprosto shodné pozdější zážitky. Prvním zážitkem je především tělo matky, která pečuje o domácnost. Díky těmto pohybům se miminko blíže seznamuje s tempem aktivního života. Tento rytmus se stává charakteristickým pro živý svět a je vždy spojován s pocitem naprosté správnosti sebe sama a s pocitem příjemné náruče.
Pokud je miminko v náručí někoho, kdo jenom klidně sedí, nepomůže mu to naučit se kvalitám života a činnosti. Pouze to zažene negativní pocity opuštění, separace a mnohé z nejhorších muk neuspokojené touhy. Matka, která tiše sedí, vychovává miminko k přesvědčení, že je život mdlý a pomalý. Takové miminko bude neklidné a bude dávat najevo, že potřebuje více stimulace. Bude sebou házet, aby ukázalo, co chce, nebo bude mávat ručičkami, aby máma byla rychlejší. Pokud s ním maminka bude zacházet jako se skleněnou vázou, nejspíš mu vsugeruje, že je křehké a rozbitné. Ale pokud s ním zachází jakoby mimochodem a nečekaně, miminko bude přesvědčené, že je silné, přizpůsobivé a bude se cítit jako doma v nejrůznějších situacích. Cítit se křehký je nejen nepříjemné, ale pro efektivní vývoj dítěte a později dospělého i kontraproduktivní.
U civilizovaných národů se hovoří o porodním traumatu. Pokud jej budeme nahlížet z pohledu principů kontinua, zjistíme, co jej může způsobovat: používání ocelových nástrojů, ostré světlo, gumové rukavice, zápach desinfekce a anestetik, hlasité zvuky nebo zvuky přístrojů. Mnoho zdravých kultur nechává matku, aby porodila své dítě bez jakékoliv pomoci, zatímco jiné, stejně tak rozumné, předepisují, aby jí někdo pomáhal. Je jedno, jak se miminko narodí, vždycky je hned po narození v těsném tělesném kontaktu s matkou. Když miminko začne samo dýchat a klidně odpočívá na mámě, která ho hladila, až se uklidnilo, když dotepala pupeční šňůra a byla přestřižena, malý tvoreček je bez prodlení přiložen k prsu – bez jakéhokoliv oddalování jako koupání, vážení nebo lékařské prohlídky.
Po skončení porodu totiž nastává důležité období, kdy se matka a miminko poprvé seznamují jako dva oddělení jedinci, v tuto chvíli dochází k závažné události vtisku (imprinting). Je dobře známo, že si spousta malých zvířat po porodu imprintuje matku. Housata si po vylíhnutí imprintují nejbližší pohybující se předmět. Normálně to má být jejich matka, ale i kdyby to byla mechanická hračka nebo Konrád Lorenz, jsou ze své podstaty puzena jí následovat. Závisí na tom jejich životy. Matka nemůže běhat za všemi housaty najednou, a ta bez ní nejsou schopna postarat se o své potřeby. U člověka, na rozdíl od většiny ostatních živočišných druhů, je naopak nutné, aby si matka imprintovala dítě, protože lidské mládě je natolik bezmocné, že nemůže nikoho následovat, ani nijak přispět k udržení kontaktu se svou matkou. Umí akorát signalizovat, pokud se jí nedaří uspokojit jeho očekávání.
Tento pud vtisku je tak silný, že má přednost před všemi ostatními vjemy. Je jedno, jak je matka unavená, zda má hlad či žízeň nebo jiné osobní potřeby, všechno je přepsáno touhou krmit a chovat tohoto malého, ne zrovna hezkého cizince. Bez tohoto pudu bychom nepřežili všechny ty stovky tisíců generací.
Ke vtisku, ke kterému dochází v důsledku celého řetězce hormonálně spouštěných událostí při porodu, musí dojít hned, jinak bude pozdě. Prehistorická matka si nemohla dovolit nevšímat si novorozence byť jen na pár minut. Toto opatření je základním předpokladem pro hladký průběh následných podnětů a reakcí na ně po celý jejich společný život. Pokud je vtisku zabráněno, pokud je dítě odneseno pryč v okamžiku, kdy matka cítí potřebu se s ním mazlit, přiložit ho k prsu, obejmout ho a přitisknout na své srdce, nebo pokud je matka pod takovým vlivem léků, že si bonding plně neužije, co se stane? Dostaví se stav smutku. Ve formativních miliardách lidských porodů bylo jediným důvodem, proč matka nemůže prožít svou potřebu něžnosti, narození mrtvého dítěte. Psychobiologickou reakcí byl smutek.
Novorozenec, jehož kůže touží po odvěkém doteku živého těla, hebkého a teplého, je zabalen do suché látky bez života. Je strčen do vozíčku a ať pláče jak pláče, je ponechán v tom očistci, který se vůbec nehýbe (poprvé v celém jeho životě, který byl dosud nekončícím blahem v děloze, poprvé během dlouhé doby evoluce). Jediné zvuky, které slyší, jsou nářky ostatních obětí té samé nepopsatelné agónie. Pláče a pláče; jeho plíce, nenavyklé na vzduch, jsou roztahovány zoufalstvím srdce. Nikdo nepřichází. Když se probudí, uleví si do pleny a tato událost odvede jeho pozornost od utrpení. Ale příjemný pocit úlevy a pak ten teplý vlhký proudivý pocit kolem spodní části těla jsou rychle pryč. Teplo už se nehýbe a chládne a lepí. Miminko kope nožičkami. Propíná tělíčko. Vzlykne. Zoufalé touhou, s mokrou a nepříjemnou plenou, prokřičí se tou mizérií a pak upadne do osamělého spánku. Najednou ho někdo zvedne. Jeho očekávání se začíná naplňovat. Mokrá plena je pryč. Úleva. Živé ruce se dotýkají jeho pokožky. Pak ho zvednou za nohy a nová, proklatě suchá a neživá látka je mu poskládána kolem beder. V mžiku je situace stejná jako předtím, jakoby ruce nikdy nebyly, ani ta mokrá plena ne. Miminko nemá vědomou paměť, ani náznak naděje. Nachází se v nesnesitelné prázdnotě, v bezčasí, nepohybu, tichu, chtění. Tato situace se vymyká nesmírným zkušenostem kontinua. Miminko teprve několik hodin dýchá vzduch a už dospělo do stádia takové dezorientace (vykořenění ze své podstaty), že je mimo záchranné síly mocného kontinua.
Někdo přichází a něžně je zvedá. Miminko cítí život. Chuť a povrch prsu je tu, teplé mléko proudí do toužebných úst. Je slyšet tlukot srdce, který měl být celou dobu jeho pojítkem, ujištěním, návazností na dělohu. Jeho slabý zrak vnímá pohyb. Zvuk hlasu je taky správný. Jen ta látka a vůně nejsou v pořádku (matka používá parfém) – poukazují na to, že něco chybí. Miminko pije, a když je nasyceno, usíná. Když se probudí, je znovu v pekle. Tak plynou hodiny, dny a noci. Miminko pláče, unaví se, spí. Vzbudí se a uleví si do pleny. Teď už na tom není nic příjemného. Už ani vyprázdnění střev neulevuje. Místo něho se dostavuje stupňující se pálivá bolest, jak se kyselá moč dotýká nyní už odřené kůže. Miminko křičí. Jeho vyčerpané plíce musí křičet, aby přehlušily ohnivé bodání. Křičí, až ho bolest a křik vysílí, a ono usíná.
V průměrné porodnici, kde se nachází, přebalují upracované sestřičky podle časového plánu, ať je plena suchá či mokrá, nebo už naprosto promáčená. Miminka odcházejí domů s opruzeninami, které pak musí někdo, kdo má na takové věci čas, vyléčit. Doma to není jiné než v porodnici, až na ty opruzeniny. Miminko tráví dobu bdění v toužení, v nedostatku, v nekončícím čekání na správnost, která má zaplnit tu tichou prázdnotu. Na několik minut denně je jeho toužení přerušeno a jeho drásavá potřeba po dotyku, chování a pohybu je ukojena. Jeho matka je jednou z těch, které se po dlouhém rozmýšlení rozhodly povolit miminku přístup k prsu. Miluje ho s dosud nepoznanou láskou. Zpočátku je to pro ni těžké, odložit miminko po kojení do postýlky, protože tam tak strašně pláče. Ale je přesvědčená, že tak se to musí dělat, její matka (a TA to přece ví) jí říkala, že nesmí polevit, rozmazlila by ho a pak by měla problémy. Na okamžik cítí, že ten malý tvoreček, kterého drží v náručí, je tím nejdůležitějším na světě.
Vzdychne a uloží miminko něžně do kolébky, která je ozdobená žlutými káčátky ve stejném designu jako celý pokojíček. Vyzdobit ho jí dalo spoustu práce. Závěsy jsou načechrané, kobereček má tvar pandy, všechno je v dětských barvách: bílý prádelník, přebalovací pult s vaničkou, s poličkou na zásypy, olejíčky, mýdlo, šampón, kartáček na vlasy. Na zdi jsou obrázky zvířecích mláďat oblečených jako lidé. V zásuvce komody je spousta košilek, dupaček, capáčků, čepiček, rukaviček a plenek. Ničeho nešetřila, dětský pokoj je perfektní, i když si s manželem zatím nemohou dovolit nábytek do celého domu. Nakloní se, políbí miminko na sametovou tvářičku a odchází směrem ke dveřím. První výbuch utrpení otřese tělíčkem miminka. Matka opatrně zavře dveře. Vyhlásila mu válku. Její vůle musí zvítězit nad jeho. Přes dveře slyší něco, co se podobá mučení. Její kontinuum to jako takové chápe. Situace je opravdu tak vážná, jak to zní. Příroda by tak silné signály nepoužila, pokud by se o mučení nejednalo. Matka zaváhá, její srdce to táhne k miminku. Ale musí odolat a jít svou cestou. Vždyť ho právě nakrmila a přebalila. Je si jistá, že mu OPRAVDU nic nechybí, a proto ho nechá plakat až do vyčerpání.
Když se miminko vzbudí, znovu pláče. Jeho matka nahlédne do dveří a ujistí se, že je na svém místě. Opatrně zase dveře přivře, tak aby v něm nevzbudila falešnou naději. Utíká do kuchyně, kde má práci, ale dveře nechá pootevřené. To aby slyšela, kdyby se miminku náhodou „něco stalo“.
Když v kočárku pláče, je často odměněno známkou života. Máma kočárkem houpá, protože zjistila, že to pomáhá na ztišení. Bolavá touha po pohybu, po zážitcích, po všem, co měli jeho předci v prvních měsících života, je zmírněna houpáním. Je to sice dost ubohé, ale je to lepší než nic. Hlasy na blízku nelze spojit s ničím, co by se ho týkalo, na naplnění očekávání to nestačí. Ale taky je to lepší než ticho v dětském pokoji. Míra kontinuálních prožitků se blíží nule, hlavním zážitkem miminka je jen touha.
Matka ho pravidelně váží a je pyšná, jak miminko prospívá.
Vlastimil Marek, čtvrtek 30. srpen 2007
