V roce 1995 jsem v jednom z prvních čísel časopisu Mana zveřejnil svůj článek na téma "jiná hudba". Respektive na téma jiné vnímání a chápání toho, čemu říkáme hudba. A protože chystám jak vydání své poslední knihy z článků a fejetonů, zveřejňovaných v posledních letech na blogu respektu (Co je za hudbou), a v tisku se objevují různé zprávy o tom či onom doposud vědou či veřejným míněním prudce zavrhovaném jevu či efektu, přetiskuji celý článek v naději, že si ti čtenáři, kterým se bude líbit, položí otázku. "Co jsem tehdy dělal(a), že mi to uniklo? A budou-li mít odvahu, i tu další: "Neuniká mi právě teď něco, co za deset dvacet let najdu a řeknu si Co jsem tehdy dělal, že mi to uniklo?"
Současná muzikoterapie, založená na předpokladu, že duše je hudební, nebo jinak řečeno, vibrační povahy, pomáhá léčit celou řadu lidských problémů, od chronických depresí a Alzheimerovy choroby až k duchovním krizím.
Na začátku, podle sufíjského básníka l4.století Háfíze, Bůh vyrobil hliněnou figurku člověka a poprosil lidskou duši, aby do ní vstoupila. Duše ale odmítla, protože takovéto násilné vtělení (do hmoty) považovala za vězení. Byla přece zvyklá volně a neomezeně se pohybovat všemi pozemskými říšemi. Bůh tedy požádal anděly aby zahráli, a andělská hudba přivedla lidskou duši do takové extáze, že dobrovolně vstoupila do hliněné figurky člověka v naději, že ve hmotném těle uslyší hudbu ještě lépe. Háfíz k této legendě dodal: "Lidé říkají, že když slyšela andělskou hudbu, duše vstoupila do těla. Ve skutečnosti ta hudba byla duše sama." Nejen lidská duše: i ostatní světy a planety, hvězdy a atomy, jsou svou podstatou vibrace, hudba.
Zvuk je vibrace a vše ve vesmíru vibruje. Staří Hindové říkají "Nada Brahma": Bůh (ve smyslu reality vesmíru) je Zvuk. Lidské uši dokáží rozeznat 1378 rozdílných tónů ve spektru od l6 do 25000 Hertzů (cyklů za sekundu). Mimo oblast slyšitelného spektra leží nesčetné písně, které naše omezené smysly nedokáží zachytit. Rozkvétající růže vydává, patřičně zesílený, zvuk podobající se varhanám. Atomy vydávají každý svůj specifický zvuk, který dohromady vytváří akordy molekul. Podle vědců univerzity v Yale, šest lidským okem viditelných planet, včetně Země, vydává konkrétní zvuky vytvářené magnetosférickými vlnami. Merkur rtuťovitě bublá, Saturn temně mručí svou pomalou melodii a Slunce produkuje zvuk s 80 alikvotními tóny.
Vše v Přírodě vibruje. Muzikolog Joachim-Ernst Berendt to nazývá "písní života, neuvěřitelně komplexním sborem milionů a milionů zvuků, které se splétají v grandiózní polyfonii, v harmonii nad rámec lidské představivosti." Pythagoras v 6. stol. př.n.l. tento jev nazval "harmonií sfér". Matematické poměry mezi vibračními frekvencemi jednotlivých tónů na stupnici podle něho vyjadřují a symbolizují univerzální harmonii, která řídí oběh nebeských těles, zákony hudby i vnitřní život duše.
Vibrující struna ilustruje jak základní principy hudby, tak zákony Vesmíru. "Studuj zákony monochordu", radil filosof "a poznáš tajemství univerza." Někteří současní vědci tomu začínají věřit. To, že zvuk a vibrace tvarují strukturu hmoty, prokázal Švýcar Hans Jenny v 60. letech. Použil elektronický zvukový oscilátor a speciální fotografické zařízení, aby mohl natočit okamžitý vliv změny tónů na tvar a strukturu různého prachu (pilin, pudru). Působením zvuku se na kovové desce částice prachu formovaly do překvapivě symetrických a geometrických tvarů, připomínajících tantrické obrazce a tibetské mandaly nebo řezy organickými strukturami živých rostlinných tkání. Jenny z toho usuzoval, že organické struktury, vyskytující se v přírodě, jsou utvářeny dlouhodobě působícími frekvencemi.
Myšlenka, že hudba může být klíčem k léčení mysli i těla, se táhne západní kulturou celá tisíciletí. Muzikoterapie – léčba hudbou, hlasem a zvukem – je vlastně nejstarší holistickou disciplínou. Novalis, německý mystický básník l8.století, to formuloval takto: "Každá nemoc je hudební problém." Pythagoras, kterého pokládáme za zakladatele hudební terapie naší kultury, zpíval svým žákům uklidňující melodie, založené na principech odpovídajících vesmírným zákonům. Pomocí svého hlasu a lyry pomáhal vždy večer žákům zbavit se "starostí a problémů" nashromážděným v průběhu předchozího dne, "vyčistit" tak intelekt a utišit duši. Podle jeho životopisce, Pythagoras tak dokázal značně přispívat ke zdraví a "napravoval lidské chování a životy".
Současní terapeuti, skladatelé a interpreti aplikují Pythagorejské principy hudby, hlasu, zvuku a univerzální harmonie v nejrůznějších muzikoterapeutických formách působení na člověka, jeho tělo a psychiku – od emočních problémů až po duševní krize. Za prvé, hudba vylepšuje kvalitu života lidí dlouhodobě a vážně nemocných, neschopných pohybu nebo po těžkých operacích. Profesionální muzikoterapeuté dovedně využívají hudby (ať reprodukované nebo vytvářené přímo pacienty) jako potenciálního nástroje pro zmírnění bolesti, úzkosti z nemoci a stresu.
Zvláště efektivně je hudba využívána při autismu, dyslexii, fyzické nehybnosti, Parkinsonově a Alzheimerově nemoci. Ačkoli tyto nemoci přímo neléčí, hudba dokáže mnohdy pomoci obnovit hybnost, mentální čilost nebo koordinaci. Za druhé, hudba dokáže dodat energii a léčivou sílu tam, kde leží hlubinné psychické a mentální potíže, které podmiňují fyzické nemoci. Hudba může uvolnit skryté pocity, potlačené myšlenky, traumatické zážitky z dětství, které mohou být příčinami konkrétních fyzických a chronických potíží, a rozpustit škodlivé mentální a energetické vzorce, které nemoci předznamenávají. Za třetí, hudba napomáhá duchovnímu poznání a léčbě na duševní úrovni. Může zprostředkovat vizionářskou zkušenost. A na konci života může hudba "usnadnit" umírání, vyladit a vyčistit osobu na prahu smrti.
Léčba těla
Neobyčejné léčebné vlastnosti hudby lze demonstrovat na případu Rozálie, pacientky s pokročilou Parkinsonovou nemocí. Rozálie musela celé dny nehybně ležet ve zkroucených pozicích, neschopna pohybu a řeči. Její lékař, doktor Oliver Sacks, ale zjistil, že Rozálie dokáže celé hodiny hrát na piáno a při hře příznaky její nemoci mizí. Schopnost většiny pacientů s touto nemocí reagovat na hudbu je neuvěřitelná, říká dr. Sacks. Jsou neschopní chodit, ale dokáží tančit. Nedokáží mluvit, ale umějí zpívat. Rozálie zná svého Chopina nazpaměť a stačí, aby jí lékař jen připomněl Opus 49 a její tělo, výraz a pozice se uvolní: dokonce i její EEG je v průběhu imaginární hry Fantazie F moll normální.
Sacks tvrdí, že hudba je základním terapeutickým prvkem pro pacienty s Parkinsonovou a Alzheimerovou nemocí, která se jen v případě USA týká asi l0 milionů lidí nad 65 let věku. "Jsem naprosto šokován faktem, že zatímco lékařská věda těmto lidem nemůže nabídnout nic, jejich fyzický a duševní stav může být často drasticky vylepšen nemedicínskými prostředky, jako je hudební terapie", říká dr. Sacks, který takto se svými pacienty pracuje již 25 let.
U pacientů s Alzheimerovou nemocí hudba vyvolává již dávno zapomenuté emoce a asociace, vysvětluje dr. Sacks. Umožňuje jim vzpomínat, třeba jen na chvíli obnovit řeč, znovu se účastnit rodinné historie, navázat na svou identitu. Poslech hudby jakoby aktivoval "vnitřní" hudbu každého pacienta, která pak udržuje všechny aspekty mozkových funkcí pohromadě. Je-li v harmonii mozek, tělo následuje jeho příkladu. Jedna pacientka, znehybnělá po těžké operaci kyčelního kloubu, zjistila náhodou, že se dokáže pohnout při zvucích irské lidové písničky. Hudba a tanec jí pak pomohly obnovit hybnost končetin docela.
V USA existují dvě hlavní muzikoterapeutické společnosti, Národní asociace pro muzikoterapii (National Association for Music Therapy, založená v roce l958) a Americká asociace pro hudební terapii (American Association for Music Therapy, založená v roce l971). Jak uvedla Barbara J.Croweová, tehdejší prezidentka NAMT, při slyšení před senátním výborem v roce l99l, "hudba významně pomáhá pacientům s Alzheimerovou nemocí, po infarktových stavech, používáme ji při mentálních problémech. Na fyziologické úrovni hudba pozitivně ovlivňuje srdeční tep, rytmus dechu, krevní tlak, galvanický odpor kůže, hormonální úroveň krve, imunitní systém a mozkové vlny. Na psychologické úrovni redukuje stavy úzkosti, povzbuzuje sebevědomí a schopnost vyjadřování, obnovuje životní entusiasmus".
Hudba se často používá během operací jako další anestetický prostředek. Již ve 40. letech ji např. používali stomatologové. Při chemoterapiích pomáhá hudba upravovat některé vedlejší příznaky, minimalizuje zvracení a urychluje návrat z anestetických stavů. Klinické studie prokázaly efektivnost poslechu hudby do sluchátek v průběhu operací. Hudba pomáhá odstraňovat bolestivé stavy při porodech (i při císařských řezech atd.).
Jedna studie popisuje případ l9tileté ženy, která si poslechem hudby S. Halperna při některých svalových cvicích neuvěřitelně snížila tělesné napětí v posledních třech týdnech těhotenství. Jiná studie popisuje použití hudby, synchronizované v rytmu se stahy a kontrakcemi při porodu. 71% matek, které při porodu poslouchaly hudbu, popisovalo průběh porodu jako velmi klidný a relaxovaný. Léčba psychiky Kromě svého léčebného účinku na tělo hraje hudba značnou roli i v současné psychoterapii. Pomáhá při mnoha různých stavech a je přitom, jak tvrdí dr. Helen Bodyová, nejefektivnější, ale také nejbezpečnější branou do lidské psychiky.
Doktorka Bonnyová je autorkou na hudbě založeného psychoterapeutického procesu (Guided Imagery and Music) řízené vizualizace. Coby nadšená violoncellistka, dr. Bonnyová (72) popisuje GIM jako "techniku, která zahrnuje poslech uklidňující hudby v relaxovaném stavu tak, aby vznikající iluze, symboly nebo pocity bylo možno použít terapeuticky pro účely zvýšení tvořivosti, terapeutické intervence, sebepochopení a náboženských nebo duchovních zážitků."
V roce l967 Bonnyová studovala komplementární využití hudby a LSD při péči o smrtelně nemocné pacienty a nevyléčitelné narkomany. Ve své studii pak uvedla, že při práci se 117 pacienty ti, kteří prožili ty nejhlubší psychedelické zážitky, vykázali největší procento úspěšné rehabilitace a návratu k normálním stavům. Poté se dr. Boonyová odhodlala pokračovat ve své práci již bez psychedelik, jen s použitím hudby, aby eliminovala to, co Jung nazval aktivní imaginace. Terapeut GIM techniky, jakýsi průvodce doprovázející "cestovatele" (klienta), pokládá otázky a povzbuzuje k dialogu na témata obrazů, hudbou vyvolaných. Pečlivě zvolená hudba navozuje žádané emoční stavy. (GIM nyní používá 24 různých 45ti minutových hudebních sekvencí na kazetách).
Ještě dramatičtější výsledky jsou hlášeny proponenty Tomatisovy metody, při které je elektronicky filtrovaná hudba používána k léčení ORL problémů. Doktor Alfred Tomatis je francouzský ušní a krční specialista, který své "elektronické ucho" začal používat u pacientů, operních zpěváků, při jejich problémech s hlasivkami a slyšením. Tomatis pochopil, že dobrý zpěv je podmíněn dobrým slyšením a že tedy klíč k dobrému zpěvu (a dobrému zdravotnímu stavu) leží v dobrém sluchu. Postupně přešel od operních zpěváků k nedoslýchavým, nemocným a hluchým lidem, dětem s problémy v učení, koktavým a dalším typům pacientů. Dnes se jeho metoda prakticky využívá po celé Francii, v osmi centrech v USA a asi na dvou stech místech celého světa.
Tomatis zjistil, že dítě již od l8 týdne těhotenství reaguje na zvuky a že sluch je tak první smysl člověka, který se v té době vyvíjí. "Tato pozoruhodná přednost sluchu před ostatními smysly vysvětluje, proč nutnost slyšet a být slyšen je nejhlubší lidskou ontologickou touhou", vysvětluje ve své knize "Vědomé ucho". Dítě slyší hlas své matky filtrován jejím tělem, kostmi a děložní tekutinou – jen ve frekvencích nad 8000 Hz. Poslouchá nejen ušima, ale i kostrou a celým tělíčkem jako rezonátorem. Ucho je tak pro člověka nejen nejdůležitější podmínkou budoucí řeči, ale také mnoha dalších procesů přizpůsobování okolí a sobě samému, tvrdí Tomatis. Tato cesta ale někdy bývá z emočních či fyziologických příčin zablokována. A tady nastupuje "elektronické ucho".
Dr. Tomatis smíchá hudbu gregoriánského chorálu, Mozarta a hlas klientovy matky, elektronicky z výsledného zvuku vyfiltruje frekvence pod 8000 Hz a klient to vše pak tři až čtyři měsíce (celkově až 60 hodin) poslouchá pomocí speciálních sluchátek. Účelem je vrátit klienta do sluchového prostředí dělohy a jeho sluchové funkce do původních formativních stádií. Dva malé ale velmi důležité svaly jsou tak postupně cvičeny a zesilovány tak, aby dokázaly reagovat na širší zvukové spektrum. Sluch se pak neuvěřitelně zlepšuje. Tomatisova metoda pomáhá redukovat zdravotní problémy přímo nespojované s problémy slyšení a naznačuje tak, že sluch a funkce slyšení může být holografickým klíčem k harmonickému stavu celého těla.
V Tomatisově centru v Denveru např. dr. Ronald Minson pomohl třem stovkám pacientů s pocity úzkosti, depresemi, panikou, chronickou únavou, traumatickými bolestmi hlavy, potížemi s učením, nedoslýchavostí, autismem, sexuálními problémy atd. Minson byl původně k Tomatisově metodě velmi skeptický, ale svůj postoj změnil poté, co během několika měsíců zbavil svou dceru těžkých depresí a dalších potíží (brzy po narození začala mít pravidelné záněty středouší, špatně se učila mluvit, v základní škole měla problémy s chováním a učením, špatně vyslovovala a byla dyslektická). Pravidelný dvouhodinový poslech Tomatisem upravené hudby gregoriánského chorálu a Mozarta již v během několika dnů dramaticky zmírnil těžké deprese a čtvrtého dne došlo ke katarzi. "Bylo to jakoby se v ní protrhla nějaká emoční přehrada", řekl později dr. Minson. "Má dcera začala neobyčejně jasně a přesvědčivě artikulovat všechnu svou emoční bolest, která ji po léta paralyzovala". Cítila, jak uvedla, že se po letech konečně "totálně a jasně slyšela". Hned další noc konečně dobře spala. Začala se cítit spokojeně. Sebevědomě hovořila o nadějích a plánech do budoucna. Přestala mít dyslektické potíže. Během dvou měsíců se zbavila většiny svých problémů.
"Tomatisova metoda je jakýmsi dynamickým tunelem který dokáže urychlit proces osobní změny", říká dr. Minson. Třetina jeho klientů si totiž platí 2500 dolarů za program "audiopsychofonologie" pro účely sebetransformace, rozpuštění vnitřních bloků, zvýšení tvořivosti. Probuzení (vnitřního) hudebníka Někteří terapeuté a hudebníci tvrdí, že plné a dokonalé využití schopnosti hudby léčit lze dosáhnout a využít jen aktivním přístupem: člověk sám (sobě) zpívá či hraje.
Don Campbell, hudebník a hudební pedagog, klavírista, ředitel Institutu pro hudbu, zdraví a vzdělání v Boulderu, se tomuto tématu věnuje celoživotně. Campbell už jako dítě (od malička hrál na piano a studoval hudbu u prominentních evropských mistrů) věděl, že "hudba je potěšení, smysl života a síla, která je schopna pohnout čímkoliv". Jako dospělý se však, podle svých slov, v hudbě pro samou techniku hry a kompozice ztratil. V roce 1981, když mu bylo 40 let, mu degenerativní nemoc kostí přivodila "nervové zhroucení", které ho hudebně znovu narodilo. Sám ve své kanceláři, s vědomím konce, začal bubnovat na desku stolu, ztřeštěně tančit kolem místnosti a křičet dlouhatánské tóny. Dělal to celé noci, protože se chtěl zbavit svých emocí, tenzí, strachů.
"Bylo to jako generální úklid. Vyvolal jsem tím i něco hlubšího, neosobního. Objevil jsem léčivou moc hudby." Jednoho rána se znovu narodil hudebník a brzy poté zmizely příznaky nemoci. Campbellovo řvaní bylo spontánním pokusem osvobodit sebe i hlas neartikulovaným křikem nebo zpěvem samohlásek. Tohle energeticky silné "ladění" hlasivek a hlasu probouzí "vnitřního", do té doby spícího hudebníka, čímž Campbell myslí spojení našeho aktuálního hlasu s podvědomým nezávislým nervovým systémem, který nepřetržitě "diriguje" náš biologický život.
Osvobodíme-li hlas, začneme skutečně znít, tvrdí Laurie Rugensteinová, programová ředitelka Naropa institutu v Boulderu a soukromá muzikoterapeutka. V průběhu dospívání většina z nás zapomněla, jak zní náš opravdový hlas, a pocity a emoce, které jím zní. "Léta neartikulovaných pocitů a autocenzury, často doprovázené pocitem bezmoci, jsou pak manifestována dissonancí a fragmentací našich životů", říká Rugensteinová. V kontextu transpersonální psychologie učí své klienty vysvobodit hlas procesem "sonické individualizace".
Hlas, který používáme k průzkumu vnitřních krajin, uvolní a osvobozuje v hlubině naší osobnosti zasuté primitivní a necenzurované emoce. Jeden klient (40) přišel k Rugensteinové s dyslexií a potížemi při učení. Procesem "ladění" a využíváním hlasu jako melodického ale i rytmického nástroje se podařilo obnovit spojení mezi uchem a hlasem, což je zvláště důležitý prvek při čtení. Smyslem bylo, aby akceptoval svůj hlas, aby věděl, jak zní slova v jeho představě. Dlouhodobě potlačené obrazy a situace z dětství v rodině alkoholika se ukázaly být emociální příčinou dyslexie a ostatních potíží. Další práce s hlasem a tóny, které spojovaly emoční materiál s klientovým "vnitřním hudebníkem" a léčitelem pak vedly až k absolutoriu konzervatoře a kariéře profesionálního hráče na flétnu a saxofon.
Léčba duše – záměr skladatele
Stejně důležitá jako tělesná i psychická léčba je schopnost hudby harmonizovat či léčit duši. Ve skutečnosti je pro mnoho skladatelů tzv. "léčivé hudby" tento cíl naprosto převládající. "Skladatel se musí umět dotknout svého Vyššího Já a dovolit oné energii projít ven", tvrdí David Lanz, úspěšný autor "new age" hudby. V průběhu svých koncertů po celém světě se vždy noří do jakéhosi polotranzu, aby mohl vědomě "směrovat hudbu z vyšší duchovní roviny k lidem tak, aby měla pozitivní důsledky". Jeho vlastní rolí pianisty a skladatele je, jak tvrdí, pěstovat a kultivovat vnitřní klid a mír, schopnost soucitu a pocitu hluboké duchovnosti – pozitivní vibrace – a nechat je, zakódované do příjemně melodické hudby, působit na své publikem. Podle jeho posluchačů se tak i často děje.
Během jednoho rozhlasového interview v Montaně, při kterém byly pouštěny ukázky z Lanzových kompaktních disků, telefonoval jeden muž, který se svěřil, že se právě chystal k sebevraždě, ale byl tak dojat Lanzovou hudbou, že si to rozmyslel. Vnitřní struktura hudby má sama o sobě jistý duchovní efekt, který nedokážeme vyvolat vědomě.
Pravděpodobně jen málo lidí ví, že v l6. století se odehrálo něco, co mělo zásadní vliv na léčivý potenciál hudby. Belgický sbormistr Adrian Willaert přeorganizoval do té doby používaný systém přirozeného ladění na systém pravidelný (stupnice je rozdělena na dvanáct stejných intervalů), kterému se říká "temperované ladění". "Willaert tímto kompromisem zbavil většinu hudby schopnosti léčit", tvrdí Kay Gardnerová, další známá autorka a interpretka hudby new age.
"Od těch dob se západní hudba vyvíjela jiným než léčivým směrem, pryč od tónů a melodií, které např. používal k léčení Pythagoras." Díky tomuto posunu k pravidelnému ladění začala postupně převládat harmonie nad melodií, západní hudba ztratila "srdce" a léčivé síly se vypařily. (To ale není např. případ klasické indické hudby, ve které harmonie neexistuje. Rága znamená "čistá hudba která povznáší duši"). Naše těla potají touží po zvukové koupeli čisté hudby s důrazem na melodii a tón, dodává Gardnerová.
Jednoho dne (v roce l969) uslyšel při meditaci Steven Halpern, dnes jeden z nejslavnějších autorů léčivé hudby na světě, pomalu plynoucí, nerytmickou hudbu s mnoha harmonickými tóny a dlouhými pomlkami. "Bylo to jako bych naladil nějakou nebeskou rozhlasovou stanici, Hudbu sfér. Změnilo to můj život." Tím také začala velmi úspěšná kariéra skladatele, interpreta a producenta dlouhé řady nahrávek a hudebně léčitelských programů.
Od té doby se ve světě prodalo více jak 2 miliony Halpernových alb. Smyslem jeho kompozic je "vyladit" posluchače a co nejrychleji "zastavit" jeho myšlení a hudební očekávání. Říká, že s touto hudbou je třeba "být" a ne ji "dělat". Lidské tělo má v sobě zabudovaný léčivý mechanismus, je je ho třeba někdy pomoci spustit. Halpernovým cílem je uvést posluchače pomocí hudby do stavu hluboké relaxace a pomoci vyvolat meditativní stavy či případné duchovní zážitky. "Myslím, že smyslem každého umění a zvláště hudby je přivést člověka zpět k doteku s božským, s naším pravým Já", vysvětluje.
Že zvuk a hudba může být dokonalým mostem mezi tělem a vědomím je jasné zvláště při poslechu Harmonického sboru Davida Hykese. Jeho hudba, založená na tradičním mongolském a tibetském vokálním umění zpívat alikvotní tóny, jakoby skládá vrstvy krásy a harmonií do jednolitého proudu léčivých vibrací. Tento druh posvátného zpěvu je založen na základních kosmických principech, "harmonii bytí", říká David Hykes. Pomáhá znovu objevovat vnitřní harmonii Hudby, Nebes a Země stejně jako života každého z nás. Klíčem k této harmonii je umění naslouchat srdcem, "celým člověkem". Člověk se tak otevírá duchovnosti.
"Smyslem umění naslouchat není slyšet víc, ale lépe, čistěji, zvláště to, čemu říkáme hlas vědomí." Hudba pro umírající Duchovní aspekt hudby se uplatňuje při práci s umírajícími.
Hudba pomáhá takové lidi zklidnit, usmířit, otevřít duchovním rovinám smrti. Therese Schroeder-Shekerová již dvacet let pracuje na svém projektu (Chalice of Respose) nyní v nemocnici Sv. Patrika v Missoule, Montana. Therese je známá hudebnice (zpěvačka a harfenistka) a muzikoterapeutka. Jednotlivci nebo týmy jí vyškolených hudebníků pomáhají v nemocnicích, starobincích a jiných ústavech lidem umírat. Idea pochází z ll.století z kláštera Clunny ve Francii, kde začali pomáhat umírajícím naučit se hrát na nástroj nebo skládat melodie, aby se tak připravili na posvátný okamžik smrti. Hudba byla oním oknem do budoucnosti, jakýmsi posvátným prostředkem mezi jednotlivými dimenzemi, říká Therese.
Therese Schroeder-Shekerová neustále školí tým dvaceti dobrovolníků pro hudební práci s umírajícími. Jde o živou hudbu, pro tu kterou osobu, hranou v posledních hodinách jejího života u postele, aby se navodila atmosféra klidu a vznešenosti, aby ulevila bolesti, rozpustila strach. Většinou jde jen o zpěv s doprovodem harfy a nerytmické melodie s dlouhými pauzami. Tohle "umírání s hudbou" bylo až do roku l992 považováno za podpůrnou terapeutickou techniku, ale od té doby ji v nemocnici Sv. Patrika uznali za léčebný prostředek. "Je to jediná nemocnice na světě, kde k vybavení patří 27 harf a sbor zpěváků", směje se Schroeder-Shekerová.
Před mnoha lety byla jako studentka postavena před úkol svou hudbou pomoci umřít 80tiletému muži, který měl dýchací potíže, nemohl polykat a třásl se strachem ze smrtí. Therese se sedla na jeho postel, tak, aby se svýma nohama dotýkala jeho boků (pozice porodní báby), nejprve se pomodlila a pak mu začala hrát a zpívat gregoriánský chorál. "Začal dýchat pravidelně a spočinul mi na pažích. Dýchali jsme spolu. Bylo to jakoby se ho vzduch a dech hudby dotýkal tak, jak to nikdy předtím nezažil. Tyhle písně jsou jazykem lásky. Nesou sebou energii stovek let zpívání a tisíců zpěváků, kteří se takto zpěvem kdysi modlili." Když mu dotlouklo srdce, Therese ještě pár minut nehnutě seděla v posvátném klidu, který nahradil boj o život. Hudba toho člověku pomohla převést z dimenze života do dimenze smrti, tak jako nás opačně, jak to známe z mýtů, převádí z říše nebytí do života. Lidská duše tak přece jen vstoupila do hliněné sochy v lidské formě, aby uslyšela nádheru andělského zpěvu. V naprostém tichu smrtelného lože, říká Therese Schroeder-Shekerová, vidím často záblesky světla, jak se duše člověka na vlnách hudby osvobozuje z hmotné formy.
Viz i také např.:
http://www.baraka.cz/baraka/Baraka/b_7/b_7_vidomi_vibraci.html
Vlastimil Marek, sobota 16. květen 2009
