Léto roku 1968 jsem prožil na brigádě. Předchozí ochutnávku narůstajícího pocitu svobody (stával jsem brzo ráno jako mnoho dalších frontu u novinového stánku a kupoval několikery noviny a pár časopisů, denně chodil na Václavák, do prodejny knih Československý spisovatel na Národní třídě, sledoval besedy v rozhlase a televizi atd.) mi ovšem kazilo něco, s čím jsem nepočítal – z ničeho nic jsem se začal bát smrti. Opravdu bát. A tak jsem se to rozhodl vyřešit radikálně: nastoupil jsem jako zřízenec Pohřební služby.
Nikdy nezapomenu na své první mrtvé tělo (jeli jsme tzv. lízátkem, malým pick-upem, i když tehdy se tomu tak neříkalo, pro tělo nějaké babičky do Jičína). Posléze jsem se naučil připravovat rakve (vysypat pilinami polštáře, přitlouct hřebíčkama a upravit ozdobný papír a uzavřít lehkým víkem už tehdy z polystyrenu), nosit je (je to složitější, než se laikům zdá) a správně popadnout a šikovně na jeden pokus umístit tělo buď do rakve (do vozu vjely rakve pomocí takové malé plošinky na kolečkách), nebo na pitevní stůl. A začal jsem obdivovat furianty.
Jeden „havran“ (jak se nám říkalo, protože jsme fasovali černé pracovní pláště) se vyznačoval neuvěřitelnou spotřebou jídla. Na cestě ze strašnického krematoria jsme zastavovali na svačino-oběd na Floře. Posádku vždy tvořil řidič, jeden zkušený, a jeden méně zkušený zřízenec. A v jídelně jsme si vychutnali obvyklou porci obvyklých jídel a představení furianta. Podsaditý, ale ne obézní menší pán s mrožím knírem začal jako my, jen s tím rozdílem, že si dal ještě i předkrm (nějaký zeleninový salát, nebo taky dvacet deka krájené šunky s okurkou). Pak pokračoval polévkou s několika rohlíky a nějakou tou svíčkovou nebo vepřo-knedlo-zelem. Jenže zatímco my skončili a usrkávali pivo, on si poručil další chod (třeba karbanátky s bramborem), a potom ještě něco sladkého (švestkové knedlíky nebo žemlovku), a potom kávičku, ke které si zapálil viržinko. Celou tu dobu dělal, jako že mu jsou (nejen) naše obdivné pohledy a komentáře lhostejné, ale knír se mu při každé pochvalné poznámce zachvěl.
Mimochodem, tenhle pán měl doma plnou vanu šroubků, podložek, matiček, úchytek a dalšího železářského zboží, a kdykoliv kdokoliv potřeboval něco z tohoto oboru, vznesl prosbu, furiant zatřepal knírem, a řekl, že se podívá. A většinou za pár dnů kýžený malý šroubek nebo podložku vzácného profilu přinesl.
Velkým furiantem pro mne tehdy byl i spisovatel Jan Procházka (jehož úvahy o politice jsem čítával i v měsíčníku nezvykle čtvercového formátu My 68). I krátký šot ve Filmovém týdeníku (který se promítal před každým filmem) dokázal asi ve většině diváků vyvolat úžas nad odvahou, s jakou tehdy až furiantsky pojmenovával věci a jevy tak, jak je nikdo celá desetiletí pojmenovat nemohl. Narvaný sál Slovanského domu (stál jsem v davu na schodech) lapal každé slovo a nedbal na nepohodlí a riziko udušení (tak moc společnost dychtila po Pravdě).
Furiantská byla i fotka na titulní straně týdenníku Mladý svět: první tajemník KSČ skáče do vody z velkého můstku elegantní šipkou (a uvnitř byly fotografie Alexandra Dubčeka v plavkách!)
A pak přišla „bratrská pomoc“ ve formě tanků a ruských vojáků a kromě prvního úleku nastaly dny furiantů. Furiantské nápisy na zdech podél Václavského náměstí daly záminku na obnovení korza: davy lidí chodily ve směru hodinových ručiček stále dokola, a rozesmátí lidé si vychutnávali vtipné i emotivní nápisy a plakáty. Aby zakryli obavy z budoucnosti, užívali si neuvěřitelnou euforii z náhle vytrysklého pramene umění se v kritické chvíli smát (co jiného se taky dalo dělat, že). V galerii v paláci Kinských na Staroměstském náměstí tehdy právě probíhala výstava Sovětské umění 20. let. Poutač s tímto ironicky výstižným nápisem se pak (furiantsky) několik týdnů skvěl nad několika tanky a ironie toho náhodného setkání volala do nebes a lechtala bránice. LN teď otiskly ukázku několika takových vtipných protestů (z balíku 128 originálních plakátů, které byly nalezeny zasunuté mezi mapy ve Vojenském historickém ústavu), aby si (snad) i další generace mohla vychutnat např. nápisy: „Vyměním vázaného Lenina za svázaného Brežněva,“ nebo „Ani sousto Rusům – zamykejte popelnice“. A po ulicích jezdily škodovky, lady, moskviče a trabanty, ze kterých furiantští nadšenci rozdávali zvláštní vydání novin a časopisů (která připravovali a tiskli jiní furianti).
Přímo v akci jsem pak 21. srpna 1968 viděl několik dalších furiantů. Nějaký kluk dokázal vyskočit na jedoucí tank a umístit na něj vlajku, a náklaďáčky jezdily obloženy desítkami mladíků s týmiž, najednou všem tak posvátnými, vlajkami. Celý dav furiantů pak na nějakou (pro lidi v rozhlasu tak důležitou) dobu oblehl a zadržel tanky kousek od budovy rozhlasu.
Tím největším furiantem se ale po mne stal blonďatý řidič jednoho pohřebního vozu. Jeli jsme totiž vyzvednout mrtvé přímo před budovu rozhlasu, kde probíhaly největší boje. Rusové v panice stříleli velmi často dávky (většinou směrem nahoru, do zdí domů, ale odražené kulky byly právě tak nebezpečné jako přímá salva nějakého vojáčka, který zpanikařil docela), a ulicemi zacpanými auty a převráceným hořícím autobusem se nedalo projet. Zkoušeli jsme to ze všem možných směrů a nakonec skončili v zácpě v Italské ulici, pár set metrů před křižovatkou s Vinohradskou, přímo před ruským obrněným transportérem, který se ježil hlavněmi samopalů. Po několika minutách marného přemlouvání jednoho oficíra to už náš furiant nevydržel, vyskočil ven, rozhalil si košili a zatímco strkal hruď až téměř do tváře Rusa, jenž neustále mával hlavní samopalu, řval: „No tak si střel! Střel si do chlapa! Já ti seru na politiku, já se tě nebojím, jedu pro mrtvý, aby se ti lidi mohli pohřbít, a když mě tam nepustíš, tak se o ně budeš muset postarat sám!“ Byl tak přesvědčivý, že oficír mávl rukou, transportér kousek uhnul a my se mohli rozjet po chodníku směrem k rozhlasu. V ten moment, kdy jsme o metr popojeli, prolétla zadní částí karoserie kulka, a já si uvědomil, že pokud bychom zůstali stát, mohl bych už být mrtvej. A že furiantství je často velmi riskantní řemeslo (o čemž by mohl, kdyby mohl, vyprávět právě Jan Procházka).
Dalších furiantů (a vtipných reakcí davu) jsem se dočkal ve verzi ´89. Že by ta další přišla zase až za 21 let (tedy ve verzi jen kousek před matrixově legendárně očekávaným rokem 2012)?
Vlastimil Marek, středa 22. srpen 2007
