Při četbě knihy Jean Liedloffové Koncept kontinua jsem narazil i na docela unikátní pokus o vysvětlení důvodů, proč lidé meditují. „Je docela možné, že člověk opravdu jednou žil tím jediným blaženým životem: ve věčné přítomnosti, jako každé jiné zvíře požehnané neschopností dělat si starosti,“ píše autorka, a pokračuje: „ Samozřejmě zažíval nepříjemné situace jako je hlad, strach či zranění, tak jako divoká zvířata. Teprve až se vyvinul mozek, schopný přemýšlet o tak problematických záležitostech jako je smysl života a smrti, mohlo dojít k ´vyhnání z ráje´, které je opakovaně popisováno jako výsledek špatné volby.“ Souhlasím. A nabízím několik úvah (pro zvídavé a pokročilé), naznačujících i další souvislosti s tvrzením Liedloffové o jedné veřejností zatím nezaznamenané chybě: „Je stále zřejmější, že západní civilizace udělala, pokud se týká jejího názoru na to, co je podstatou lidství, strašnou chybu. Podlehli jsme mylnému dojmu, že se rodíme špatní, v jakémsi hříchu.“
„Není těžké si představit, že se miliony let v nevinnosti hluboce vtiskly do našich dlouhodobých očekávání. Snad proto máme neustále pocit, že nám jednou ta blažená nevinnost byla vlastní. Užívali jsme si jí v lůně a přišli o ni, když jsme pak v dětství začali myslet. Zdá se nám tak blízko, a přesto tak velice vzdálená. Skoro si ji vybavujeme. A v okamžiku osvícení nebo orgasmu je skoro hmatatelná, takřka reálná,“ píše Liedloffová.
Samozřejmě vím, že to psala v 70. letech, daleko před revolucí v neurovědách (a magnetickou rezonancí), ale při vší úctě k ní, a v zájmu objasnění současných znalostí musím dodat, že „meditace“ (a duchovnost) je člověku vrozená (miminka v děloze až 80% času neprospí, ale, jak se ukázalo při srovnání EEG miminek a zkušených zenových mnichů, promeditují). Mozek potřebuje odpočívat a vždy odpočívat potřeboval, i v dobách lovců mamutů. Tehdy a dlouho potom mozkům tehdejších lovců pomáhaly a pomohly rituály. Nejde tedy o nějakou „blaženou nevinnost“, ale fyziologickou potřebu mozku (těla, individua), tak jako je fyziologickou potřebou snění. V současnosti pak, zároveň s narůstající záplavou informací (a každodenních stresů) opět vyvstala potřeba pravidelné meditace.
Na formě se s Liedloffovou shodneme: „Člověk od nepaměti hledal způsoby, jak zastavit myšlení… Nejrůznějšími způsoby cvičil vědomí, aby spočívalo v prázdnotě nebo se koncentrovalo na nějaký předmět nebo slovo, mantru či cvičení.“ Nelze také než souhlasit s názorem, že člověk „používal nepohodlí a bolest, aby své vědomí odvedl od nelehkého putování, aby ho ukotvil v přítomnosti, aby mu ulevil od nutnosti přemýšlet.“ O „změněných stavech vědomí“, které si člověk vyvolával odjakživa, dnes přece jen už víme poněkud víc, a jejich psychohygienická funkce je jednoznačná. Tvrzení, že „zmíněný proces ne-myšlení se obvykle označuje pojmem meditace. Je základem mnoha škol, které se pokoušejí pozvednout stupeň blaha“ je srozumitelné, ale dnes již zjednodušující a poněkud zavádějící.
To naopak postřeh, že „rozšířenou meditační praktikou je opakování mantry, slova nebo fráze, které pomáhá zastavit myšlení asociativního druhu, kterým se vědomí tak rádo zabývá. Když dojde k zpomalení či přerušení toku myšlenek, změní se i tělesný stav meditujícího,“ vychází z přímého pozorování (a je potvrzen studiemi a výzkumy), právě tak jako další zjištění: „Osoby, které meditují pravidelně, jsou celkově daleko vyrovnanější. Někdy to nazýváme spiritualitou. Ta má stabilizující vliv i na dobu mimo meditaci, kdy je myšlenkám dovoleno manifestovat se neomezeně. Připadá mi, jako by se meditací zaplňovala ta jáma, kterou mají civilizované osoby ochuzené o fázi v náručí tam, kde chybí správné zážitky z raného dětství.“
Liedloffová předběhla (západní a především české) společenské klima nejméně o 30 let. Uvěřila tomu, co viděla a zažívala při svých pobytech mezi indiány „doby kamenné“, ne tomu, čemu ji naučili a nutili věřit. Fakt, že duchovnost existuje, a je nikoliv opiem lidstva (duchovnost s náboženstvím si neinformovaní pletou až podezřele často), ale pro člověka po všech stránkách blahodárným stavem, objevila západní věda až koncem 20. století (tedy až to „uviděla“ prakticky v přímém přenosu díky funkční magnetické rezonanci).
Koncem 70. let jsem už pilně meditoval a měl za sebou jak řadu mnohadenních soustředění v různých polských zenových centrech, tak pobyt v Japonsku. Byl jsem ale hodně překvapen, když jsem zjistil, že mi posluchači a diváci četných přednášek, na kterých jsem o meditaci a zenu hovořil, a na kterých jsem pak promítal diapozitivy z Japonska, vůbec nevěří. Pokývali hlavami, ale historky o tamních záchodech, nebo možnostech žen s malými dětmi, natož o možnostech poznat a změnit sám sebe, brali jako nějakou „mysliveckou latinu“.
Po zkušenostech s příslušníky kmenů Yequánů a Sanemanů mohla Liedloffová s klidem té, která to zažila na vlastní oči a kůži, už v polovině 70. let napsat, že „lidé východních kultur, kteří jsou obecně méně deprivovaní než průměrný euro-američan, mají i odpovídající vyšší stupeň vyrovnanosti. A pokud se přidají k některé spirituální škole – zen, jóga, transcendentální meditace aj. – bude jejich cesta daleko kratší a oni budou moci začít věnovat se ztrátě nevinnosti způsobené ´vyhnáním z ráje´.“
Kdybych jen tehdy měl možnost číst její knihu! Jak by mi to pomohlo v mé tehdy tak osamělé pozici „věrozvěsta“: protože já tehdy také z vlastní zkušenosti věděl naplno a natvrdo, že k dětem a jejich výchově se dá a má chovat docela jinak, než tomu bylo a je u nás, a že meditace (resp. duchovnost) může být řešením krize západního (tehdy ještě komunistického) stylu života. Nikdo mi nevěřil.
Společnost nebyla zralá ani na jiné tvrzení této Američanky (pro pokročilé): „Guruové, moudré ženy a moudří muži, jsou osvobozeni od tyranie svých myšlenkových procesů.“ Je zralá dnes? Co marných hodin přesvědčování tehdejších „kolegů v meditaci“ bych si ušetřil, a zklamání, a dvacet let čekání, kdyby mi tehdy, na počátku 80. let, uvěřili a začali víc zpívat (mantry). Liedloffová si totiž u Indiánů všimla, že „základem aktivní kultivace vyrovnanosti, nebo spirituality, byl zpěv manter. Zkušení zpěváci Sanemanů, tak jako zkušení meditující, vždy rychle nalézají cestu zpět k nenucenosti. S lehkostí přepínají z myšlení do nemyšlení.“ A nabídla i upozornění na problém, na kterém ztroskotala většina tehdejších českých adeptů a adeptek zenu: „Začátečníci však musí být ve střehu vůči úsilí a aktivitám intelektu, a když jim rozum podsune nějakou myšlenku, která přeruší naprosto neřízené změny ve zpěvu, musejí se vždy vrátit k původní frázi.“
O co víc bych se vrhal do diskusí a ukázek meditace, kdybych mohl kolegům (v době třeskuté normalizace a bezvýchodnosti), jako naději pro ně i lidstvo, a vizi někde na horizontu, předložit další zjištění americké spisovatelky: „Počet Sanemanů, kteří dosáhli mimořádně působivého stavu radosti a harmonie se svým okolím, že ho nemohu srovnat s ničím, co známe na západě či na východě, je pozoruhodný. V každém klanu žije několik osob tak šťastně a nenuceně jako nejzkušenější guruové. Poznala jsem rodiny, kde se skoro každý dospělý těšil kvalit v naší civilizaci tak vzácných.“
Co marných hodin přesvědčování kolegů hudebníků, rockerů a jazzmanů, kteří mi tehdy nevěřili ani slovo, a často spíše bojkotovali mé pokusy vytvářet každý rockový koncert jako souvislé pásmo propojující složku vizuální s hudební a rituální, bych si ušetřil, kdybych jim mohl dát číst, že „jinou formou úlevy od břemene rozhodování je rituál. Jeho součástí je řeč i pohyby, ale rozum a tělo se přizpůsobují předem určeným strukturám. Nervový systém je zaneprázdněn konáním a prožíváním, ale není potřeba ani jediné myšlenky, žádné volby. Pokud je člověk navíc aktivním účastníkem, tančí nebo zpívá, jeho organismus funguje podle vzorců daleko starších, než je vedení intelektu. Rozum odpočívá; zastaví se věčný běh od asociace k asociaci; od úvahy k úvaze; od rozhodnutí k rozhodnutí. Takový odpočinek občerství nejen rozum samotný, ale celý zbytek nervové soustavy. Dochází k vyvážení, od neklidu způsobeného myšlenkami k božskému klidu.“
Z vlastní zkušenosti jsem také věděl, že např. minimalismus (který v případě svých protagonistů vycházel z klasické indické hudby, jak rytmických struktur tablové řeči, tak principu opakování manter), nebo rituální zdánlivě monotónní bubnování (v nahrávkách etnické hudby) funguje, a není jen módní vlnou, která rychle přejde. Jak by mi tehdy pomohlo při přesvědčování spoluhráčů v různých verzích mé skupiny Amalgam, nebo později s Mikolášem Chadimou (v jeho kapele MCh Band), kdybych mohl své nápady a postupy podložit tvrzením Liedloffové: „Rozšířeným a starým prostředkem k dosažení stejného výsledku (rozuměj: zklidnění psychiky člověka, dokonalý odpočinek mysli, pozn. aut.) je opakování. Ať je to rovnoměrné bubnování, monotónní zpěv liturgie, pokyvování hlavou, podupávání, ohlušující disko rytmy nebo padesát Ave-maria, všechny mají očistný charakter. Strach mizí, dostavuje se duševní vyrovnanost.“
Tehdy jsem ovšem ještě netušil, že ono tak běžné rozladění těl a duší nemá počátek jen v pití alkoholu (piva), kouření, tehdejší politické situaci, a neschopnosti se umět (meditací, zazenem, vegetariánstvím) čistit, ale i v průběhu těhotenství, porodu, a v náhradě náručí maminky kočárkem. Jak bych ocenil (po)tvrzení, že každým koncertem se „toužení miminka v nás na chvilku poleví. Naplní se kousek chybějících zkušeností. Všichni, kteří na nějakou dobu předají vládu intelektu ne-myslícímu bytí (a o co jiného jde, když se hudebník naprosto ztratí ve svobodě své hudby a transu své mysli, pozn. aut.), budou odměněni vyšším stupněm blaha.“
Dnes vím, že je to složitější, a kromě toho, co tvrdí Liedloffová a další, jde také o přirozenou tendenci přírody „ušetřit“ energii. Tak jako v otázce zdraví a života, a na všech úrovních reality uvnitř i vně našich těl, jde o neustálé nastolování rovnováhy. Už totiž prokazatelně víme, že mysl a mozek člověka, který umí meditovat, nebo si denně zpívá (mantry), nebo se pravidelně účastní nějakého rituálu, funguje efektivněji. Tolerantněji. Ekologičtěji, chcete-li. Už nám pomalu začíná být jasnější, k jakým často až nezvratným změnám dochází, když těhotná žena nechce své dítě, nebo v těhotenství kouří nebo pije a stresuje se. A jak traumaticky poškozujeme své děti (a společnost) vytrvalým prosazováním medicínsky vedených porodů (které se vyznačují odnímáním novorozenců matkám a neschopností přiznat miminkům jejich schopnost cítit). Zásluhou Jean Liedloffové tak i my dnes (po více jak třiceti letech!) také víme, že další obrovskou chybou západní společnosti bylo to, že jsme miminka z náručí maminek (kde spočívala a byla chráněna a opečovávána po miliony let) odložili do kočárků.
Možná by řešením byla meditace. Povinná meditace všech porodníků a ministrů a maminek a tatínků nad pečlivě pročtenou knihou Koncept kontinua.
Vlastimil Marek, čtvrtek 27. září 2007
