Petr Litoš se v Neviditelném psu zamýšlí nad otázkou, zda máme válku v genech: „Dnes tady máme již třetí generaci lidí, kteří válku neprožili. Ta první, tedy lidé, kteří se narodili na konci války nebo těsně po ní, byli ještě vychováváni lidmi, kteří válku prožili. Ta druhá, tedy děti té první, se již mohla chovat jinak, přesto tady jistý vliv a generační posun vzpomínek na válečná utrpení byl. Ta třetí již žádné zábrany nemá a mít nebude. Přesto ale tu potřebu boje v sobě má a dříve nebo později ji bude muset uspokojit.“Jako ve všem ostatním, má trochu pravdy, ale v tom základním se mýlí. My muži máme v genech jistou dávku zdravé (evolučně dané) agresivity, ale právě tak (také evolučně nutné) schopnosti tolerance a altruismu.
„Co může přitahovat mladého jedince (a často se zdaleka nejedná jen o teenagery) na úderu železnou tyčí do živého člověka nebo na použití zápalné lahve proti policistům? Je to bytostní potřeba maximálního vzrušení, stresu, potřeba vnímat nebezpečí, jednat pudově, získat okamžitou fyzickou převahu nad druhým člověkem, zneškodnit ho, vidět ho poraženého?“ ptá se dále, a odpovídá si takto: „Je to atavistická potřeba boje. Nikoli ale boje argumentačního, politického, boje za něčí práva, ale boje v naturální podobě, krvavého boje, boje do krajností. Patrně právě to má člověk ve svém genovém vybavení a dříve nebo později to musí použít, realizovat, ventilovat a prožít.“
Prenatální psychologie ale hovoří nikoliv o atavistické potřebě boje jako o důsledku evoluční danosti, nýbrž jako o následcích psychicky stresujícího těhotenství a traumatických porodů (včetně všech negativních procesů nejméně v prvním roce života dítěte). Špatně nastavené mozky takovýchto (většinou) chlapců, spolu s dalšími na to navazujícími chybami ve výchově a vzdělání dítěte, pak nejen v pubertě, ale prakticky v celé dalším životě plodí špatná rozhodnutí a na to navazující špatné, nic neřešící, akce (agrese).
„Jak to řešit, jak tomu zabránit? Nevím, ale za zamyšlení to skutečně stojí. Pokud nás ovšem myšlení příliš nebolí a nespokojíme se raději jen s tím konstatováním. Brzo již totiž žádné řešení k dispozici nebude. Bude pozdě,“ končí svou úvahu docela pesimisticky, protože neví, že už víme, v čem je zakopán pes, a jak z bryndy ven, Petr Litoš.
To pozorní čtenáři nejen mých blogů, ale i rostoucího počtu článků v běžných médiích, už začínají tušit, odkud vítr agrese vane a jak z bryndy ven (viz například článek v jinak „porodnicky“ doposud velmi konzervativním týdeníku).
Vlastimil Marek, pondělí 18. červen 2007
