Kostely byly odjakživa místem setkávání. Vše, co se v kostele odehrávalo a odehrává i dnes a co by se mělo odehrávat v nejbližší budoucnosti, by mělo být v kontextu toho, co se tam v ideálním případě dělo nebo mělo dít celých těch pár set let předtím: jenom to pozitivní. Tam se nebojovalo za mír, neplnil plán, nekuly pikle atd. A v těch zdech je to nějak „nahráno“. Vzhledem k tomu, že jsem namluvil několik komentářů na téma „katedrály“ do pořadu Detektor (jehož inkriminovaný díl bude vysílán snad koncem března), a očekávám, že budu značně „vystříhán“, přetiskuji (jako dobrovolnou „povinnou“ četbu pro nadšence a zvídavé) část svého staršího textu z knihy Santiniho cesta za světlem.
Když člověk přijde do kostela, najednou to na něho „sedne“ a on automaticky sundá čepici, ztiší se, přestane myslet na politiku nebo starosti. Naše kultura dnes vlastně nemá žádná místa, která jsou jenom pozitivní, kostely jsou jediné, které mohou takto téměř automaticky terapeuticky fungovat. Mohli bychom postavit nové (kdybychom to uměli), ale proč nevyužít ty staré, které mají genia loci pozitivního myšlení a bytí? Pokud se tam ovšem zachoval…
Zkusme se tedy do námětu ponořit ještě hlouběji. Co je to kostel? Kostel, a myslím tím stavbu jako takovou, obsahuje čtyři aspekty nebo roviny, které se prolínají.
Za prvé místo. Kostel v krajině vyznačuje místo, kde se vždy něco odehrávalo. Jak prohlásil jeden klasik: tam měli starci lepší sny. Kostely jsou ne náhodou postaveny vždy na pozitivním vyzařování Země. Na místě určité geoanomálie, a pozitivního vyzařování, tak jako např. na Vyšehradě, na Řípu, v Glastonbury. Na místě, kde se křesťanům, a vlastně každému, kdo se modlí a medituje, lépe modlí a medituje. Zatím dosud přesně nevíme, jak a proč se mozek na takovém místě více koncentruje, proč se lépe prolíná se vědomá a podvědomá vrstva. Proč se člověk rychleji zharmonizuje. Možná jsou tak více propojeny mozkové hemisféry. A právě v krajině každý kostel vyznačoval svou věžičkou jakýsi gigantický akupunkturní bod. Jako jehla na lidském těle, tak na těle krajiny to býval bod, který umožňoval našim předkům, kteří to cítili, pracovat s energií. Kostel pomáhal lidem žít s krajinou. Ne znásilňovat ji, ne zneužívat, vykořisťovat, ale být s ní v jejích rytmech. A zvuk kostelních zvonů pak svolával k rituálu.
To přímo souvisí s aspektem prostoru. Jde tedy vždy o pozitivní zónu, nějaké návrší, nebo nějaké nejlepší místo v osadě, které je pak jaksi obaleno onou stavbou, jejíž zdi pak vymezují vnitřní, sakrální, tedy posvátný prostor. Ten je pak jakýmsi gigantickým zesilovačem a transformátorem toho, k čemu je víra a modlitba a kontemplace a rituál, tedy těch pocitů a stavů mysli, které se jakoby dotýkají toho, co nás, tak jako stavba kostela, přesahují. Jinak řečeno, mám na mysli prostor pro autentický, jinak a na jiném místě prostě nezprostředkovatelný mystický zážitek.
Za třetí: v kostele se lidé schází, nebo kdysi či donedávna scházeli, v posvátný čas. A zase je to o rytmu. My moderní lidé jsme bohužel již zcela mimo původní přírodní cykly a rytmy. Pouze ženy ještě jakžtakž menstruují v lunárním cyklu, ale jinak nikdo na světě prakticky kromě několika domorodých kmenů nežije v přírodních rytmech, které nás ovšem stále zcela, i když si to vědomě neuvědomujeme, a děláme vše proto, abychom k nim byli necitelní, ovládají. A tak protože jsme jaksi mimo rytmus, a každý vibrujeme jinak, nemůžeme se domluvit. To je také jeden z důvodů, proč se nedomluví lidé mezi sebou, jak rodinní příslušníci, tak strany, státy a církve. Každý máme, kromě toho, že neumíme naslouchat, jiný rytmus, a není tady to, co by nás sladilo, přičemž to, co nás slaďovalo a co by nás mohlo vyladit na společný rytmus je všude kolem nás. Přírodní. Nebo lépe řečeno, kosmický rytmus. Ale ten jsme zdárně potlačili.
Ve čtvrté rovině mi kostely vždy připomenou absolutně nedoceněnou roli vibrací, v našem případě hudby a ještě přesněji, lidského hlasu. Hlas, hlasivky, pokud bychom je dokázali opět použít, propojují tělo, něco fyzického hmotného, se světem duchovním, tedy se světem energií, se světem vibrací. Tak jako je kostel bránou mezi krajinou a komunitou, tak jsou hlasivky bránou mezi člověkem, jeho tělem, jeho fyzickým prožíváním sebe sama, a tím duchovním všude kolem.
Vibrace i v kostele ne náhodou přímo souvisí se zpěvem. V několika posledních stech letech se postupně přestávalo vroucně, opravdově a intenzivně zpívat. A za posledních pár desítek let pak lidé přestali zpívat i mimo kostel. Kostely už nefungují v oné starší blahodárné funkci, kdy bývaly relaxačním psychohygienickým místem.
Kdysi i u nás, v dobách „temna“, každý učitel musel, aby mohl vůbec učit, umět improvizovat na 8 až 10 hudebních nástrojů. Každé dítě hodinu denně zpívalo až do 5. třídy. Proto byly Čechy konzervatoří Evropy. Proto platilo, co Čech to muzikant. Kostel byl také jediným místem, kde tenkrát člověk slyšel hudbu. Ale ta byla vždy živá, ne napsaná kdysi do not a pak jen „interpretovaná“. Dnes 70 % školních dětí nezazpívá dobře jednu jedinou písničku. Tvrdím, že s naším národem to vypadá jak to vypadá také díky tomu, že se nezpívá. Za posledních 30 let došlo k masovému zpasivnění, všechno je na médiích, na nosičích a zpívají za nás, a ještě z playbacku, profesionálové.
Ukazuje se ovšem právě v naší době a v našich končinách, že hlas je daleko důležitější součástí naší individuální existence, než jsme zatím tušili.
Naznačuji, že obnova společenského života a slušných poměrů v městech a vesnicích by mohla a měla začít třeba v tamních kostelech – tím, že se v nich znovu začneme scházet, abychom si zazpívali.
Vlastimil Marek, středa 19. březen 2008
