Podívej se na to vočima. Jak je to s výměnou dresů? Poezie oceánů patří šprtům. Začínáme vědět, co chceme. I slepá svině občas najde žalud. Skotský magnet se zvýšenou těkavostí. Pane intelektuál, neudělal se vám náhodou názor? Divadlem zastřený Blatný. S kůží na trh s uměním. Život není soulož s koláčem… To jsou titulky z pravidelné čtvrteční přílohy Lidových novin (kulturní) Premiéry (5. 4. 2007). Takto nesmyslně tyhle noviny „lákaly“ své čtenáře (ty články samotné takto barnumské rozhodně nebyly, a příloha je až uvnitř listu, ne na první i na novinovém stánku viditelné straně, takže ji čte jen ten, kdo si tyhle noviny už koupil).
„Estetika médií diktuje etiku,“ tvrdí Karel Hvížďala. „Lze říci, že média čím dál tím víc fungují spíše jako transportér emocí než informací, protože právě emoce přitahují čtenáře a množství vykázaných čtenářů zase přitahuje inzerci, z níž mají vydavatelé největší zisk, a o ten jde. Vedení redakce je podle toho i odměňováno. Značná část ročního příjmu vedení se odvíjí od výše prodaného nákladu. Jednání, které v takhle vedeném podniku přináší zisk, je proto etické.“ Další otázka tedy zní: Jak k tomuto paradoxnímu vývoji mohlo dojít? Odpověď zní: „Jakmile se majitelé médií přestanou na noviny a televize dívat jako na kulturní statek, ale jen jako na běžný výrobní produkt, jakým jsou i boty či dámské punčochy, ztratí nejprve majitelé a s jistým zpožděním i redakce odpovědnost za obsah, a toto je výsledek,“ píše Hvížďala.
Důsledky naší nevšímavosti k narůstající negativní roli médií jsou přitom přímo na očích i s návrhy řešení, které ovšem v té záplavě senzací zní přesně stejně zbytečně jako onen příslovečný hlas volajícího na poušti. „Už za války íránsko-irácké jsem do novin, jež byly ještě ilegální, napsal svůj názor a návrh: že se o té jejich válce nemá psát, neboť je jedno, která ze dvou mizerných stran zvítězí. Obezdít tu válku mlčením tak pohrdavým, že sama ztratí chuť k boji. A totéž si myslím a napsal jsem také, že se nemají podporovat teroristé. Je neuvěřitelné, že dosud nikdo nepoznal, jak teroristům slouží noviny…“ napsal ve svém fejetonu Ludvík Vaculík a naznačil tak, že to správné řešení tu často dávno existuje, ale jaksi zapadlo. Nikdo ho nehledal.
Svět nám cele určují média a politici a celebrity to samozřejmě moc dobře vědí. Právě tak jako teroristé. Stačilo by, dle výše zmíněného návrhu, všechny teroristické akce totálně ignorovat? O něco podobného se pokusila agentura Associated Press, která od 19. do 27. února 2007 systematicky ignorovala Paris Hiltonovou – a svět se (kupodivu) nezbořil. Během těchto sedmi dní slavná blondýnka stačila oslavit své narozeniny, účastnila se několika akcí a opět se jí podařilo důkladně se opít. Žádný z 10 tisíc klientů AP se ale o ničem z toho nedozvěděl, dokonce ani o tom, že byla Paris zadržena kvůli řízení s propadlým řidičákem. Lze média nějak vylepšovat, předělávat k nějakému „vznešenějšímu“ obrazu? Jednu celebritu ignoruje jedna z nejdůležitějších zpravodajských agentur a efekt je nulový. Ta otázka pak má samozřejmě i odvrácenou stranu: má smysl o celebritách typu Paris Hiltonové vůbec psát, když jejich věhlas žije beztoho vlastním životem, nezávisle na vůli a názoru redakcí a vydavatelů? Není to jen ztráta času redaktorů a rozhazování peněz tiskáren? Ptá se nejen Petr Žantovský.
O jednom praktickém důsledku takovéto „strategie“ byla řeč i na tomto serveru, a teď se k ní vyjádřila i jedna celebrita. „Nápad nechat čtenáře vykecat se za každým článkem asi nevypadal nikterak nebezpečně“, píše Tomáš Sokol v časopise Reflex. „Představa bodře kafrajících konzumentů elektronických sdělení dokonce mohla být lákavá. Ovšem včera již bylo pozdě na přiznání, že to ani trochu nefunguje. Billa Gatese by možná potěšilo, že sice ještě nemáme elektronickou dálnici, zato elektronický kanál ano…“ všímá si bodře, pardon, dobře informovaný právník a pokračuje: „Dřív nebo později přece musí dojít každému i mírně neosvícenému vydavateli, že je pitomost dávat webový prostor lidem, kteří žijí v přesvědčení, že všechno vědí a všichni ostatní jsou kriplové. A ve jménu takto vyslovených pravd hned kdekoho urážejí, vykládají něco, na co se jich nikdo neptal, a když to pak někdo vymaže, reagují tirádami o svobodě slova prokládanými nadávkami vydavateli.“
Jak naznačuji v titulku, problém je ovšem daleko vážnější, než zatím tušíme. Ty megatuny a megabajty špíny, ve kterých dnes mediálně žijeme, se zcela jistě, plíživě, z takto postupně ušpiněně nastavených mozků a myslí konzumentů infotainmentu samozřejmě nějak vrátí. Aniž si toho všímáme, necháváme si nezodpovědně a naivně, systematicky a se stále větší intenzitou, špinit mozky a mysli. Navíc v globálním měřítku, protože „diktát trhu“ postupně zabírá a „cocacolizuje“ všechny části našeho světa. Vím, že se to už nedá změnit, ale snad mohu alespoň varovat ty, kteří stále ještě nejsou zaslepeni a ohlušeni. Protože existence alternativních, pozitivních novin, časopisů, rozhlasových a televizních stanic, tedy možnost volby, je otázkou života a smrti.Špinavé mozky totiž produkují špinavé myšlenky a akce. Nekontrolovaná a dnes asi už i nekontrolovatelná média si diktují. Většinou špínu.
P.S.: Bude nutno začít vydávat samizdat. Veřejnoprávní televize a rozhlas se nám ztrácejí před očima. Poslední dny byly opravdu bohaté na události, které zajímaly hodně lidí, píše Monika Binke na Britských listech 26. 4. 2007, která konstatuje, že média o závažných zprávách nereferovala: „Po tomto dnu mi nezbývá, než doporučit všem, kterým tento nedemokratický stav nevyhovuje, aby začali vydávat samizdaty. Nezapomínejme, že skoro dvě třetiny lidí nemá přístup k internetu. Nemají šanci si přečíst Britské listy nebo zprávy na zpravodajských serverech, o kterých už pak rozhlas a televize nemluví nebo mluví zkresleně. Jediná možnost je tyto zprávy tisknout a rozdávat lidem.“
Vlastimil Marek, pátek 27. duben 2007
