Mailem mi přišel blog, který ve stylu poplašné zprávy cituje a komentuje výzkum změn mozku z roku 1997 (Michael Kneissle, "Research into Changes in Brain Formation", Waldorf Education Research Institute Bulletin). Jak napovídá datum, je to (zvláště v oblasti neurověd) studie notně zastaralá (učebnice neurologie se přepisují každých 18 měsíců!) a při letmém nahlédnutí i notně jen jedním směrem zevšeobecňující. Přesto je ale hodna pozornosti: naznačuje jak člověku a lidstvu ne příliš příznivý směr (evolučního) vývoje (a nemá cenu se přít, tak jako v případě globálního oteplení, jestli je nebo není na vině člověk – rozumný musí umět předvídat ve stylu předběžné opatrnosti), tak stále zřetelnější snahy politiků (ale i lékařů a vědců) vše, co se nehodí do krámu, nějak zamést pod koberec povrchnějších kauz.
Jedno je jisté: zvláště pro ortodoxní materialisty, nebo kované vědce, pyšné na objektivitu svých poznatků, jsou stále četnější zjištění, že jsme doposud prakticky vůbec netušili, jak myslíme (bádáme, milujeme, rodíme), a že jsme tedy při výzkumu sama sebe a přírody nadělali spoustu chyb a omylů (a vymysleli spoustu hypotéz a dokonce i „zákonů“, které pak byly „vyvráceny“ objevy nejnovějšími jako naprosté iluze a mýty), asi ne právě příjemným čtením.
Studie, tak jak ji 27. února 2007 prezentoval Jiří Drašnar (http://www.blisty.cz/art/27242.html), uvádí: „Naše citlivost vůči sensorickým podnětům klesá každým rokem o jedno procento. Mozek, přehlcený neustálou stimulací, přestává registrovat jakékoliv delikátní podněty a mění způsob, jakým zpracovává informace.“ Ano, ale… Udávat nějaká čísla je nesmysl. A mozky některých důchodců a chronicky zapšklých jedinců přestávaly a přestávají registrovat prakticky všechny nové podněty odjakživa. Jen těch stimulací je dnes, tak jako extrémního počasí, mnohonásobně více.
„Mozek ztrácí svůj emocionální, etický a estetický standart. Před patnácti lety byli lidé schopni rozeznat 300 000 různých zvuků. Dnešní průměr je 180 000. Schopnost rozlišit mezi 350 různými odstíny dané barvy klesla na 130 odstínů. Malé děti jsou dnes bez jakéhokoliv vzrušení schopny na videu sledovat krutosti, které u jejich rodičů způsobují hnus a odpor,“ udává zpráva. Souhlasím, ale… Nikdo nikdy přesný počet zvuků, který jsme schopni vědomě registrovat, nemůže spočítat. Navíc v době, kdy se hlukové zamoření měst a ulic zvyšuje právě tak, jako znečištění ovzduší, a kdy si mladí ničí sluch poslechem do sluchátek a pobytem na techno parties, hluchne celá budoucí společnost. I o negativním vlivu agresivních pořadů v televizích na optimální vývoj dětí se píše mluví také hezky dlouho. Odborníci bijí na poplach, média občas přiloží polínko na oheň, ale zodpovědné úřady a instituce dělají mrtvé brouky. To, a nikoliv zpráva o tom, že se nám mění mozek, je alarmující.
„Zdá se, že existuje generační přelom ohraničující změny ve vědomí. Lidé narození před rokem 1949 mají reakce tzv. starého mozku. Lidé narození mezi rokem 1949-1969 mají už modifikovaný mozek. Ti, kteří se narodili po roce 1969 mají zcela jinak fungující, tzv. nový mozek, někdy nazývaný rychlý mozek“, píše se ve zprávě dále. Ano, ale jde spíše o (evoluční) a chvályhodnou přizpůsobivost mozku, který se mění podle toho, co člověk dlouhodobě dělá. Dnešní děti to umí s počítači a na skateboardech daleko lépe, než jejich rodiče, a jejich děti budou zase lepší i v disciplínách, které zatím ani neexistují. A co je špatného na tom, že děti jsou v každé generaci chytřejší?
Nemohu dále souhlasit s tvrzením, že „ lidé s novým mozkem jsou schopni tolerovat morální kontradikce, které by dříve způsobily rozštěp vědomí, dokážou sjednotit elementy, které se k sobě logicky nevztahují a oproti tomu jsou neschopni rozpoznat logické omyly a bludy. Informace jsou zpracovávány rychleji, ale bez zhodnocení, bez odkazu a integrace s oblastmi vědění, významu a emocionálních reakcí a čím dál tím méně jich dosáhne vědomí. Mozek je ukládá, aniž vytvoří syntézu,“ tak jak zde vyznívá. Nesouhlasím totiž s naznačováním mezi řádky, že to všechno, co je zde popisováno, je „zaviněno“ nějakým vnějším zásahem nějakého od člověka odděleného a fatálně nekontrolovatelného vývoje. Stačí si přečíst práce prenatálních psychologů (nebo u nás dr. Koukolíka) a souvislost spíše se stresujícím těhotenstvím a příliš medikalizovaným porodem je nabíledni. Narušený vývoj mozku dítěte v děloze (např. skutečností, že je nechtěné), traumata při porodu (agresivní přístup porodníků k rodičce a novorozenci) a následné potíže v prvním roce věku jsou prokazatelně těmi hlavními příčinami pozdějších morálních propadů.
„Mozek si stále uchovává schopnost kreativity, ale vědomí začíná být omezeno. Podle psychologa Hennera Ertela je to znepokojující: Naše vědomí je lokalizováno v mozkové kůře a dává nám intelekt a morálku. Od svého vzniku byl mozek vždycky schopen se adaptovat na změny prostředí. Nyní se zdá, že se neadaptuje, že protestuje proti světu tím, že se mění: Červená už není červená, sladké vůně začínají smrdět,“ tvrdí dále zpráva o změnách v mozku, ale nemá tak docela pravdu. O příčinách těchto změn se samozřejmě dá a má diskutovat, jen naznačuji, že přisuzovat mozku samotnému nějakou vůli (třeba k protestu) je nesmysl. A podobně přisuzovat negativní vjemy několika postižených celému lidstvu je rovněž matoucí a zbytečně poplašné. Naše mozky se přizpůsobují a je jen na nás, jaké znaménko a čemu: jestli převládající negativitě a adoraci násilí (a povrchního vnímání konzumovaných věcí a zážitků), nebo úžase ze zázraku života. Právě tak jako tuhle „negativní“ bychom mohli sepsat (a podložit vědeckým výzkumem) zprávu nanejvýš pozitivní.
Zpráva pak dále tvrdí, že „ačkoliv nebyly zatím nalezeny žádné strukturální změny, někteří vědci odhadují, že do poloviny tohoto století bude mít každý nový mozek potřebu silných podnětů a velice snadno ubude upadat do stavu úzkosti a sensorické deprivace, když mu nebudou poskytnuty. Lidé, jejichž mozek se nepřizpůsobí, nebudou schopni v tomto světě žít.“
S tímto závěrem rozhodně nesouhlasím. Mimochodem, ony strukturální změny mezitím byly zjištěny. Především, právě tak jako negativně můžeme dopadnout, pokud jen trochu budeme chtít, i pozitivně: znám stovky a tisíce lidí (a četl jsem o milionech), kteří jen tím, že začali jíst zdravě, „čistit“ si nejen zuby a boty, ale i mysl (meditací, zpěvem manter, poslechem harmonizující new age a relaxační hudby atd.) a tím i jinak, tedy pozitivně uvažovat a konat, změnili život sobě a svému okolí. Nový mozek se dokáže přizpůsobit novým podmínkám, o tom nemůže být sporu. Současné děti jsou například daleko sebevědomější, než jejich rodiče, a troufám si tvrdit, že si nikdy nenechají nakukat nějaké ty ideologické pravdy na věčné čas a nikdy jinak. Na jedné straně budou používat (a bude na ně vykonáván mediální a reklamní nátlak) stále sofistikovanější technologie, ale na druhé straně si se všemi těmi novými hračičkami poradí právě tak, jako vnouček, který briskně babičce nastaví jakýkoliv nový mobil naučí ji s ním zacházet.
Mozek je nejdokonalejší zařízení v nám známém vesmíru, ale, zatím bohužel, poslouchá naše (většinou nevědomé) příkazy. Tím, že o důsledcích jeho činnosti (a strukturních změn) mluvíme negativně, přivoláváme problémy. Stačilo by s pozitivními úmysly zadat sami sobě ( svým mozkům) pozitivní zadání, a svět se bude vyvíjet ne k problémům – ale k radosti na něm, s novým mozkem, žít.
Vlastimil Marek, pondělí 2. červenec 2007
